Jedu vlakem na Besedu a směju se, protože si až na cestě uvědomim, že využívám stejný koridory co tejden zpátky v šprýmě Uherskýho Hradiště. Čtu si průpravu na Spielberga – Ready Player One – a průvodčí mrdá Zagami Jericho za blbej lístek. Mě chrání InKarta s American Psycho svátostí, na druhou stranu si vezu poslední prachy, rozpočítaný na šest piv a nějakej zeleninovej burgr. Před festivalovou hudební smrští si přehraju film života ze závěru července, po všech Varech a Boskovicích. Filmovka, smrdí vedro, kovovej odér kolejí, Hvězda, Mír, ukecanej Klusák a asi nejlepší úvodní film, kterym se dalo začít – maďarskej Kojot, kterýho už fakt musim začít psát. Samozřejmě hned chčije.

Non-sensí absurdno víkendu se dá nějak shrnout. Teda, určitě dá. Jsme Lemmy Caution a Anna Karina nám v poslednim obrazu řiká, že nás miluje. Dítě robotí. Se šesti filmy v lebce jdu po půlnočce víc malátnej než Malátnej, s JLG bloudim na práškách, hledám spacák uprostřed Všehrdovy v kanálovym smradu, do kterýho mě a všem filmovkovejm kolemjdoucím ukazujou dvě tančící holky kundy. Kombinace pronikavýho splaškovýho pachu se zvedaním žaludku je s pohledem na zkřivený dívčí obličeje jedno z těch životních poprvé. Vzpomenu si na fotku před odjezdem s kapelou na Budějickej Majáles, kam jsme se sami pozvali, kde se s prachama u Erstebank výdejo-matu směju vedle načmáranýho nápisu "jsou kundy". Kruh se uzavírá, asi jsem to posral.

Dneska ráno drb, že Snyderův raný střih Justice League byl takřka nekoukatelný. Údajně jen změť temných výjevů beze smyslu. A upřímně se tomu docela snadno věří. Snyderova kapacita obdařit film logikou a tak podobně byla vždycky dost mizivá. A ačkoliv mám samozřejmě úctu k jeho rodinné tragédii, člověka prostě napadne, že ten uvnitř stlačený bol musí jeho schopnost kreativně uvažovat snížit ještě o trochu víc. Teď jde hlavně o to, jestli přetáčky od Whedona, údajně mnohem rozsáhlejší, než se veřejně přiznává, film spasí, nebo spíš potopí. To se uvidí na podzim. Ta nejpalčivější otázka ale padá na politiku Warnerů. Proč pořád Snyder, proč nekonečná neschopnosti najít si jasnou tvůrčí vizi a držet se jí, místo aby se každý film za běhu překopával. Ne že bych toužil po nápodobě marvelovského kolovrátku, ale už jen pro Warnerovic vlastní dobro bych rád viděl trochu víc úsilí investovaného do funkčních scénářů, a ne do splašeného hašení požárů a dotáček na poslední chvíli. Očekávání od Justice League to chce každopádně srazit co nejníž, Whedon neWhedon. Indicie jsou pro to bohužel více než výmluvné.

Můj život většinu času nemá s filmy nic společného. S blížícími se šestadvacátými narozeninami se začínám měnit v mix karikatury sebe sama a verzi své matky 2.0. S perverzní radostí se oddávám typickým činnostem péče o domácnost v mezích jejího mírného rozkladu, jako je tzv. probírání (rozuměj vyhazování) věcí. Uvedené mi přináší řadu zajímavých zjištění, například to, že aktuálně máme pro všechny případy v záloze přesně jedenáctero IMAX brýlí a dvě stejné samolepky na textil (?) se zlatou kočkou (!).

Sentimentálnější nálady podtrhuje koncert Interpolu, na kterém přehrávají album z roku 2002, které mně zní jako padesátileté. Samozřejmě plaču.

Ze svých sedmi tváří (cue: ba-dum-ts) si denně vybírám tu co možná nejméně přejetou a víkendy mimo svůj kancelářský day-job využívám třeba k tomu, abych během neděle o třech kelímcích mléčné rýže sjela komentovanou projížďku tramvaje Prahou a celou druhou polovinu nejnovější série House of Cards. Dá sa.

Ze života v reálném světě silně doporučuju místo na Žižkově, kde je hala, ve které je hrozně moc trampolín, na kterých můžete za peníze skákat a stydět se před mnohem zdatnějšími malými dětmi (umí salta, nepotí se a nepotřebují v průběhu hodiny ani pít, zatraceně!), z jídla pak trdelník, což je sice v Praze dost zdiskreditovaná věc, ale v Brně je to asi půlkilová trofej, která vám bude ještě dva dny hlídkovat ve snech. Tož dobrou noc.

Byl to vlastně omyl, náhodná konstelace toho, že konkrétní film tam hráli v konkrétní čas a já ho chtěl vidět, a tak jsem poprvé zavítal do prvního pražského megaplexu (vzdálelného to bratrance megauploadu). V multikině jsem do té doby nebyl dlouho, a už vůbec ne v Cinema City (do Cinestaru mám totiž ještě z dob nepražských, kdy nebylo kam jinam jít, slevovou kartičku). Navíc už nemám studentskou slevu, takže za lístek jsem vysolil nepříjemných 199 Kč. Což mě nepotěšilo. Ale dobře, můj problém, měl jsem se na to připravit, měl jsem si uvědomit, že cenová propast mezi multikinama a klasickejma kinama je prostě větší. Beru to jako cennou (finančně i poměrně dobře změřitelnou) lekci.

