Snímků o v křoví číhajících dinosaurech začíná existovat víc než příspěvků ze série Rychle a zběsile. S tím nejnovějším sdílí dítko z dílny Garetha Edwardse vděčné téma: rodinu! Edwards vysílá na tajuplný ostrov expedici lidských nebožáků s jednou zatoulanou famílií a filme, děj se. Diváka čeká filmová laboratoř lekání, chramstání, čekání a unikání s dobrým koncem (většinou v nejposlednějším možném okamžiku). Kdo že je to teda na tom vrcholu potravního řetězce?
RECENZE (AH) — Jurský svět nás nějak ne a ne opustit. Jak známo, studia ráda bezpečí ověřených značek a Edwards si po polarizující Godzille (2014), ještě víc polarizující Rogue One (2016, psali jsme zde) a neskrývaném průšvihu Stvořitel (2023) odplouvá do stojatých vod povrchní filmové zakázky. Jeho tvorbě přitom nelze upřít styl a autorský otisk, co z předem očekávaných vzorců vykutal dramatickou rebélii, díky které mohou filmoví fandové vesele cyklicky polemizovat o vztahu Andora s Jyn, blahosklonně uctívat temnotu pod mohutným ocasem japonského monstra či zhádat se s logikou robotů existujících vedle lidí ve střední Asii. I Stvořitel doručoval neortodoxní vzkazky, byť převážně nefunkčně.
Znovuzrození gigantických plazů z období druhohor na originalitu rezignuje, svou hloupostí a plochostí se deklaruje nenáročným letním filmem a programuje si samozničení z divákovy paměti pět minut po opuštění kinosálu. Nejde o dotažené filmařské burácení formulí F1 (2025, psali jsme zde), co na přiznané stupiditě staví lešení děje a obkládá ho dotaženým řemeslem vycházejícím ze závodní reality – naopak, zde se tratolení v džungli, lezení po strmých skalách a prolézání vědeckého komplexu exponuje v bezpečí specializovaných hal, s pomocí zelených pláten a počítačové animace. Vtipné hlášky postav, kterým minulou scénu sežrali dinosauři dlouholeté přátele, jsou stejně nefunkční jako logika jejich skutků, jež jistě studovali s vyznamenáním v prometheusovské škole scenáristiky “běhání před padající vesmírnou lodí”. Ztroskotanci zde pobíhají po digitálním ostrově a unikají spárům geneticky upraveným bestiím, co pro ně ale v jádru věcí neznamenají žádné větší nebezpečí.
Jasin Boland / Universal Pictures
Analogicky k F1 tu ansámbl dostává neviditelný štít, kterým neproniknou ni zobáky, ni pařáty. Dvouhodinový survival horor se tak transformuje do jízdy Disneyho parkem, kde se zákazník leká na povel. Během peripetií se stihne topit, řinčet i šlapat vodu, místo rychlé smrti obdrží spíš originální zážitek z exotické dovolené, co bude jednou vyprávět vnoučatům. Fascinace prastarým světem a jeho juxtapozice do moderní doby je nabíledni, Edwards ji divákovi navíc hned v úvodu bez okolků servíruje: odplivlo by znuděné lidstvo magnátní projekt zábavních parků s miliony let starou zvěří jako přežvýkaný fast food a nechalo by nebohé gigaplazy vyhostit do lokalit kolem rovníku, kde mohou místo kapitalizace zisku svobodně přežívat? Sejde z očí, sejde z mysli. Na víc se tu Gareth nezmůže, místo myšlenkové hloubky představí roztodivnou partičku námezdních sekuriťáků, vědců, kapitánů lodí a žoldáků – a hodí je přes palubu: hurá do akce! Všichni se u toho usmívají a jsou plní vzrušení.
Dynamika scén s dinosauřím lomozem není nijak špatná, i když v nich absentuje napětí. Edwards pravidelně kýve směrem k Čelistem (1975) a lodním finále Cameronova Avatara: The Way of Water (2022, psali jsme zde), baví ho přítomnost náhodné rodinky, co do děje pozve série nešťastných nehod. Ta dostává snímek do paralelního střihu a krom potravy osazenstvu ostrova poskytuje divákovi humor a další duše k vyhasnutí. Akcenty a citace prvních snímků série z dílny Stevena Spielberga nevykřešou nostalgii, ni Znovuzrození nijak nepozvednou: dají se smutkem vzpomenout na práci vypravěčského génia, co nepotřeboval k pokrytí dialogu tří postav na sedačce třináct úhlů kamery a šedesát jedna střihů. Vnitrozáběrová režie už není v kurzu. Žádné nápady, splnit zadání. Páska nad vystavenou kostrou Tyranosaura se pomalu snáší k podlaze a s ní padá v prach i tato, rychlokvasící se, přímočará, prázdná zábava.☞ PINBACKER
napsal Adam H.
