Články582

Robotická série na přetřes prošla vývojem – od věhlasných začátků nultých let se Stevenem Spielbergem a Shia LaBoufem do středověku s katapulty a Merlinem, kde snad i koně vybuchovaly. Teď je tu pokračování a devadesátkové retro, nová rasa robopříšer pravěku a zas jednou galaktická hrozba, co hrozí doslova "požráním" všeho živého. Moje jméno je Optimus Prime a tohle jsou dvě hodiny přetřásané, předražené nudy.

Letošní Sundance, následně Berlinale, nyní Karlovy Vary a v létě i chystaná tuzemská kinodistribuce přináší filmovou prvotinu s duší, co se vidí jednou za dekádu. Celine Song suveréně debutuje s autobiografickou cestou skrz vlastní dospívání v dobách imigrace, zažehvší fatální magiku dvou spřízněných duší, co nikdy nedostanou kýžené kroky společným životem, přesto se o to pokouší. Song na přesné stopáži citlivě tematizuje deterministické pravdy o osudových cestách, bolech, vše s nevídanou mírou přirozena i okouzelní. Korea prostě jede!

James Mangold řeší obtížný filmařský rébus: jak navázat na legendární filmovou značku a zdatně ukončit léta očekávání na další a finální přírůstek z kánonu slavného archeologa s kloboukem, bičem a hadofóbií? Jak doručit pověstnou dětskou hravost plynoucí z výpravy romanticky dobrodružných příběhů, vymetání prastarých hrobek a z dávání co proto groteskně neschopným náckům? Je to ve věku vladaře jménem CGI, který neschopně hněte z bujných fantazií generický papundekl, vůbec možné? Nástroj osudu nabízí poměrně jednoznačnou, smutnou odpověď.

Do pouštního městečka v kráteru po spadlém meteoritu se sjede hrstka dospívajících géniů, aby poměřili síly a předvedli své zázračné schopnosti a vynálezy. Setkávají se tu i jejich rodiče, kteří sem přijíždí jako doprovod nadaných ratolestí. Jedna hvězdná tvář střídá druhou a nakonec se mezi ně snese i mimozemšťan...

Alexej utíká z Běloruska, ze země, kde dle jeho slov zůstávají ti, kdo se bojí. Jeho cesta vede do francouzské cizinecké legie a potenciálně k novému občanství v „lepší“ zemi. Jomo vede skupinu revolucionářů schovávající se ve vesničkách na pobřeží Nigérie. Ve filmu režiséra Giacomo Abbruzzese kolidují světy, hodnoty a taneční figury.

Ambicí, legendárními hrdiny sešitového DC kánonu a příslibem splněných komiksových snů naplněný The Flash vchází do kin v ten pro něj nejnevhodnější okamžik. V tandemu s ním totiž ničí kina Paralelní světy druhého Spider-Mana, které nechtěně zdvojují prakticky všechny Flashovy aspekty. Materiálovou přehlcenost, rozmáchlou pompu, grandiózní měřítko, záchrany rodičů i myšlenkový přesah determinismu. A dějiny cinefílie těžko pamatují dva protichůdnější příklady v přístupu k tomu, co je správně, a co je snadné.

Bó se bójí – života, světa a především své mámy. Aerofilms ze stáje A24 díky bohu odchytli do českých kin pitoreskně temnou artovku Ariho Astera a naše redakce po týdnech zotavovacího retreatu přináší monstrčlánek s pokusy o analýzu, reflexi i subjektivní dojmy. Konkluze je jasná – tyto tři hodiny mistrovského nitrozpytu v rozmáchlé formalistické manýře by si neměl žádný cinefil nechat jen tak utéct. Mami!

„Peklo jsou ti druzí,“ hlásá hojně citovaný výrok Jeana-Paula Sartra. Nejde ani tak o odsudek, jako spíš lakonické shrnutí Sartrovy filozofie osobnosti. V Bytí a nicotě pojímá já jako neustále se vymezující individualitu, svobodu, kterou ostatní zatěžují výkladem. Druzí nás soudí, ale i chválí. Stáváme se někým: učitelkou, matkou, dirigentkou. Ale co když ve skutečnosti toužíme být nikým? I o takové touze je film Tár.