Premiéry, 21. červen 2025 15:49Mírně neznámýRecenze filmu Bob Dylan: Úplně neznámý (2024, 141', US)

RECENZE (AH) — Žánr biopiců je v kurzu. Čísla návštěvnosti z kin jejich kontinuální produkci nepřímo podporují, obzvlášť když kromě rozervaného hrdiny zachycují i období sexy retra. Mangold “dobovky” umí, svou zručnost v minulosti prokázal již několikrát. Zvládá charakterové studie, během nichž kreslí zajímavé vedlejší postavy, multitaskuje. Jeho Úplně neznámý je vyvařen z toho nejlepšího, co Jimmy zvládá, předestřený úspěch jeho nového snímku je proto tak nějak nabíledni.

Na poli žánrové disciplíny portrétu doby momentálně šermuje hned několik tvůrců: Pablo Larraín sveřepě a autorsky odškrtává jednu dějinnou femme–fatálku za druhou, Singerova Bohemian Rhapsody (2018, psali jsme zde) zvládla rekordní předpandemická čísla, Scottův Napoleon (2023, psali jsme zde) se zase utopil v moři mezi Elbou a Francií.. Z těch hudebních je A Complete Unknown zdánlivě nejpodobnější Elvisovi (2022) Baze Lurhmanna: formálně na míle vzdálený! V jádru nechává Mangold v luhrmanním duchu ústřední plastiku záměrně neuhnětenou, s divákem ji seznamuje za pochodu a charakterizuje ji skrze výtečné vedlejší charaktery. Snímek má Boba Dylana na plakátech, český distributor jeho jméno vtěsnal i do tuzemského titulku a jeho ztvárnitel Timothée Chalamet jest prakticky v každém záběru, přesto tu Bob krom sborníku svých hymen netvoří singulární jádro příběhu. Je pasivní postavičkou v kolomlatu dějinných událostí, segregace, kubánské krize a především figurkou na poli příběhů jeho dívek, žen, milenek, hudebních vzorů, hlav organizátorů folkových festivalů i hlav nahrávacích studií.

Chalametovi tato poloha v ničem nebrání. V roli je svědomitě přízemní, háskovské manýry nechává stranou a přízvuk za ucho zatahá jednou, dvakrát. Mangold s “obyčejnym klukem s talentem” přemaluje vizi rezonující ikony, jejíž první nápěv refrénu v “The Times, They Are A-Changin’” sborově zpívá nejen před pódiem bdělé publikum, pěje ho duchem celý národ, třeba i lid v kinosálech. Divákovo nastudování příručky “jak se bránit hrozícímu kýči” se tu doporučuje – když ne u nápěvů, které v diegezi snímku instantně (magicky!) zná celé publikum, tak hnedle na startu expozice, kdy Pete Seeger v podání výtečného Edwarda Nortona vytáhne u soudního řízení banjo, a chce na svou obranu vypálit obratným prstokladem sedícímu soudci “jednu ze svejch”. Mangold ale obecně vcelku umně kličkuje mezi klišé a všechny momenty, co zavání přespřílišným velebením či adorací efektivně prodává, což umožňuje snímku dosažení svého primárního úspěchu: prodeji kvalit ztvárňovaného umělce, tedy člověka z masokostí, co díky nesporným dovednostem změnil průmysl popkultury.

Ve Walk the Line (2005) proudí z bolavého obličeje Joaquína Phoenixe kromě “hlasu, co zní jako vycházeje ze středu země¹” i pravidelná dávka emocí, což tady neplatí. Netečnost hlavní figury dává v Mangoldově scénáři prostor ostatním: cyklicky utíkající a odhodlávající se partnerce Sylvii (Elle Fanning), očekávání bořící hudebnici/parťačce Joan Baez (Monica Barbaro) a klanu Seegerů, kde autor překvapí několika maličkostmi; nápady, co tvoří nečekaně velké, byť prchavé momenty. A nepotřebuje k tomu onu hromadu národa, který Dylanovi nábožně zobe z ruky. Stačí pár zásadových chlápků, co ve správnou chvíli provedou správnou věc. Samotný vztah mezi Seegerem a Dylanem je na poli minutáže záměrně upozaděný, aby si v samotném závěru mohli tihle dva sdělit skrz jeden pohled víc, než by řekla řeka dialogů.

Je nadmíru jasné, že i tenhle dovětek zní klišovitě, Mangold má ale talent tyhle prvky specificky spojovat do celků, co neztratí přesvědčivost. Samozřejmě tomu pomáhá i potřebná produkční práce, kamerové zrnko, vnitrozáběrová režie, pečlivá práce v mizanscéně, blokování postav… V řemeslu je režie expertní a maskuje si tak i několik málo chyb, co ponechala ve scénáři. Ten má rozvinutou sílu utáhnout dvě a půl hodiny stopáže bez nutnosti kontroly hodinek. Napětí v jejím trvání vyvěrá hluboko zahrabané v postavách samotných, z jejich pohledů na světové dění, ze specifika doby. Vrcholí v závěru, kde by se dalo zatmít do titulků o pár střihů dřív, to ale Mangoldovi odpustíme: jeho Dylan postrádá siláckou poetičnost z Haynesova I’m Not There (2007), jde si přímočaře a jasně po vlastní ose. Té, co narýsoval s předešlým hudebním velikánem, ještě v roce 2005. Té, co bez problému funguje i v roce 2025.☞ PINBACKER