Harmonika zvoní podzimem roku '82 jakoby z dálky minulosti, s ušima posluchače je spojená vintage elvisovským Echoplexem, nahraná na páskovou kazetku společně s gibsonkovou kytarou a nakřáplým hlasem v ložnici domku zlomených srdcí někde v New Jersey. Takhle nějak si Boss svoje album "z pokojíku" Nebraska asi představoval: jako kolekci baladických písní produkčně oholených na kost, bez profesionální zvukové nadstavby nahrávacích studií a jako kontrapunkt marketingovým strategiím labelů, co místo sdělení řeší minutáž singlů pro stanice rádia či podobu fotografie interpreta na přebalu desky. V obdobném gardu se režírující Scott Cooper nyní snaží exponovat Springsteena na stříbrném plátně.
Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma, 2025, 120' David Michael Kennedy, 1975
RECENZE (AH) — O Cooperovi a žánru Americana by Pam z The Office (2005) řekla, že jde o stejný obrázek. Životem zhořklými muži je Scottova filmografie prošpikována: od country hvězdy Bada Blakea (Jeff Bridges) v Crazy Heart (2009), co "příliš mnoho pil a příliš mnoho let trávil na cestách" a co má zlouna alkoholu doslova v křestním jméně, po nyní čerstvě zářícího Bruce (Jeremy Allen White), jehož psí očka a věčně zachmuřený výraz přesně vystihují zlomeného hrdinu, co místo vyprodaných koncertních sálů lační po kvalitní terapii.
Deliver me from nowhere pracuje s látkou podobně, jako letošní mangoldovo A Complete Unknown (2025, psali jsme zde): přichází s nesoustředěnou charakterovou studií, ukotvenou zhruba uprostřed životní dráhy slavného umělce, těsně před jeho věčnou, planetární slávou, a soustředí se na jeden ze zlomových okamžiků jeho kariéry. Dylan se odpoutával od folkových kořenů, lámal kolemjdoucí vedlejší postavy vlastním pokřiveným stínem a místo banja se zvonkohrou zapojil na rodinných festivalech bujaré elektrické kytary. Springsteen šlape opačně: z rozjeté šňůry rockové hvězdy seskočí do zaseknuté temnoty vlastní hlavy a traumat z dětství, ze kterých se osamocen léčivě vypisuje ryze akustickou výpovědí. Stačí mu k tomu ložnice, čtyřstopý páskový rekordér (tehdejší novinka trhu) a kamarád do deště, co mu asistuje jako technik-amatér. Tedy sen každého lo-fi nadšence moderního dne! Dnes de facto hlavní proud, na osmdesátky šlo přitom o nevšední a bezelstně odvážný úkrok, za kterým nebyl kalkul.
20th Century Studios
Springsteenovu vnitřní, přenositelnou temnotu zvěčňuje obličej a řeč těla Jeremyho Whitea: ten na to žádné recepty od režie nepotřeboval, hraje totiž takřka identický charakter, díky němuž se v poslední dekádě v Hollywoodu proslavil, totiž Carmyho z The Bear (2022-2026). Bytost fatálně sžíranou svým posláním, ve kterém se každým coulem nachází a co je pro ní zároveň sérií absolutních, někdy absurdních selhání. Během zápasu se sebou samým metodicky zraňuje lidi kolem sebe, úspěch jeho snažení závisí pouze na něm. Klíčem k určování hudebníků mu tu narozdíl od Medvěda není potřebný upřímný "pokec s mamkou" či "pokec s cousinem" (respektive spíš "pokec s bráchou"), kdeže, tentokráte je to pokec s tátou. Scott tenhle problematický vztah ve snímku exponuje a jeho zamotanost opakovaně vysvětlí dost jasně, k jeho vlastní škodě se do všeobjímajícího tématu trefuje častokrát s přehnanou vervou a nad hranou zdravé citlivosti, kterou v jiných částech snímku přesvědčivě prokazuje. Podobně jako v letošním Provazníkově Sbormistrovi (2025) dodává nadbytečnou množinu konců, co srazí filmařskou odvahu, taky ale jako léčivé dovětky utěšují ztrápené duše.
Výhodou tohoto přístupu je snadný přenos materiálu na diváka, protože se v něm téměř každý najde. Nikdo nežije bez starostí, trablů a nevyřešených otázek, často těch z dob minulých. Tohle vše se Cooperovi podle knihy Warrena Zanese daří zhmotnit do stravitelné míry, ve které se obratně vyhýbá klišé a místy do něj beznadějně padá, kde nechá některé linie děje vkusně viset ve vzduchoprázdnu všeobecné tragédie, jiné zase nepochopitelně dokola doslovuje. Doručený tvar je komorním, náladově souvislým splínem plným výtečných herců (Jeremy Strong v nenápadné roli opět trefuje černou) a potenciálem existenciální melancholie, co jistě část diváctva silně zasáhne. Té druhé části alespoň zahraje pár chytlavých písniček.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) —
Doručení odnikud rozhodně nepřináší žádnou filmařskou revoluci, jeho mířidlo je sympaticky nízko, mezi outsidery a samorosty, co zasmušile hledí do nekonečna moře na molech u konců měst. V záplavě všeobecného šumu stejnorodého obsahu jde o příjemné ticho, co může ohlušovat, co dodává vlastní díl do mozaiky ideje sestupu polobožských umělců z piedestalu popkultury mezi raněné smrtelníky.
napsal Adam H.
