Premiéry, 21. listopad 2023 22:56Království redukovanéRecenze filmu Napoleon (2023, 158', GB/US)

RECENZE (AH) — Předem čekané a obávané redukce hrají v novém Scottově veledíle prim: kdo čeká řachavý (a tolik chtěný!) příspěvek do skromné řady zástupců z období evropských válek gentlemanů, bude zklamán. Ridleyho velkofilm stoupá a padá na dekonstrukci ústředního vztahu Bonaparteho s ženou, která propojuje všechny jeho velikášské momenty jako pomalu hnijící nit. Josefína (výtečná Vanessa Kirby) je v kino sestřihu základním stavebním kamenem, který zde definuje i samotného Napoleona: jako narcisisního, impotentního, vlast milujícího občana, co je ochoten pro Francii obětovat i ty nejhlubší city. Ovšem ne jako brilantního stratéga, cílevědomého vojevůdce či pomyslnou tyranskou reinkarnaci Caliguly nebo Caesara. Tvůrci vynechávají encyklopedické poznatky a vyobrazení bitev, co tuto dějinnou legendu definovaly, redukují buďto na dovolenkové leporelo, které Bonaparte ve svých velitelských stanech sepisuje v korespondenci domů osamocené (a milenci ověnčené) Josefíně, nebo na akční tropy vysoké řemeslné kvality, ovšem nevalného dějového přínosu.

O historické přesnosti zde může být řeč asi tak jako o Balianovi při obraně Jeruzaléma z téměř dvacet let starého Scottova Království nebeského (2005). Kronikálně doložené události jsou obvykle pro potřeby spektáklu transformované, Scott jde ale nově ještě o kus dál: úvodní obležení Toulonu je pětiminutovou noční ztečí na pevnost, taktický zázrak u Slavkova přímočarou ledovou pastí pro Rakušany, v Egyptě se ve dvou záběrech střílí na pyramidy a Angličané jsou loďáci, které celá kontinentální Evropa ze srdce nenávidí. Místy pochopitelná zjednodušení vysoce nahuštěných událostí jdou ale bohužel ruku v ruce s kresbou hlavního protagonisty samotného.

Ten po necelých třech hodinách nepůsobí víc než jako skořápka lidské bytosti, exponovaná zbrkle, na povrchu, bez koherence a s příslibem světlejších zítřků v již zmiňované rozšířené verzi. Scénář mu nedává větší šanci na zformování charakteru a bez okolků jej sune z lokace do lokace, dává mu do vínku bitevní prozřetelnost ("vím, jak geometricky rozmístit děla v poli") a manželskou obsesi, kde opakovaně selhává. Scott v novinářských rozhovorech s oblibou posílá výtky historiků do oněch míst, v dramatu přeci jde pochopitelně o to drama a o zábavu – snad i proto jsou v jeho pojetí křížové výpravy zlotřilým výsadkem bohaté šlechty bílých evropanů proti moudrým a přemýšlivým arabům, legenda o Robinu Hoodovi je ideologicky naivní báchorkou a všichni Scottovi udatní velitelé (včetně Napoleona) vždy bojují v první linii.  Ridley má filmové oko jako nikdo jiný a dokazuje to i nyní, s intelektuálním podhoubím tematicky třaskavých děl ovšem pokračuje ve zkratkách a doslovnostech.

A tím trpí i Napoleon, který s sebou nese navíc dědictví novodobě nezfilmovaných pokusů Kubricka a Spielberga¹. Ridley má přitom stále slušný režijní tah na branku a umí točit progresivně (o předloňském Posledním souboji (2021) jsme psali zde), tady je defragmentovaný, nesoustředěný, nafoukaný na studio, co ho donutilo stříhat. Nasnadě je tedy otázka, co vše se dostane do avizovaného takměř pětihodinového režisérského sestřihu – ty mu totiž jdou jak známo výtečně. Současná kinoverze totiž nenachází žádné sdělení či cokoliv objevného, Phoenix jako francouzský brut sice vypadá skvěle, ale mimo pár zapamatováníhodných štěků nemá co hrát. Josefína je se spoustou prostoru na plátně přímočarou služebnou svého mezně dominantního muže, "manic pixie dream girl" devatenáctého století drcenou soukolím patriarchální mánie, bez hlubších vrstev – dorazí k Bonapartemu se zálety a nejasnou minulostí. Kirby si přesto umí herecky krást zajímavé scény a i díky tomu je rozvodové řízení sekvencí s nejzajímavější dynamikou postav.