Kardinálním hororem nicméně nebyla cenovka vstupenky, nýbrž ono místo samo. Po zaměstnaneckých poměrech na Smíchově a na Floře už sice mám vštípený k tomuhle typu podniků nutný odpor, ono to ani jinak nejde, pokud z nějakého důvodu člověk k tomuhle prostředí nepojme náklonnost (je to vůbec reálná možnost?), takže objektivní jsem bejt nemoch, jenže prostě - tohle je humus non plus ultra. „Non humus ultra!” A objektivně. Fascinující v mnoha ohledech, ať už v tom, že jediným posunem v kontextu penza multiplexů je tu velikost, zatímco designově je to v podstatě pořád ta stejná nenápaditá laciná světýlková fasáda, či v tom, jak totálně naddimenzovaná tahle věc je, co se týče zužitkovatelné nabídky. Je to vážně krok vpřed – Praha pokořuje nové mety konzumní zbytečnosti, kdy naservírovává na jedné straně provinčním a tím pádem ohromeným, na druhé straně světaznalým a tomuto trendu navyklým čecháčkům grandiózně samoúčelný luxus a upozaďuje svůj (dávno již ne) primární artikl, tedy filmy, zase o kousek víc na úkor VIP služeb. Žrádlo a pohodlíčko jsou zlomem pro nižší střední a odznakem náležitosti pro tu vyšší, přičemž logickým pokleskem obou jsou POV dokumentace na instáči s kýtou v ruce a hashtagem #vip vpáleným hrdě pod fotkou (bohužel viděno na vlastní oči).

Je poptávka po přeluxusovatělých sálech a projekcích začínajících i po půlnoci na Chodově reálná? A pokud ano, je to poptávka po filmech, nebo jen po iluzi toho, že širší možnosti jsou vždycky lepší? Je to vlastně docela ohraný téma - kolik lidí musel zprvu zděsit Smícháč nebo Anděl, Chodov ale přeci jen přitvrzuje a dost zásadním způsobem navyšuje podíl neflmového artiklu ve filmovém byznyse. A jak by řek Jarda Konáš – to je ten masakr.

Berlinale Palast je prostě kinový porno, co si budem povidat. 4K laserovej projektor s DOLBY ATMOS™, technický zázemí pro filmy v competition může být těžko lepší (snad škoda, že prvních pět dní zádnej snímek ve 4K nebyl). Jakožto audiovizuální šílenec jsem se na první pocity z monstrprostoru o třech patrech a bezmála dvou tisícech míst neskrývaně těšil, a díky extrémně vstřícnému systému press projekcí jsem si ten prostor užíval třikrát denně. O Palastu básní každej, já se v rámci multi/megaplexů zaměřim na ten německej – Cinemaxx. Tam jeli projekce od slunka do slunka, hlavně ze sekcí Panorama a Forum.

Od Cinemaxxu bychom se u nás mohli něco naučit – nejen, co se týče technikálií (v popisku Berlínskejch kin se kombo “Dolby Atmos/3D/HFR/4K” čte s tou nejvyšší slastí), spíš o celkovym pojetí multifunkčního prostoru. Strojenej amerikanismus s franšízovou obsluhou servírující kokino nebo smaženou kukuřici, kterej Břit (a my zbytek) tolik hejtí, je tady zkrátka fuč – konkrétně prostor na Potsdamer Platz je řešenej vzdušně na třech patrech, se spoustou světla a centrálním hubem, kde se řešej lístky a jídlo (candy šílenosti a pět druhů popkornu tu nenajdete, sympatie dál stoupají). Zkrátka jedná velká síň, opačná tendence, kázání jít zevnitř ven, z menšího do většího, narozdíl od tuzemskejch labyrintů v tmavomodrejch uličkách. V druhym patře je odpočinkovej bufáč mimo hlavní chodbu, kterej má během festivalu funkci pro bříška novinářská, tedy nápoje zadáčo a hlavně kafe – mimo deset dní v únoru se tu ale regulérní návštěvník může rozvalit a dát si kratší pofel před plánovanou audiovizuální náloží. Na gauče v temných chodbách u rozsvícených A2 plakátů z chrámů kino-přisluhovačů pražského Cinestaru nebo Cinema City zapomeňte.

Správnou otázkou nicméně zůstává, jestli se touhle problematikou vůbec zabejvat. Vážně očekává běžnej uživatel českejch multikin nějakej oduševnělejší zážitek z prostoru a architektury? Opravdu mu záleží na tom, jestli si do sálu vezme pivo, nebo dvě sladký sody a pětilitrovej popkorn? Nevertheless, jak by řekl Paul Anderson. Pokud si najdete v Belíně volný odpoledne či podvečer, na Postupimský náměstí si cestu určitě najděte. Pro fajnšmejkerský prožitek cinefila se ale musíme každopádně bavit o úplně jinejch kinech, než těch multiplexovejch..