Články608

Demi Moore podniká v režii Coralie Fargeat velikou osobní investici – v Substance jde doslova s kůží na trh a otevírá zoufale nekonečné téma (nejen) hollywoodské povrchnosti a diskriminace. Hype z Cannes i Varů je rozhodně zasloužený, Substance je jedním ze zásadních filmů roku, a ani nevadí, že dějiny přepisovat spíš nebude.

Příslib dalšího letního strašení legendární kreaturou z vesmíru klepe na dveře tuzemských kinosálů a nese s sebou parametry kvalitní nakládačky v osmdesátkové nostalgii. Jak se tahle supermoderní vyvražďovačka umístí v žebříčku popkulturního fenoménu a uslyší někdo křik naší redakce v hlubokém vesmíru?

Triptych filmové citlivosti ze sekce soutěžní, z Horizontů a Imaginy. Charakterová studie přerůstající ve vztahové drama od mexického miláčka z Cannes Michela Franco, který krom vtahující režie předvádí i castingový majstštyk. Takové za málo peněz hodně muziky. Bruno Anković s Oslavou soutěží sveřepou vizí a nekompromisními postavami, do kterých se těžko prokousáva, Anna Cornudella Castro to celé korunuje nejoriginálnějším příspěvkem z magicko realistického Španělska. V něm nehraje prim pláž ni slunce, ba magická voda v rybnících a opuštěná stavení.

Ukrajinskou kinematografii letos ve Varech reprezentovala čtveřice dokumentů, jejichž rozmanitost snad těžko mohla být větší. Smutná pravda o ruském běsnění se bohužel už dva roky nemění, cestu k divákům si ovšem hledá skrze škálu vynalézavých forem.

Do nedobře nastartované současné marvelí divnofáze přilétá ze řetězu utržená, nekorektní, nahláškovaná, podvratně nepodvratná týmovka dvou traumatizovaných postav. Jedné stačí nadále bořit čtvrtou zeď, ve jménu záchrany kámošů vraždit vše živé a pravidelně rušit vážnost situací kvalitativně oscilujícím humorem. Druhá sází na upocené měsíce v posilovně, vlčí účes a nažvejknuté chlapské charisma. Inženýr Mirek z Vorlova ING. (1985) rytmicky opakuje “má to cenu, nemá to cenu, má to cenu! nemá to cenu!” a u dalšího vysokorozpočtového produktu od Marvela se na to upřímně těžko hledá odpověď.

Srpen 1968, velká doba pro malou republiku, kdo by to neznal. Ačkoliv jsou učebnice dějepisu na základních školách k tomuto tématu stále ještě skoupé, pro tuzemskou kinematografii se zmíněné období zdá být bezednou inspirací. Pomalu kultovní vykreslování "pohádkové" doby uvolňování, kterému se ovšem rychle zatne tipec, jsme mohli na filmovém plátně vidět už s reakcí rodin (Pelíšky, 1999), maturantů a zběhů (Rebelové, 2001), politiků (Dubček, 2018), samotných protagonistů (Jan Palach, 2018) a nyní i rozhlasových zpravodajců a techniků. Kdo to asi bude příště? Příslušníci státní bezpečnosti? Asi těžko, ti jsou zlí.

Hlavní soutěž byla letos prolezlá čímsi smrdutým. Kromě očekávaných výplodů francouzských a německých produkcí (které jsou již pověstné předlouhou stopáží s několika konci) se letos přidaly i další země, jež daly za vznik až nečekaně táhlým nudnostem: jedním z nich je i švýcarsko-italská Gloriá! (2024). Mohlo by drámo o hudebnicích z let minulých, které je tvořené především parodií na odboj proti patriarchálnímu nastavení společnosti, ve své sekci obstát? Bohužel ano.

Koncem února vtrhla na streamovací služby série Šógun. Přislíbila intriky, bitvy a hlavně rozmáchlou adaptaci románu o britském námořníkovi, který v 17. století přistává na březích Japonska. Setkání kultur na půdě japonských ostrovů stojí i za vznikem posledního filmu Wima Wenderse. Perfektní dny natočil v Tokiu s místními herci a štábem, hlavní role stárnoucího uklízeče veřejných toalet se zhostil Kódži Jakušo. Místo důmyslných zvratů nabízí momentky stromů, napětí střídá poklidně ubíhající rutina. Přesto tak jako Šógun podává Wenders svědectví o japonské identitě a západním vlivu na ni. Jen tak trochu jinou cestou.