Scott na roztažené stopáži kreslí Francii v nesnázích, snaží se o faktickou přesnost v letopočtech i jménech – přes Ludvíky a vládní ministry letmo potkáme Robespierra, ruské, rakouské císaře i lorda Wellingtona, žádná z těchto postav ale ničím nepřispěje do děje. Jsou redukovány na zrádce či pobočníky, existují výhradně jako černobílé figurky, co ale zároveň na poli snímku nehrají hru v šach (jak naznačuje vzor podlahy v jedné ze scén s Wellingtonem), po dvou-třech expozičních větách zpravidla z děje mizí. Některé s Bonapartem absolvují v lineárním čase krvavou monstrcestu Evropou, která ale nemá pro děj valný význam. Scott tu nekreslí portrét vojevůdce (malbu korunovace si ale vypůjčuje), vyhrané či prohrané bitvy nejsou ve snímku důležité, paradoxně zpomalují tempo a jako odbočky od posedlosti Josefínou rozptylují s císařem i diváka. Charakterová studie tu postrádá komplexní charakter, místo toho má Scott puzení k doslovnosti a se zatmívačkou textem dovysvětluje, kolik vojáků v bitvách pomřelo a barvou zdůrazní jméno Josefíny v Bonaparteho posledních slovech před jeho vlastním skonem – o to víc tím zdůrazní, jak nesoustředěný a fragmentovaný snímek natočil.

Jediným probuzením z letargie tak zůstane závěrečná bitva u Waterloo, které autor v kinoverzi dopřeje déle než obvyklých deset minut a kde se ke slovu dostanou i rozkazy, napětí a ukázky dobových způsobů válčení. Ridley v ní dokazuje svůj nepopiratelný řemeslný um, a i když je měřítko bojů vůči skutečnosti pochopitelně menší a vojáci digitálně nadublovaní, jde o působivou sekvenci. Na druhou stranu žádný ze Scottových historických snímků netrpěl takto omšelou digitální fazonou, to už jsme ale na tenkém ledě srovnávání s produkčními majstrštyky. Dvě sta milionů dolarů vyplní všechny kouty plátna, obraz zároveň vypadá připraven k distribuci po kabelech internetu. Nečekané umí být zdejší násilí, se kterým se pracuje naturalisticky a zároveň s citem – jenže co naplat, jde o formální bonbony, co staví na sterilním dopisování s věčně submisivní Josefínou. Ta nikdy nepřeroste papírový náčrt, loutku v cyklické nemožnosti zplodit následníka trůnu, věčně melancholickou siluetu sledující dvojici labutí na rybníčku pozemku, kam ji bývalý manžel vysídlil (než je sám vysídlen mimo Francii).

Podobně funguje Napoleon jako drama; tedy jako črt pro kina, nevycizelovaný produkt tvořen epizodickými výstřižkami působivé mozaiky, jejíž střihové pojítko selhává stejně jako císař ve vlastním loži. Dekonstrukce nepřístupné osobnosti zdůrazňuje její neochotu učení se z vlastních chyb, jejich tvrdohlavé nepřiznávání, popisuje ji jako neproniknutelnou. Nu, nezbývá tak než nadále snít o způsobu, jak by Bonaparteho po Barry Lyndonovi (1975) točil Kubrick, nebo držet palce Spielbergovi, aby jeho plán s HBO přinesl hlubší a všestranně funkčnější sondu, než tu od Ridleyho. Nebo si počkat na onu božskou verzi, která mistrův plán slepí o poznání lépe.☞ PINBACKER