Festivaly165

Demi Moore podniká v režii Coralie Fargeat velikou osobní investici – v Substance jde doslova s kůží na trh a otevírá zoufale nekonečné téma (nejen) hollywoodské povrchnosti a diskriminace. Hype z Cannes i Varů je rozhodně zasloužený, Substance je jedním ze zásadních filmů roku, a ani nevadí, že dějiny přepisovat spíš nebude.

Triptych filmové citlivosti ze sekce soutěžní, z Horizontů a Imaginy. Charakterová studie přerůstající ve vztahové drama od mexického miláčka z Cannes Michela Franco, který krom vtahující režie předvádí i castingový majstštyk. Takové za málo peněz hodně muziky. Bruno Anković s Oslavou soutěží sveřepou vizí a nekompromisními postavami, do kterých se těžko prokousáva, Anna Cornudella Castro to celé korunuje nejoriginálnějším příspěvkem z magicko realistického Španělska. V něm nehraje prim pláž ni slunce, ba magická voda v rybnících a opuštěná stavení.

Ukrajinskou kinematografii letos ve Varech reprezentovala čtveřice dokumentů, jejichž rozmanitost snad těžko mohla být větší. Smutná pravda o ruském běsnění se bohužel už dva roky nemění, cestu k divákům si ovšem hledá skrze škálu vynalézavých forem.

Srpen 1968, velká doba pro malou republiku, kdo by to neznal. Ačkoliv jsou učebnice dějepisu na základních školách k tomuto tématu stále ještě skoupé, pro tuzemskou kinematografii se zmíněné období zdá být bezednou inspirací. Pomalu kultovní vykreslování "pohádkové" doby uvolňování, kterému se ovšem rychle zatne tipec, jsme mohli na filmovém plátně vidět už s reakcí rodin (Pelíšky, 1999), maturantů a zběhů (Rebelové, 2001), politiků (Dubček, 2018), samotných protagonistů (Jan Palach, 2018) a nyní i rozhlasových zpravodajců a techniků. Kdo to asi bude příště? Příslušníci státní bezpečnosti? Asi těžko, ti jsou zlí.

Hlavní soutěž byla letos prolezlá čímsi smrdutým. Kromě očekávaných výplodů francouzských a německých produkcí (které jsou již pověstné předlouhou stopáží s několika konci) se letos přidaly i další země, jež daly za vznik až nečekaně táhlým nudnostem: jedním z nich je i švýcarsko-italská Gloriá! (2024). Mohlo by drámo o hudebnicích z let minulých, které je tvořené především parodií na odboj proti patriarchálnímu nastavení společnosti, ve své sekci obstát? Bohužel ano.

Švédský tvůrce Johan Renck přiváží s pompou na červený koberec berlínského filmového festivalu hvězdné obsazení a příslib konverzační sci-fi s existenciálním přesahem. Ten má dodávat scénář založený na knize Jaroslava Kalfaře, českého autora, co od svého mládí působí za kopečky v americkém Brooklynu. Režíruje autor minisérií, platí Netflix, ční Sandler. Jak se středorozpočtová konverzačka kosmonauta Jakuba s terapeutickým pavoukem ve stavu beztíže zchroustala na velkém plátně Berlinale Palastu? Odbyla si šedá myš streamovací platformy grandiózní premiéru věhlasného festivalu pro nic za nic? Respektive – pro fotografie před palácem ve výstředních oblecích? A hlavně – commander Proghadzka, jak se cítíte?

Na letošní Jihlavě jsem se vydala cestou obtěžkanou náročnějšími tématy, až mi z toho místy šla hlava kolem a slzné kanálky nestíhaly tempo. Odcházím bohatší o příběhy a perspektivy z různých světových stran. Nejvíc mě do kolen dostaly Čtyři dcery, ale i On takový není, Sedm zim v Teheránu nebo Nahatá výchova toho mají na jazyku tolik, že by měly dostat šanci dál rezonovat. Z české tvorby se do paměti vryje Moje nová tvář s protagonistkou Martinou a její drsnou osvětou. A co k tomu může říct Feminismus WTF?

Mou letošní vizí bylo protnutí hlavního jihlavského programu; šabličkou rozseknout především Opus Bonum a české zástupce. K sondě dokumentárního tuzemí jsem si pak dovolil přilepit jeden čínský apendix z luhů textilu a krajů betonu,  Wanga ostatně na plátně nevidíme každý den (i když nás na té projekci vydrželo stěží dvacet) a jím uvedené Mládí (jaro) má na obvykle půldenní stopáže jeho snímků stravitelné čtyři hodiny.