Pinbacker ~ Mimokino ~ recenze
Alex Garland je tu s dalším ideově ambiciózním sci-fi antispektáklem. Od posledně si nechal Oscara Isaaca, do světla reflektorů ale umístil Natalii Portman s femininní skvadrou. Existenciální tíha je patrná, garlandovské libování v postavách řítících se vstříc znepokojivým koncům a místům rovněž nechybí, je tu ale cosi dalšího, cosi, co už rozdělilo diváckou obec po světě na dva dost nesmiřitelné tabory. Jak rozdělilo Annihilation naši redakci?

Nechť jsou všechny bytosti všechnyrecenze napsali

Adam Hencze, Jakub Brych, Lukáš Červený, Linda Keršnerová a Dominika Lakomá

dne 4/4/2018


recenze filmu Annihilation ~ Brych
Asi nejrozporuplnější dojem z filmu za dlouhou dobu. S Garlandem se mi hrozně chce sympatizovat, už proto, že je vynikající autor a doposud všechno od něj je echt, ale tady se děje něco, co při nejlepší vůli nemůžu obyčejně pochválit. A jádrem problému nejsou malicherné přešlapy v podobě nedomrlých dialogů či lacině vyhlížejících žánrových propriet. Ty za mě i Garlandovi procházejí, a naopak místy pracují v jeho prospěch, jelikož seriózní podívanou ředí a vtiskávají jí uvědomělejší podtóny. Mnohem horším neduhem je pochybný tvůrčí záměr, to, co se rýsuje v popředí přede vším ostatním a válcuje potenciál koherentního scénáře a příběhu a vůbec myšlenkového základu filmu.

Existuje tu zkrátka očividná touha se vyjádřit, kterou se tentokrát nedaří šikovně vecpat do brakoidních kulis, a tudíž působí nepřirozeně, když už teda působí, což taky není úplně často. Garland nakousává skvělá témata (nevím, kolik toho adaptuje a kolik sám vymýšlí…), tak skvělá, že celou první třetinu mě měl na nejhákovatějším háku a vnadil mě tak, jako už dlouhou dobu nikdo před ním. Realizace extrémních vizí existenčního bujení a smazávání základních konceptů nám známé existence je sakra zajímavá tématika s potenciálem jak k spektáklové podívané, tak ideově bohaté kontemplaci. A Garland tohle pořád umí – poskytuje nahodilé instance kuriózna vyvěrajícího právě z oné tematiky, neorganický mix s ostatními prvky filmu jim ale nedovolí být víc než právě kuriozitami, prvky bizáru pro bizár.
© Paramount Pictures

A tak Garlandovy oblíbené motivy obsese, duševní zkrachovalosti a morální rozmělněnosti nemají dost stabilní půdu, aby samy fungovaly a dospěly k čemusi opravdu završujícímu – místo toho musí všechno diváku vyžvanit postavy, všechny myšlenky se servírují, všechno nejasno (až na pár lehounkých výjimek) se vehementně odhaluje v dialozích a doslovnost všeho opět ubližuje vážnosti filmu, který má ve svém počátku potenciálu na pět solidních scifáren. I to je bohužel jeho zhouba, to, že se tu do malého prostoru pěchuje příliš mnoho témat, některých čiře metafyzických, některých zdánlivě bezvýznamných, všech bez výjimky ale nedotažených či zbytečně zjednodušených.
Možná se zdá, že Annihilation není úslužné scífko, co servíruje svoje teze na podnose, ovšem opak je pravdou – cestou skrze genetický bizár vytrousí tolik indicií, že už si finálním mysterióznem jen těžko pomůže od přehnané čitelnosti. Místy se tu děje cosi stimulujícího, místy je to legitimní horor a všehovšudy se na to pořád dobře dívá, ústřední myšlenka se ale bohužel prezentuje skrze kupku málo seriózních výjevů, a dlouhodobější dojem z filmu je tak spíš kontemplace nad tím, proč se Garland nerozhodl pro šťastnější pojetí, a jestli penzum hluchých míst v Annihilation je jen nepodařený autorský záměr, nebo regulérní bota.

recenze filmu Annihilation ~ Červený
Druhý počin Alexe Garlanda doplácí na pravidla vlastního fikčního světa. V zóně „Tetelení“ (Shimmer) se všechny signály a kódy zašmodrchávají, odráží zpátky v zhovadilých mutacích nebo rovnou zdvojují tyto zhovadilosti: Annihilation jako film dopadá stejně. Bohužel.

