Festivaly — 58th KVIFF, 2. srpen 2024 17:37KVIFF58 – Ukrajinský tetraptychRecenze dokumentů Cesta na pokraj války (2024), Porcelánová válka (2024), Invaze (2024) a Real (2024)

RECENZE (JB) — Vnímavost k pokračující ruské agresi v Ukrajině u široké veřejnosti pochopitelné stabilně ochabuje. Válka nekončí, hrůza přetrvává, v den psaní téhle recenze se odehrál další ohavný raketový útok na ukrajinská města. Nelze samozřejmě očekávat, že solidarita se bude mezi lidmi držet přes dva roky se stabilní mírou. Na druhou stranu si můžeme představit i o dost horší scénáře – stále probíhají sbírky napříč Evropou a občanská pomoc v různých formách do Ukrajiny i nadále putuje, v lecčem zahanbujíc akceschopnost státních činitelů.

Informační tok je ovšem třeba udržovat a nacházet si cesty i ke zraku a sluchu méně angažovaného publika, tam, kde už tradiční kanály nedokážou rozptýlit rozmáhající se letargii. Je samozřejmě otázka, jak daleko festivalové snímky zvládnou doputovat od příznivého prostředí západočeského filmového svátku, ale potenciál tu je.

Začněme proto Cestou na okraj války, která formálně z ukrajinského kvarteta vyčnívá nejvíc. Antonin Pereťjatko dorazil na festival z rodné Francie a vedle svých ukrajinských kořenů přivezl dokumentární road movie o cestě běžence zpět do rodné země, pátrání po vlastních předcích a tak trochu o všem možném, co se mu před objektiv starých 16mm kamer nachomýtlo. Jeho film je kaleidoskopem mikropříběhů a nahodilostí z toulek od Lvova po Kyjev s notnou dávkou analogové nostalgie navrch.

Právě archaická forma přitom na první pohled svádí k apriorní rezervovanosti – jakou praktickou roli hraje v dokumentaristice lpění na technologii, která přináší víc limitů než užitku. Proč dělat z výpravy do Ukrajiny staromilský fetiš a riskovat, že překážky v podobě konečného množství materiálu a kamery schopné snímat maximálně 20sekundové záběry budou stát v cestě soudržné výpovědi?

Pochyby částečně rozptýlí hravost a bezprostřední kouzlo Pereťjatkova režijního stylu, částečně pak Pereťjatko sám na Q&A po filmu. Cesta na okraj války tepe životem, svědčí o autorově schopnosti propojovat se s lidmi a přirozeně se přimotávat k obyčejným neplánovaným situacím. Původní záměry – sledování návratu mladého Andreje z Francie do Ukrajiny i pátrání po minulosti vlastní rodiny chvílemi mizí v proudu překvapivých epizodek, chvílemi se zase vynořují, aby se ukázalo, že jsou vlastně jen střípkem mozaiky, která přirozeně kvete pod rukama.

Omezená délka záběru a celkově nahromaděný zhruba čtyřhodinový materiál jsou rovněž významným strůjcem živelnosti výsledku, takřka všechno je neopakovatelné, takřka všechno ale použitelné, a analogová estetika přeci jen dodává hřejivý efekt a prodchává autorovu vševýpověď až rodinnou pohodou.

Těžko říct, co by vzniklo, kdyby tahle výprava vsadila na moderní snímací techniku. Možná něco přímočarého, se stabilnějším uchopením tématu a konkrétnější výpovědí. A nebylo by to špatně. Ale v rámci nejen tvorby zaměřené na Ukrajinu je právě tahle hříčka, jež snad na první pohled mohla působit jako filmařský výstřelek, velkým unikátem. Tolik dojmů v tak padnoucím kabátě, úsporném balení a s tak ryzí všedností na publikum prší málokdy.☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — S Porcelánovou válkou se přesouváme daleko zeměpisně i formálně. Vizuálně nejvycizelnovanější dokument z tvrdého života ve stínu ruského teroru vznikal v charkovské oblasti skrze objektiv Stanislava Leontěva a jeho kamarádů. Nejistý život blízko nepřátelské hranice v kontrastu s křehkou idylou venkovského života plného koupaček v jezeře a titěrné práce na porcelánových figurkách přetavil ve vibrantní podívanou Američan Brandon Bellomo.

Sytými barvami hýřící obraz sem tam přiživený Bellomovou technicky prvotřídní animací se dere do popředí a je oním artiklem navíc pro publikum neinteresující se běžnou dokumentařinou. Nutno však říct, že rozhýbané malůvky na porcelánových soškách a saturovaná paleta místy dosahují míry prosté líbivosti, která nemusí sednout každému.

Odpovědí pro antikýčovou inkvizici je ovšem zachycená realita, která stojí na prostotě a nestrojenosti hlavních aktérů  – úvod načrtne idylu života v blízkosti přírody a hodiny strávené modelováním a barvením porcelánu. Brzy však nastupuje realita a Stanislav s puškou v ruce plní dennodenní úkoly při obraně vlasti a cvičí nově příchozí rekruty.

