Festivaly162

Srpen 1968, velká doba pro malou republiku, kdo by to neznal. Ačkoliv jsou učebnice dějepisu na základních školách k tomuto tématu stále ještě skoupé, pro tuzemskou kinematografii se zmíněné období zdá být bezednou inspirací. Pomalu kultovní vykreslování "pohádkové" doby uvolňování, kterému se ovšem rychle zatne tipec, jsme mohli na filmovém plátně vidět už s reakcí rodin (Pelíšky, 1999), maturantů a zběhů (Rebelové, 2001), politiků (Dubček, 2018), samotných protagonistů (Jan Palach, 2018) a nyní i rozhlasových zpravodajců a techniků. Kdo to asi bude příště? Příslušníci státní bezpečnosti? Asi těžko, ti jsou zlí.

Hlavní soutěž byla letos prolezlá čímsi smrdutým. Kromě očekávaných výplodů francouzských a německých produkcí (které jsou již pověstné předlouhou stopáží s několika konci) se letos přidaly i další země, jež daly za vznik až nečekaně táhlým nudnostem: jedním z nich je i švýcarsko-italská Gloriá! (2024). Mohlo by drámo o hudebnicích z let minulých, které je tvořené především parodií na odboj proti patriarchálnímu nastavení společnosti, ve své sekci obstát? Bohužel ano.

Švédský tvůrce Johan Renck přiváží s pompou na červený koberec berlínského filmového festivalu hvězdné obsazení a příslib konverzační sci-fi s existenciálním přesahem. Ten má dodávat scénář založený na knize Jaroslava Kalfaře, českého autora, co od svého mládí působí za kopečky v americkém Brooklynu. Režíruje autor minisérií, platí Netflix, ční Sandler. Jak se středorozpočtová konverzačka kosmonauta Jakuba s terapeutickým pavoukem ve stavu beztíže zchroustala na velkém plátně Berlinale Palastu? Odbyla si šedá myš streamovací platformy grandiózní premiéru věhlasného festivalu pro nic za nic? Respektive – pro fotografie před palácem ve výstředních oblecích? A hlavně – commander Proghadzka, jak se cítíte?

Na letošní Jihlavě jsem se vydala cestou obtěžkanou náročnějšími tématy, až mi z toho místy šla hlava kolem a slzné kanálky nestíhaly tempo. Odcházím bohatší o příběhy a perspektivy z různých světových stran. Nejvíc mě do kolen dostaly Čtyři dcery, ale i On takový není, Sedm zim v Teheránu nebo Nahatá výchova toho mají na jazyku tolik, že by měly dostat šanci dál rezonovat. Z české tvorby se do paměti vryje Moje nová tvář s protagonistkou Martinou a její drsnou osvětou. A co k tomu může říct Feminismus WTF?

Mou letošní vizí bylo protnutí hlavního jihlavského programu; šabličkou rozseknout především Opus Bonum a české zástupce. K sondě dokumentárního tuzemí jsem si pak dovolil přilepit jeden čínský apendix z luhů textilu a krajů betonu,  Wanga ostatně na plátně nevidíme každý den (i když nás na té projekci vydrželo stěží dvacet) a jím uvedené Mládí (jaro) má na obvykle půldenní stopáže jeho snímků stravitelné čtyři hodiny.

Mezi stěnami tradiční estonské sauny vzniká jedinečný prostor, kde se v bezpečí za kouřovou clonou schází několik ženských těl a duší, které se propájí v sesterské sounáležitosti. V rámci očistného rituálu odhazují veškerý stud a vysvlékají se donaha z nejniternějších bolestí. Vypráví si příběhy, o nichž se za normálních okolností mlčí. Příběhy, o nichž často nepadne slovo ani mezi matkou a dcerou, a přece právě mezi nimi by se o takových osudových ranách mělo hovořit s největší naléhavostí.

Letošní Sundance, následně Berlinale, nyní Karlovy Vary a v létě i chystaná tuzemská kinodistribuce přináší filmovou prvotinu s duší, co se vidí jednou za dekádu. Celine Song suveréně debutuje s autobiografickou cestou skrz vlastní dospívání v dobách imigrace, zažehvší fatální magiku dvou spřízněných duší, co nikdy nedostanou kýžené kroky společným životem, přesto se o to pokouší. Song na přesné stopáži citlivě tematizuje deterministické pravdy o osudových cestách, bolech, vše s nevídanou mírou přirozena i okouzelní. Korea prostě jede!

Alexej utíká z Běloruska, ze země, kde dle jeho slov zůstávají ti, kdo se bojí. Jeho cesta vede do francouzské cizinecké legie a potenciálně k novému občanství v „lepší“ zemi. Jomo vede skupinu revolucionářů schovávající se ve vesničkách na pobřeží Nigérie. Ve filmu režiséra Giacomo Abbruzzese kolidují světy, hodnoty a taneční figury.