Chvályhodná premisa odvážně připouští, že rovnostářství na poli genetického kódu rovná se chaosu a srovnání lidského druhu se zemí. Lidstvo totiž tváří v tvář nevybíravému mimozemskému kopíráku neobstojí: naopak, ve světě Jeffa VanderMeera (autora předlohy) naše spletená šroubovice nejlíp poslouží kytkám a lišejníkům, které mrtvolu přemění v pestrý květináč. Garland svou adaptací jasně vyjadřuje skepsi nad zapáleným enviromentalismem, který do důsledku domýšlí málokdo. Garland a VanderMeer ano. Vzít totiž materiály v přírodě a začít je kopčit znamená postupně všechno nabalovat do obří, homogenní koule, která děsí, i když má křivky Natalie Portman.
© Paramount Pictures

S chytrou premisou a mnoha myšlenkami by ale ruku v ruce měla kráčet uměřenost provedení, zkrátka něco, co seškrtá doslovnost a přiškrtí uzdu fantazii. V zóně Tetelení i mimo ni aby střídmost pohledal: už napasováním prvků ze survival hororu (Garlandova Achillova pata?) vzniká mišmaš, nekontrolovatelná mutace žánrů a zóna Tele-telení. S tou fatální chybou, že i kdyby všechno vesele rašilo, medvědi děsili ozvěnou svých obědů a aligátoři cenili dvojí čelist, to všechno by se mohlo dít v přítomnosti nadhledu. Vždyť mladší sourozenec Annihilation, Ex Machina, sbíral mimo jiné body za taneček Oscara Isaaca. Ve filmu, který se bere tolik vážně jako Annihilation, prostor pro nic takového není. Znovu: chvályhodné, odvážné rozhodnutí. Ale ne moc moudré. (Stejně neprozíravé jako nezahrnutí hrůzomlasků, samčího párače nebo zoanodlaka.)
Běs a hrůzu totiž v Annihilation nepouští jenom zmutovaná fauna a účastníci expedice, ale i množící se témata snímku. Od nevěry, zdvojování buněk až po sebepoznání a těžkost boje se sebou samým je tu zkrátka nekontrolovatelně bující nápad, kterému by prospělo rázné „Hrnečku, dost!“ Namísto toho Garland předkládá v tetelícím se oparu zabaleného chameleona, který chce být pěti filmy naráz. Není ani jedním.

recenze filmu Annihilation ~ Keršnerová
V tomhle údajném sci-fi je snad všechno špatně. Po docela zdařilém pozvolném úvodu nastupují dialogy z kurzu tvůrčího psaní pro druhý stupeň základní školy, efekty z kroužku počítačů pro stejnou věkovou skupinu a náhodné lekačky/hnusárny vyplňující zbytek desítek minut bezobsažného putování s nulovou kontinuitou a absentující snahou o jakýkoliv styl.

Stejně rychle jako dobře zahrané postavy umírají nebo se ztrácejí ze zorného pole kamery, upadá i zájem o závěr téhle zbytečné črty. A skutečně, smysluplný komorní závěr filmu předchází mnoho a mnoho minut ufoporno paskvilu zanechávajícího příšernou pachuť, asi jako kdyby Zdeněk Troška popisoval svoji oblíbenou scénu z 2001: Vesmírná odysea a někdo se ji snažil zpětně rekonstruovat.

Jedinou vyčnívající stránkou tohohle nesmyslu je vhodný soundtrack, který místy i překonává nedobře využité vizuální výrazivo, se kterým se ale vůbec nepojí a neslévá a vlastně tím asi selhává o to víc.
Za mě naprosto nezvládnutá, stěží snesitelná slátanina doplněná pouze místy o několik působivých symbolů (sklenice vody hadr), což v prostředí bujících lidokytek a reproprasnic o to víc shazovalo zbytek výpravy snímku, který hlavně ve druhé polovině postrádal elementární sci-fi jiskru a servíroval překombinované, bůhvíproč hvězdně obsazené béčko. V době Interstellarů, Arrivalů a Stranger Things nemá tohle na plátně ani obrazovce co dělat.

recenze filmu Annihilation ~ Hencze
Je zajímavostí samou o sobě sledovat na publiku šíři vlny, na jejíž frekvenci je nutno se v Annihilation naladit. Nového Garlanda, který je tady zatím pravděpodobně nejagresivnější a nejodvážnější, co kdy byl, je lehké během úvodní desetiminutovky poslat do šatny, smést ze stolů a tím pádem s přibývající stopáží kumulovat další a další hnus, protože Alex je v průběhu téhle biofilie všecko, jen ne umírněný. Následující řádky jsou proto především pro ty, jejichž DNA se v odrazu elektromagnetického vlnění od stěn zóny, nebo "shimmeru", chcete-li, mění, kvasí, bují a mutuje do řádného cinefilního uspokojení.

Změna
Na některé velké otázky chybí jak odpovědi přímé, tak ty komplexní, existují tajemství bytí, jež nelze rozklíčovat a jejich povaha tak vlastně z podstaty nemá smysl. A je to právě to minimální kvantum náhody, entropie u hranice absolutní nuly, kdy vzniká život způsobem, co vnímáme jako přirozeno a skrz jaký i čekáme fungování organismů mimozemských. Strach přichází z faktu, že mohou existovat entity s absolutně odlišným fungováním a definicí své existence, která se od našeho života na uhlíku se čtyřmi valenčními elektrony liší na těch nejbazálnějších procesech. Garlandova definice antiživota, kterou svoji béčkovou i áčkovou sci-fi prošpikuje, je minimálně šíleně zajímavá.