Porcelánová válka přepíná do válečného módu poměrně brzy, klid a všednost jdou stranou a jen občas se připomenou mezi obrazy z patrol a chmurnými mluvícími hlavami. Po úvodních výletech a návštěvách v dílně, kde se prezentují porcelánoví dráčci a všeliké jiné tvorstvo, se zasteskne, tohle vítané téma by určitě využilo víc prostoru. Právě jeho nedodáním ale Bellomo s Leontěvem zpečeťují zdrcující pravdu o životě nejen v „Charkivščyně“, ale po celé Ukrajině.☞ PINBACKER

RECENZE (AH) — O válce na Ukrajině už má domácí redakce zkušenosti jak z Berlína, tak Varů. Hrané i dokumentární tvorbě na toto téma se na festivalech daří, s jejím přibývajícím množstvím je přirozeně těžší vypovědět z kraje dač a remízků něco ještě neviděného, co diváka vyvede z hrůzné šedi rozstřílených paneláků. Porcelánová válka k tomu má jednoduchý, funkční klíč – dokument točí přímí účastníci bojů, členové jednotky Saigon, složené původně z civilistů, co se nezalekli skřetí invaze a zůstali hrdinně bránit vlast. Profesionální dílo tvořené amatéry má svá úskalí – voiceovery se opakují, chybí dramaturgie a snímek moc neví, kdy a jak skončit.

Tyhle nedostatky kontruje silný kontrapunkt hrubé ruské síly, co hodnotu lidské života používá jako bezcenné palivo k ničení, a citlivosti dvojice jemných duší umělců, jejichž porcelánové plastiky snímkem prostupují a skvěle je oživuje polské studio animace. Tento aspekt dodává ohrublým obrysům postav zničených roky trvající válkou hloubku a lidský rozměr, rozšiřuje jejich už tak slušný nadhled nad situací a podtrhuje ukradenou nevinnost, se kterou v zemi polí a slunce každý den hrají nebezpečnou hru o život. Osud se tu přijímá stejně nonšalantně, jako barvení křídel dronu nebo čištění lesních cest od min při houbaření. A počáteční tvar dokumentu jako reklamní spot ukrajinské armády se nečekaně transformuje v přesný zásah na solar ve chvíli, kdy to divák nečeká. Nepředvídatelně jako život; předvídatelná je v stepích Donbasu jenom smrt.☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — Běloruský rodák a kviffí matador Sergej Loznica letos přivezl svůj nejnovější dokument nazvaný prostě Invaze. Od Cesty na okraj války a Porcelánové války jde co do techniky o takřka stoosmdesátkovou otočku. Časosběrná slow TV s přísnou odosobněností zachycuje výjevy ze současného života napříč celou zemí. Skrze dlouhé strohé statické obrazy na ploše 145 minut podává obecné svědectví o lidech, dějích a životě za válečného stavu. Od smutečních obřadů přes osobnější rodinné momenty, zmožené příslušníky zbrojních sil až po vyřazování vybraných titulů ruské literatury.

Loznicova absolutní dokumentaristická metoda bez dramaturgických zásahů a s buď absentující nebo nejasnou souvztažností obrazů je zvlášť při víc než dvouhodinové stopáži doslova vyčerpávající. Vděčnost žánrových kolegů tu nenajdete, a cílovka Invaze je tudíž obecně, ale i na festivalu v sále osazeném nevyspalým karlovarským diváctvem o dost menší.

Chtělo by se říct, že návodnější forma by měla potenciál dospět k vyššímu počtu očí a uší – na druhou stranu nelze neobdivovat režisérovu sveřepost, s níž se snaží vytvořit vrstevnatý obraz o zemi a společnosti a jejích způsobech vypořádávání se s víc než dvouletou existencí pod nepřátelskou palbou.☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — Na konec přichází to nejtěžší – psát o filmu Oleha Sencova se zdá být jako něco až nemístného. Ne že by se obecně chtělo vyřkávat kritické soudy nad filmy nejen o Ukrajině, ale o jakémkoliv lidském utrpení. Real je ale speciální případ – „není to film“, jak o něm v úvodu prohlásil sám autor. A i když samozřejmě měl pravdu v tom, že jeho dokument postrádá víceméně všechny parametry tradiční kinematografie, nezabránilo mu to v tom, aby se stal ze všech čtyř dokumentů tím nejdiskutovanějším.

Přitom jde „jen“ o hodinu a půl dlouhý nepřetržitý záznam z Gopro kamery. A není to zdaleka o jediný materiál, který přímo z bojů doputoval na displeje obyvatel našeho pohodlného a bezpečného světa. A určitě by se našlo nemálo akčnějších scén ve válce pořízených. Real ale nevznikl s žádným záměrem. Oleh Sencov při úniku z poškozeného bojového vozidla prostě omylem zapnul kameru na přilbě a ta zaznamenala hodinu a půl vyčerpávající vysílačkové komunikace,  zoufalého čekání na záchranu a přípravu na obranu proti ruskému útoku.

Hodina a půl – titěrný výsek z života v obranných liniích. Hodina a půl nestrojené, nijak nenaskriptované kritické situace, která ilustruje nároky, jaké na lidi válka klade. Žádná filmařina, nulová forma, jen válečný chaos a marnost. Možná, že až utichne úvodní šuškanda a Real pronikne do kin a z nich pak na domácí obrazovky, zavládne zklamání. Je to video, co mohl někdo prostě sdílet na Twitteru. Ale právě ten prostor, kterého se mu dostává na velkém plátně, je klíčový. Kinematografie může být cokoliv. Musíme se jen pozorně dívat.☞ PINBACKER