Festivaly169

Volím si tebe, triptychu snímků o domovech a o tom, co znamená se do nich vracet nebo o ně přicházet. Letošní Vary nabídly vysoce bohatý program právě v sekci Horizonty, pro kterou tam beztak většina cinefilů jezdí, proto zde následují tři kvalitativně vybočující příspěvky o vlasti.

Mungiův Fjord – nejžhavější programová brambora letošních Varů – ovládne díky Aerofilms v říjnu české kinosály a my nesem festivalové noviny, poslouchejte: na norské krajiny pozor dejte.

Nečekané překvapení loňské filmové přehlídky ve Varech. I tak se dá hodnotit jediná projekce (uvedena ve Velkém sálu) o zrodu rapového tria Kneecap, kterou přijel uvést sám režisér Rich Peppiatt. Ve svém úvodu vysvětluje, proč nejsou filmoví protagonisté součástí delegace: prý by byli už ve dvě hodiny odpoledne (v čase projekce) na mol a zasloužili by se přinejmenším o pořádný rozruch. Pokusil se o to alespoň samotný snímek? Tá!

Kdo by to neznal - snad v každém se najde alespoň ždibet toho people pleasera. Lanthimos tento neduh zhmotňuje prostřednictvím vtíravého songu z osmdesátek, skoro tříhodinové stopáže a zhušťuje nejen atmosféru, ale především myšlenky na terapii. Haló, máte tam pro mě, prosím, nějaký termín? 

Demi Moore podniká v režii Coralie Fargeat velikou osobní investici – v Substance jde doslova s kůží na trh a otevírá zoufale nekonečné téma (nejen) hollywoodské povrchnosti a diskriminace. Hype z Cannes i Varů je rozhodně zasloužený, Substance je jedním ze zásadních filmů roku, a ani nevadí, že dějiny přepisovat spíš nebude.

Triptych filmové citlivosti ze sekce soutěžní, z Horizontů a Imaginy. Charakterová studie přerůstající ve vztahové drama od mexického miláčka z Cannes Michela Franco, který krom vtahující režie předvádí i castingový majstštyk. Takové za málo peněz hodně muziky. Bruno Anković s Oslavou soutěží sveřepou vizí a nekompromisními postavami, do kterých se těžko prokousáva, Anna Cornudella Castro to celé korunuje nejoriginálnějším příspěvkem z magicko realistického Španělska. V něm nehraje prim pláž ni slunce, ba magická voda v rybnících a opuštěná stavení.

Ukrajinskou kinematografii letos ve Varech reprezentovala čtveřice dokumentů, jejichž rozmanitost snad těžko mohla být větší. Smutná pravda o ruském běsnění se bohužel už dva roky nemění, cestu k divákům si ovšem hledá skrze škálu vynalézavých forem.

Srpen 1968, velká doba pro malou republiku, kdo by to neznal. Ačkoliv jsou učebnice dějepisu na základních školách k tomuto tématu stále ještě skoupé, pro tuzemskou kinematografii se zmíněné období zdá být bezednou inspirací. Pomalu kultovní vykreslování "pohádkové" doby uvolňování, kterému se ovšem rychle zatne tipec, jsme mohli na filmovém plátně vidět už s reakcí rodin (Pelíšky, 1999), maturantů a zběhů (Rebelové, 2001), politiků (Dubček, 2018), samotných protagonistů (Jan Palach, 2018) a nyní i rozhlasových zpravodajců a techniků. Kdo to asi bude příště? Příslušníci státní bezpečnosti? Asi těžko, ti jsou zlí.