Ozvěny léta

AH

Jedu vlakem na Besedu a směju se, protože si až na cestě uvědomim, že využívám stejný koridory co tejden zpátky v šprýmě Uherskýho Hradiště. Čtu si průpravu na Spielberga – Ready Player One – a průvodčí mrdá Zagami Jericho za blbej lístek. Mě chrání InKarta s American Psycho svátostí, na druhou stranu si vezu poslední prachy, rozpočítaný na šest piv a nějakej zeleninovej burgr. Před festivalovou hudební smrští si přehraju film života ze závěru července, po všech Varech a Boskovicích. Filmovka, smrdí vedro, kovovej odér kolejí, Hvězda, Mír, ukecanej Klusák a asi nejlepší úvodní film, kterym se dalo začít – maďarskej Kojot, kterýho už fakt musim začít psát. Samozřejmě hned chčije.

Non-sensí absurdno víkendu se dá nějak shrnout. Teda, určitě dá. Jsme Lemmy Caution a Anna Karina nám v poslednim obrazu řiká, že nás miluje. Dítě robotí. Se šesti filmy v lebce jdu po půlnočce víc malátnej než Malátnej, s JLG bloudim na práškách, hledám spacák uprostřed Všehrdovy v kanálovym smradu, do kterýho mě a všem filmovkovejm kolemjdoucím ukazujou dvě tančící holky kundy. Kombinace pronikavýho splaškovýho pachu se zvedaním žaludku je s pohledem na zkřivený dívčí obličeje jedno z těch životních poprvé. Vzpomenu si na fotku před odjezdem s kapelou na Budějickej Majáles, kam jsme se sami pozvali, kde se s prachama u Erstebank výdejo-matu směju vedle načmáranýho nápisu "jsou kundy". Kruh se uzavírá, asi jsem to posral.
JB

Dneska ráno drb, že Snyderův raný střih Justice League byl takřka nekoukatelný. Údajně jen změť temných výjevů beze smyslu. A upřímně se tomu docela snadno věří. Snyderova kapacita obdařit film logikou a tak podobně byla vždycky dost mizivá. A ačkoliv mám samozřejmě úctu k jeho rodinné tragédii, člověka prostě napadne, že ten uvnitř stlačený bol musí jeho schopnost kreativně uvažovat snížit ještě o trochu víc. Teď jde hlavně o to, jestli přetáčky od Whedona, údajně mnohem rozsáhlejší, než se veřejně přiznává, film spasí, nebo spíš potopí. To se uvidí na podzim. Ta nejpalčivější otázka ale padá na politiku Warnerů. Proč pořád Snyder, proč nekonečná neschopnosti najít si jasnou tvůrčí vizi a držet se jí, místo aby se každý film za běhu překopával. Ne že bych toužil po nápodobě marvelovského kolovrátku, ale už jen pro Warnerovic vlastní dobro bych rád viděl trochu víc úsilí investovaného do funkčních scénářů, a ne do splašeného hašení požárů a dotáček na poslední chvíli. Očekávání od Justice League to chce každopádně srazit co nejníž, Whedon neWhedon. Indicie jsou pro to bohužel více než výmluvné.
LK

Můj život většinu času nemá s filmy nic společného. S blížícími se šestadvacátými narozeninami se začínám měnit v mix karikatury sebe sama a verzi své matky 2.0. S perverzní radostí se oddávám typickým činnostem péče o domácnost v mezích jejího mírného rozkladu, jako je tzv. probírání (rozuměj vyhazování) věcí. Uvedené mi přináší řadu zajímavých zjištění, například to, že aktuálně máme pro všechny případy v záloze přesně jedenáctero IMAX brýlí a dvě stejné samolepky na textil (?) se zlatou kočkou (!).

Sentimentálnější nálady podtrhuje koncert Interpolu, na kterém přehrávají album z roku 2002, které mně zní jako padesátileté. Samozřejmě plaču.

Ze svých sedmi tváří (cue: ba-dum-ts) si denně vybírám tu co možná nejméně přejetou a víkendy mimo svůj kancelářský day-job využívám třeba k tomu, abych během neděle o třech kelímcích mléčné rýže sjela komentovanou projížďku tramvaje Prahou a celou druhou polovinu nejnovější série House of Cards. Dá sa.

Ze života v reálném světě silně doporučuju místo na Žižkově, kde je hala, ve které je hrozně moc trampolín, na kterých můžete za peníze skákat a stydět se před mnohem zdatnějšími malými dětmi (umí salta, nepotí se a nepotřebují v průběhu hodiny ani pít, zatraceně!), z jídla pak trdelník, což je sice v Praze dost zdiskreditovaná věc, ale v Brně je to asi půlkilová trofej, která vám bude ještě dva dny hlídkovat ve snech. Tož dobrou noc.