V roce 2013 démoni někoho zajali. V roce 2015 někoho zajali znovu. A nikdo nečekal, že někoho zajmou i v roce 2021. A teď démoni, kteří někoho zajali už třikrát, někoho zajmou počtvrté.
V zajetí démonů 4: Poslední rituály, 2025, 135', GB/US Warner Bros
RECENZE (JB) — Conjuring Universe se podobně jako ten marvelí bortí pod vlastní tíhou. Kde byl James Wan, když padly Západní Úvaly? Proč jen přihlížel z producentské výšiny, zatímco Michael Chaves naváděl jeho vypiplanou franšízu do škarpy? Máme tu čtvrté Zajetí démony a verdikt je jasný – už polovina série se nachází pod kvalitativním průměrem. A to nemluvíme o spin-offech…
Klíčovými zbraněmi v prvních dvou dílech byla disciplinovaná hra s napětím a romance Eda a Lorraine Warenových. Vždycky to bylo o důsledné práci s prostředím a postavami – ne snad že by jako individua měli obyvatelé démony posedlých lokací výrazné osobnosti, ale dynamika rodinných vztahů a jejich postupná degradace dostávaly nutný prostor a fungovaly za Jamese Wana precizně. Byť třeba finále dvojky už proráželo jeptiščí hlavou strop absurdity, vykupoval ho pocit zaslouženosti – ano, tenhle zhůvěřilý hlasitý démoní rej jsme si odpracovali skoro dvouhodinovým mučivým vypětím všech svalů v těle.
Druhý trumf vždycky bylo ústřední duo utopicky ukázkových manželů. Warrenovi jsou divákova pevná emoční kotva, ztotožnitelní a zároveň idealizovaní. Přitom jsou ale vždy připraveni v ten pravý moment klopýtnout a dát vědět, že „teď už de fakt do tuhýho“. Úspěšně plní úlohu prostinké a efektivní manifestace dobra čelícího nadpřirozené hrůze (a taky spolehlivé reklamy na katolickou církev). A s každým dalším Zajetím jejich úloha na úkor všech ostatních postav stoupala, protože zatímco divácké sžití s arcisympatickým párem přirozeně zesilovalo, stabilita hororového základu se u trojky a teď i u čtyřky znatelně propadala.
Plusem (a bůhví zda zaslouženým) je tu oproti třetímu dílu návrat ke standardnímu schématu – jeden dům, jedno strašení (mírné přesahy jinam byly vždycky). Mínusem téměř vše ostatní. Jak už Michael Chaves předváděl kdysi v La Lloroně, subtilní práce s napětím mu asi přijde jako nuda. Zde se snaží alespoň lehce držet při zemi a nenechat levitovat každou rekvizitu, co je v baráku, ale stejně to nestačí – od náznaků a šponovacích drobnůstek se rychle začne tavit na střední plyn a na konci už hořáky bezhlavě smaží do vesmíru. Křehká rovnováha soupeřících sil v jednu chvíli úplně zkolabuje a přestává být jasné, co je vlastně v sázce a jaký princip tahle duchařina vlastně má.
Záchranářskou šichtu téhle marnosti klasicky fasují Ed s Lorraine. A ani oni už nejsou samospásní. Uměle vyfabrikovaná rodinná historie působí navíc, linka s šamstrem průměrně. Jen až absurdně idealistické výjevy z jejich soužití z nějakého důvodu pořád doručí kýženou emoci, jako by vážně stačilo vidět už počtvrté Farmigu a Wilsona v ikonických rolích a zalité sluncem a reálná nostalgie vynahradila to, co zmatečná režie nedokáže.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Démoni už někoho čtyřikrát zajali. Poprvé jsme byli u vytržení, podruhé vlastně taky. A pak už se to nikdy neopakovalo. Poslední rituály značku nehanobí, z jejích zásadních trademarků si ale k srdci berou naprosté minimum a nepřináší žádnou invenci, jíž by své nedostatky vyvážily. Chaves příliš často šlape na plyn a žongluje lacinými proprietami. Asi má smysl se jít do kina párkrát leknout a prožít si to s Warrenovými do konce. Ale velkolepé finále to přes všechnu vervu není.
napsal Jakub B.