Trauma sebevražda sebepoškození
Tvář života mimo naši planetu je tak pravděpodobně pokřivená, pravděpodobně založená na náhodě, nebo podobně jako ta naše – na chybě. Na změně uspořádání systému. Garland nosí na ramenou tíhu filozofického molochu s potenciálem, jaký v daném žánru absentoval léta – a to právě způsobem/cestičkou, kterou si Alex vybral. Pět ženských postav v Zóně, kde platí pravidla dle Tarkovského: žádná pravidla nejsou. Alespoň ne taková, jaká známe z reality či z pro filmové umění dostupné palety normcoru. "The Shimmer" je vlastně Garlandova variace na Solaris (Lena dokonce dostojí kopie s manželem sdílené dači!) a Stalkera: jde o polohou definované místo, které sice nezhmotňuje strachy a tužby bytostí v něm přítomných, ale používá strachy a tužby zrcadla v okolí (зеркало) jako hnací motor děje a tématu. A to všech pěti postav z homogenního týmu femme vědkyň, fyziček a ex-vojaček: únik do nebezpečného prostoru používá jako formu sebepoškození v rámci léčení proběhlého (nebo probíhajícího) traumatu. Ukázka nepatřičnosti mimozemí ve floridské bažině je díky tomu vlastně doslova reflexí našeho vlastního způsobu života, jak se vyrovnáváme s traumatem a jak se nevědomky celou délku našeho času na světě sebeničíme (= anihilace).
© Paramount Pictures


Zóna
Světové téma je naplněno béčkovými miniepizodkami, které diváky upamatují na Garlandovu indie-béčkovou podstatu. Co si budem, Alex je prostě béčkař od základu, kultovní Sushine (2007) funguje v áčkové lize jen díky Boylově režii. Tady se mu ale daří určitá zvláštnost, jeho vlastní a specifické audiovizuální pojetí transformuje estetiku hnusu v ne/umětelském CGI na styl, ve kterém vynikají silné lokace a odkazy do hardcore sci-fi z počítačových her a fantazií, které jsem nikdy netušil, že někdo na plátně postaví. S nimi Garland zanáší cinefilské dušičky novou vlnou nočních mur a myšlenkových podhoubí s potenciálem rušit klidné usínání. Z čeho pramení strach v zóně? Prostor sám o sobě není o nic nebezpečnější než dvoudenní trek bažinatým safari někde v Africe. Cítěné nebezpečí spočívá právě v pojetí pravidel a změn, které průzkum prostoru přináší, a v jeho lidské interpretaci. "Buď nás tu něco zabije, nebo se zabijeme mezi sebou". Autoři tady taky několikrát selžou se zabřednutím v nitrech postav, které jejich myšlenkové proudy příliš nepodpoří a kopou spíš za tým fanoušků braku, která “áčku s potenciálem” kupuje čas. Čas, za jehož koncem se Lena dostává do vlastní verze místnosti, která plní přání: do majáku.

Rakovina ✕ anihilace
Dohady, jestli ze zóny odešla skutečná či doppelgangerová postava, jsou liché. "Věc, která je uvnitř mě" skrývá další metaforické funkce a předtitulková vizuální pomůcka může sloužit jako připomínka (i když je to trochu prvoplánová pomůcka). Přitom anihilace, pálení svých rakovinných, sebezničujících já, přesně tuhle vzpomínku zanechá. Bolestivou změnu po odpálení fosforečných granátů. Partnerova nevěra v rodinné bezstarostnosti má potenciál s nitrozpytem, který se zónou přichází, k doslovnému vyhoření či odseknutí toho já se zlou krví. A originalitou bezkonkurenční finále přesně tohle symbolicky vyjádří: obrazem, tancem, soubojem, změnou, a ještě jednou, anihilací.
Vždyť i ten soundtrack tonálně mutuje!

recenze filmu Annihilation ~ Lakomá
I když filmy o putování lidopustými oblastmi zeměkoule, kde se vyskytuje cosi nadpřirozeného a těžko pochopitelného, bývají většinou švanda, Annihilation mezi dobré sci-fi asi zařadit nelze. Dojmy ve zkratce:

1) Natalie Portman ani Oscar Isaac nedostávají prostor ukázat, co ve svých hereckých rukávech mají. Hlavní i vedlejší postavy by užily hlubší vykreslení.

2) Prakticky chybí obrazové vyprávění, skoro vše musí (poněkud nezáživně) odříkat postavy.

3) Jevy nejsou dostatečně vysvětleny a ve výsledku působí ne mysteriózně, nýbrž nedomyšleně.

4) Malý záchvěv emocí probouzí scéna s písní od Crosby, Still & Nash a medvědí mutant kopírující lidské volání o pomoc.

5) Barvičky "Shimmeru" jsou docela pěkné, zbytek CGI tolik ne.

6) Možná by to fungovalo lépe jako seriál. Delší stopáž nabízí více času pro detaily, které tu citelně schází.
A to je vše.

Celkové hodnocení

Průměr
5