Festivaly — 58th KVIFF, 8. leden 2025 15:28Pro tebe cokolivRecenze filmu Milé laskavosti (2024, 164', IE/GB/US)

RECENZE (AH) — Ó, můj milý Řeku v rouše americkém. Anamorficky snímaný povídkový triptych improvizací a hereckého harašení Yorgos stíhá točit v mezičase premiér svých ostatních velkosnímků. Aby to nestačilo, oznamuje datum vypuštění hned dalšího, navíc s obdobným castingem. Plemons jede jak jebe. Řek jede! Tvůrce v aktuálním kurzu, v nejlepších letech a s originální vizí je v roli režijního jezdce zárukou zážitku, tady to ale mně osobně začíná trocha škodit – dalo se čekat, že si olbřímí úspěch Chudáčků (2023) Yorgos “vyžere” způsobem jemu vlastním: tedy následnou točkou divácky nepřístupné divnovlny, kde slévá řecké kořeny s hollywoodskou produkcí. Ta navíc esteticky jakoby z pera vypadla snímkům Paula Thomase Andersona z přelomu tisíciletí, jak obrazem, tak zasazením dějů na západní pobřezí Spojených států. Výsledkem je lehce nadprůměrné psychologické cvičení kombinatoriky mezilidských vztahů v partnerském, mocenském a sexuálním rámci. A vedlejší divnopostava, co tři příběhy pojí a co (asi) představuje přímo špeka–Lanthimose. Jak Lanthimosovské.

Vysoké nároky tu klade intelektuální pastiš vlastní předchozí produkce, skoro až divadelní hravost diváka kotví hluboko do syžetu a nechá ho rozklíčovat tři epizodické děje, co variují různé postavy stejných herců. Jde o brakovský experiment artového kina za tučný peníz, co je na třech hodinách vskutku vyčerpávajícím soustem – o to víc, když probíhá v rámci vydýchaného vzduchu jediné karlovarské projekce, navíc ponořené do brzkých ranních hodin. Extremismus víry, bizarní zkratkovitost, pudy pudy a všudypřítomná dekadence zabíjí excesivní stopáž, Yorgos zkrátka ví, že mu po hvězdných úspěších budeme nadále zobat přímo z ruky, a je mu to fuk – jako vypravěč je stále originální a hravý, vysoce svůj, se svěžím rukopisem. Fakt, že ho používá především k ukojení sebe sama mi na jeho řeckých filmech nikdy příliš nevadil, teď už pomalu začíná. Ať ale prosím nikdy nepřestane točit.☞ PINBACKER

RECENZE (KS) — Loňský úspěch Chudáčků, o jejichž dokonalosti kolovaly zvěsti i ve vyšších patrech budov státní správy, jsem bohužel nestihla pochytit (vidění si odškrtávám až po návratu z největších tuzemských lázní), a tak je mou první Lanthimovskou zkušeností laskavost z letošních Cannes. Skoro tříhodinová stopáž je na tři zdánlivě nesouvisející příběhy přece jen trochu moc, a tak se nejen sama sebe ptám: proč se Lanthimos mermomocí snaží, aby divák srostl se svým sedadlem? A kde bere Emma Stone pořád tak pěkný hadry?

Milé laskavosti jsou zhmotněním takového toho "já bych se pro tebe rozkrájela" a nebo "ty snad nevidíš, co všechno pro tebe dělám", šlo to však říct v o trochu svižnějším tempu. Ale co naplat: příběhy různých druhů manipulací, protkané skrz naskrz těmi nejbizarnějšími postavami, jaké si snad dokáže divák představit, jsou přece jen větší parodií na život, než se může zdát. Především pak první (týpek co se nejdřív nechce zavděčovat, a pak už zase chce) a druhý příběh (manželka, která "na přání" svého muže ubližuje sama sobě) čpí nejedním námětem na terapii a otvírá třináctou komnatu snad i těch nejsilnějších a nejhůře manipulovatelných osob.

I přesto nejde o prvoplánově přístupný film: Milé laskavosti jsou o celých dvacet čtyři minut delší než feministický manifest z loňského podzimu, který se přece jen trochu svezl na vlně s růžovou Barbie horečkou. Nejen, že snímek nemá davům co zpopularizovat, ale především po oscarovém šílenství okolo předchozího díla zůstavá ve vzduchu poněkud zatuchlo. Každopádně zůstává alespoň malá naděje: další Lanthimosův film s Emmou Stone a už příští rok? Aleluja!☞ PINBACKER