Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

James Wan navazuje na svůj tři roky starý hororový triumf a tasí se víceméně stejnými zbraněmi, jako posledně i předposledně. Že je to špatně? Vůbec ne...

Démoni už zase někoho zajali...recenze napsal

Jakub Brych

dne 18/6/2016

Tyjo, představ si, ty démoni už zase někoho zajali…”
„Ježišmarjá, a koho?”

„Hele, nějakou rodinku kus za Londýnem. Svodobná máma, na krku čtyři děti, a do toho ještě démon!”

„No jo, smutný. A to ještě všude řáděj ty hrozný pankáči!”

Ano, správně, druhé V zajetí démonů se tentokrát odehrává v zemi Harryho Pottera a pravé nohy Davida Beckhama, a to rovnou v nejpankovatějším roce ever, aneb “na všechno odpověď je sedmdesát sedm”. Vedle démonů proto divák upadne též do zajetí cockney a ponurých cihlových kulis. Rodinka Hodgsonových bydlí v domě se zatopeným sklepem (to jsou ty britské deště) a starým odřeným křeslem, z čehož obojí se velmi záhy ukazuje jako krajně nerozumná koupě. Když začne být i policii jasné, že samohybný nábytek není dílem myší, ale duchů, nastupují na scénu manželé Warrenovi, aby spirituálního nájemníka zapudili. I oni ovšem musí čelit hrůze, která na ně číha v záhrobním světě...
© 2016 Warner Bros. Entertainment Inc.

Čím to, že nás James Wan stále dokáže bavit, i když pracuje s víceméně stejnými premisami a mechanismy. Jeho technika není nevyčerpatelná, a už vůbec ne neprůstřelná. Logicky mu to sem tam hapruje, přesto druhé V zajetí démonů dociluje takřka stejné hororové intenzity jako jednička. Klíčovou práci odvádí kamera a práce s prostředím, intenzivní dlouhé scény, kdy primitivní lekačky přicházejí až v nejzazších momentech. Wan v první polovině filmu velmi chytře rozkládá všednost domácnosti, aby s ní rozložil i její obyvatele a následně diváka. Až druhý poločas opravdu nakopne duchařské turbo a film se přetaví v démonický cirkus. Díky tomu, že si vybuduje psychicky trýznivý základ, může Wan bez servítek a efektivně završit koncentrovaným peklem.

Oproti většině hororů má navrch v osobních rovinách. Jeho pokračování není jen koncentrátem již užitých metod oděných odlišnou garderóbou, naopak – úročí zaběhnuté postavy, vypráví jejich příběh a neseparuje je na oběti a vítěze. Osudy všech jsou propleteny a žádná strašácká zápletka není samoúčelná. Film tak útočí na city, spíš než jen na sluchové a zrakové orgány, a díky tomu v nejmenším nevadí, že se jede dle klasického schématu o strašidelném domě, hrůza zde vyvěrá z intenzity sžití s postavami, ční nad svou kulisu a nikdy se nesnižuje na pouhou práci s ní (ačkoliv už ta samotná je precizní).
© 2016 Warner Bros. Entertainment Inc.

Wan si navíc stanovuje určitá pravidla, respektive “polopravidla”. Vyhýbá se klasickému hororovému neduhu nepochopitelnosti mytologie a zákonitostí světa a konstruuje decentní duchařinu, která se pohybuje v určitých mezích. Nedostavují se tedy přehnané wtf momenty a škála nadpřirozených jevů málokdy přesáhne rozumnou mez, za níž už je nelze brát vážně. Wan se většinu času drží zkrátka, ujíždí jen málo a spíš až na konci, kdy se jeho démonický protagonista dostává do již příliš nedefinovatelné polohy, ve které není moc jasné, kam až sahá jeho moc telekinetická a telepatická. Přešlapy sice překrývá mohutnost finálního aktu, i tak je tohle ale hlavní neduh filmu, který počáteční preciznost zbytečně rozkládá a znehodnocuje. Naštěstí je tohle jediný opravdu zásadní problém V zajetí démonů 2.
Chytře, precizně a osobně, takhle Wan točí horory. Pokleslý žánr opět uchopil s grácií a vtisknul mu jasný rukopis. U Wana nejsou hororoví protagonisté jen masnými figurínami s krátkou expirační dobou před abfahrtem do pekla, nýbrž fungují i v základních rovinách a jejich příběh je legitimní a hodnotnou součástí filmu. Jak jinak si vysvětlit autentickou hřejivost všech citových projevů manželů Warrenových – tohle prostě není jen o lekačkách. V zajetí démonů se dá brát vážně i mimo bezpečnou zónu svého žánru, a to je velmi solidní úspěch.