Premiéry, 31. květen 2023 12:28Hele táta!Recenze filmu On se bojí (2023, 179', CA/US)

RECENZE (JB) — K čemu to všechno? K čemu širá koláž traumat jednoho individua vyslaná do hojnosti kin po všem světě? A proč ne? Beau je mnohotvárná skrumáž zhůvěřilých nepříjemností, která si sice udržuje jakousi snahu o univerzální zhmotnění trýznivých pochodů lidského nitra, stejně tak působí coby přepěchovaný ranec jedinečných a neuchopitelných bolů. Kdo viděl Zkoušku umění (2022), může se teď klidně zeptat, proč by nás to mělo zajímat. Ale proč by zase nemohlo? Aster působí přes veškerou formální rozšafnost zranitelně, především v momentech, kdy se v absurdních kulisách pouští do přeci jen poměrně doslovných a konkrétních úvah a introspekcí. Problematika se zdá být vcelku jasná, je to ale ono vehementní podání, které má šanci téma prodat po tisící trošku jinak.

Zde už nastupuje striktně individuální měřítko, které po odečtení nesporné řemeslné a herecké kvality určí, jestli (a nakolik) se Beau dostal ke konkrétnímu nitru, a třeba tam i něco zanechal. V tuhle chvíli se jeví skoro až nemístně psát připomínky, třeba že celek působí jako už nikdy neupravený první draft a dalo by se to všechno ještě dost prostříhat, nebo že nejzajímavější byla úvodní městská pasáž, která skvěle kinematograficky zachycuje úzkostlivé stavy. Zavděčuje se Asterův film všem, nebo vůbec nikomu? A jak by ho člověk vnímal bez PR, bez Joaquina a v deset večer na festivalu jako pátou položku denního programu? Kdo ví.☞ PINBACKER

RECENZE (AH) — Stvrzuje Aster po ovacích Midsommaru pozici alfa krále artového hororu nebo rozhazuje 35M$ z cecíku A24 do sebe zahleděně volné asociace myšlenek? Je to úplně jedno, a je to hlavně jedno Arimu. Jeho tři hodiny nočních můr je soustavně přetloukané singulární téma, komplex starý jako lidstvo samo – a v téhle zdánlivé skromnosti ani na vteřinu nenudí, neustále kvasí novoty a koncepty, co umně střídají umčo vysoké i nízké. Vysoce tělesná spolupráce s Joaquinem Phoenixem působí jak z časů Mistra (2012) a navíc dodává množinu zkřivených obličejů, co jsem nepovažoval za fyzicky možné. Beau má přitom od lákání na hororový mindfuck mnohem blíž k tížím psyché a duševních niter světů z per Kaufmanů i Aronofskyů. Chuděra Beau to ale nemůže jen tak "asi" ukončit a gargantualita traumat ho tak propere šílenou poutí Danteho předpeklím, formálním experimentováním i výtečnou divadelní odbočkou.

I přes implicitně přiloženou autorskou masturbaci (pun intended) tu nikdy nesvítí Asterova očka příliš ďábelsky či nadmíru vychtěně. Částečně za to může i Joaquinův kukuč, na kterém herec století vykouzlí grimasy, co budou jednoho honit v divokých snech. Tolik nadlidských poloh a strachů je na ramena jednoho nebožáka přespříliš. Start i závěr v děloze ubíjí diváka hřebíkem na úřední desku s výčtem cyklických hrůz i občasných krás, ale hlavně těch hrůz. Formalistický i duševní zážitek.☞ PINBACKER

RECENZE (KS) — Předchozí Asterova tvorba mi není známá, přece jen horory moc nevyhledávám: i přesto si v tom nejmenším pražském kině dáváme tuhle skoro tříhodinovou rodinnou masáž. Snímek se mě ani za dveřmi kina nepustí a dál pokračuje na ulici, skleněné dveře jako poslední záchvěv bezpečí jsou otevřené dokořán a noční metropole poskytuje obrazy velmi podobné těm filmovým.

Phoenix samozřejmě naprosto v topu, na jeho hereckém výkonu to celé stojí i padá a ve slabších momentech tahá z bryndy celý příběh, který se ke konci ubírá k nerealistickým a možná trochu přehnaným vyobrazením, jež v kontextu dávají smysl, ale přitom celou eskapádu posunují z těžkého k bizarnímu. Kdyby mělo být posláním tohoto díla předání nějakého poselství, mohlo by znít třeba jako "bezpečí neexistuje".

Všechny zobrazené (v kombinaci s věrně přehranými) úzkostné scény mě vrhají do temna vlastních myšlenek –⁠ jsem dobré dítě? A budu jednou dobrá máma?☞ PINBACKER

RECENZE (LČ) — Úvodní logo A24 už deset let působí jako razítko kvality. Není divu, že se na jedné z debat po promítání Beau is Afraid dotazoval Martin Scorsese. Podle jeho pravidelně připomínané kritiky na účet Marvelu má kinematografie „přinášet nečekané“, což prý v superhrdinských filmech nehrozí. Beau Ariho Astera nečekané přináší vrchovatě.

Po úspěchu prvních dvou filmů se Aster stal miláčkem publika i kritiků. Hereditary z roku 2018 znamenalo pro A24 první kasovní trhák a Beau je dosud nejdražším filmem studia. Aster pro projekt získal Joaquina Phoenixe a roztáhl svůj krátký film o postarším muži, kterému (možná) ukradnou klíče, na tři hodiny. Právě první kapitola rovnoměrně rozděleného Beaua je dobrým rozjezdem. Setkáváme se s roztěkaným hrdinou, pro kterého je stejně úzkostné opustit byt, zavolat matce nebo si napustit vanu. Všude totiž číhají figury bezdomovců, nahých masových vrahů nebo souložících párů. Začíná být jasné, že většina filmu se odehraje v Beauově hlavě, do které se všechny postavy nahrnuly jako do jeho nezamčeného bytu.

Po první, zběsile rytmizované, části následuje limbo. Beau se ocitá v dívčím pokojíku, je opečováván, utlumen a zamedikován. Vše se zdá být na oko v pořádku, ale samozřejmě není. Právě tehdy začíná být jasné, že Aster vytváří spíše než alegorii pocitovou jízdu. Sugerované emoce se mění s každou scénou, Phoenix během chvíle přepne mezi směšnou a tragickou polohou. Alegorickému čtení se film vysmívá animovanou vsuvkou, kterou hrdina zhlédne v ezoterickém lese. Divákovi se otevře několik možností interpretace: některé z nich však záměrně odvádějí pozornost. Oidipovský komplex u Beaua nemůže být přehnanější, symboly sexuality a jejich provázání se smrtí křičí: „Freud!“ Aster však opakovaně dává najevo, že není ani tak důležité přikládat mřížku psychoanalýzy na každý záběr, jako spíš pokládat si otázku, co hrdina právě prožívá. Anebo proč se mu jednou smějeme a podruhé s ním soucítíme.

Jenže ihned následuje otázka: co z toho, co Beau prožívá, se skutečně děje? Rozhodně nejde předkládané absurdity chápat doslovně. Film Phoenixovu postavu neustále vystavuje násilí, mučení, psychické manipulaci i šikaně. Ani smrtelně obávaný sex není pro Beaua něčím sladkým, ale naopak potvrzením, že celý svět se proti němu spiknul a v čele spiknutí stojí jeho matka. Svět filmu tak je zachycením bolavé poutě jedné duše od narození přes úzkost až po smrt.☞ PINBACKER