Aktivisticky pojatá anatomie vyhoření, zasazená do berlínské metropole, proplétá observaci komunitního sdílení s experimentálněji laděnou montáží. Všímá si mýtů spojených s individualisticky modelovanou společností, současně ale objevuje upřímné momenty sounáležitosti mezi jedinci, kteří se o svých úzkostech nebojí hovořit. Osobní, zároveň i velice lidský film nabádá k zastavení v rušných časech, v nichž vyhoření nemusí znamenat konec, ale naopak nový začátek, a kde se individuální bolest pozvolna proměňuje v sílu kolektivního sdílení.
