Články630

David Robert Mitchell je v žánru záhad "něco jako věděc". Osm let stará Záhada Silver Lake (Under the Silver Lake, 2018) nechává Andrewa Garfielda nořit hluboko do soustavy bizarních sousledností propojených (doslova) tunelem otazníků. Neutečeš (It Follows, 2014) pokládá kultovní kolejničky autora intelektuálního hororu, co nechává souložící dvacátníky uhánět ulicemi anonymního předměstí před svými vlastními hříchy. Těm neutečeš! V Mitchellově tvorbě pravidla existují, byť prim hraje atmosféra, mysterium, hrůza s myšlenkovým přesahem. Jeho Konec Oak Street dostává slušný rozpočet a produkci JJ Abramse, co do veřejného prostoru po letech (poprvé od jeho hvězdněválečného kolapsu) vystrkuje růžky a nechává na tomto dinosauřím exkurzu tunu vlastního rukopisu. Ajaj? 

Karlovarské Horizonty i Proxima tradičně hostí mimojiné i plejádu celovečerních debutantů, tentokrát i se silným tuzemským otiskem. Před pár lety jsme dali sbohem a šáteček sekci Na východ od Západu a díky tomu máme teď "sekci doplňující hlavní soutěž, představující filmy plné tvůrčího elánu, odvahy a hledání nových výrazových prostředků." (tak to definuje festival). Nu a zde jsou tři představitelé, kteří tuto definici splňují do puntíku.

Chceš pěstí? Sandra Wollner si nese cenu poroty ze sekce Encounters z Berlinale a teď prestižní Un Certain Regard z letošního Cannes, její želízko ve festivalové sekci Horizonty bylo tedy záhodno zvědavě sledovat. Napořád je silně autorské drama takřka antického ducha, kde nic netrvá věčně a kde na hrdiny uprostřed moře velká černá vlna.

Režisér Šimon Holý se na Karlovarském festivalu představuje už potřetí, tentokráte v Hlavní soutěži. Po černobílém tančení a výletu čtyř žen za esoterikou povolává Jana Cinu do role drag queen s kořeny sahajícími do středočeské vesnice. Co tomu v domovině řeknou lidi?

Volím si tebe, triptychu snímků o domovech a o tom, co znamená se do nich vracet nebo o ně přicházet. Letošní Vary nabídly vysoce bohatý program právě v sekci Horizonty, pro kterou tam beztak většina cinefilů jezdí, proto zde následují tři kvalitativně vybočující příspěvky o vlasti.

Destin Cretton ovládaný loutkařem Feigem hurikánuje Odysseou zasažená kina s druhým největším (po Endgame) kasovním otvírákem všech dob, Petr Parkař mění červeno–modrý kostým za tmavou klokanku s kapucí a v potemnělé barevné paletě bloumá s vlastní osamnělostí podzimními ulicemi velkoměsta. Ztratil kamoše, lásku i parťáky – co teď? Naprogramovat aplikaci na hodnocení holek a pak revoluční webovou aplikaci na šťouchání, chat, seznamování, události, randění? Probudit v sobě vnitřního arachnida, dospět a vzít si ze světa to, co je potřeba, či to, co chce? Konečně rozseknout to, jak to s tou zodpovědností vlastně chodí? Zločin v metropoli nikdy nespí a někdo se s ním přeci prát musí. Nu a s astronomickými cenami všeho je tak nějak nabíledni, že terapie je společně s newyorskou činží (a spoustou high–tech hraček) a lattéčkami mimo pavoučí finanční možnosti, tak to v Parkerovi vnitřně kvasí. Tož Petere, kde jsou tví přátelé dneska v noci? 

Mungiův Fjord – nejžhavější programová brambora letošních Varů – ovládne díky Aerofilms v říjnu české kinosály a my nesem festivalové noviny, poslouchejte: na norské krajiny pozor dejte.

Událost roku, kinozážitek léta, velkofilm za zámoří... Jest zde! Chris Nolan adaptuje jeden z nejstarších a nejikoničtěších příběhů historie a my se poctivě pásáme do sedačky, nachystaní na tříhodinové putování oceánem, pouští, duší..? Dovezl oblíbený autorský tvůrce s širokou podporou kladně nakloněné veřejnosti víc zábavy než úvodní hodina literatury? Jak do toho všeho zapadá Robert Oppenheimer? Je nutné vyprázdnit peněženku za lístek do sálu, kde kraluje unikátní kopie vtisknutá na středoformátovém materiálu? A co káže Diův zákon? Co když bůh je jeden z nás1?