Premiéry354

Syn armádního důstojníka, nostitel britského rytířského titulu a legendární filmový tvůrce poprvé produkuje velkofilm pod taktovkou studia Apple a je tak otázkou, nakolik se nebezpečí streamovací generiky vyvaruje. Autorský režisér se zálibou v dogmaticky režisérském sestřihu svých snímků, často na kordy s dramaturgickými požadavky studia, nově vypráví rozmáchlý, epický příběh o nejznámějším vojevůdci, císaři a tyranovi 19. století. Francie se třese v základech, v nepřehledné situaci je soudcem gilotina a mocenského vakua využívá nově příchozí Napoleon Bonaparte.

Adaptujme, co hrdlo ráčí! Dojme neutuchající kravku dystopických příběhů z polic lehce načervenalé knihovny Suzanne Collins a roztahujme je do halabala stopáží! Zavedená značka dává přece jistotu kasovních posypků. A když materiál nedejbože dojde, projedem restartem celou sérii. Nové Hunger Games mění Jennifer Lawrence za plejádu nezajímavých postav a staví svůj příběhový konstrukt podle zajetého a bezpečného receptu. Varování: není pro diváka, jehož pohár trpělivosti nad generickými produkty již přetekl.

Afghánský stát v moderní historii provází konflikt. Táhne se takřka dvě století: od takzvané „Velké hry“, kdy se o jeho území přetlačovalo Britské impérium s Ruskem, až po invazi U.S.A. a následný pád Kábulu do rukou Tálibánu. Nic z toho režisér Babak Jalali ve svém posledním filmu neukazuje. Vypráví o postavě Dunii, mladé Afghánky, která nemůže usnout. Bydlí na předměstí San Francisca, jehož název se stal pro Američany synonymem afghánských přistěhovalců a dává i název filmu: Fremont.

Robotická série na přetřes prošla vývojem – od věhlasných začátků nultých let se Stevenem Spielbergem a Shia LaBoufem do středověku s katapulty a Merlinem, kde snad i koně vybuchovaly. Teď je tu pokračování a devadesátkové retro, nová rasa robopříšer pravěku a zas jednou galaktická hrozba, co hrozí doslova "požráním" všeho živého. Moje jméno je Optimus Prime a tohle jsou dvě hodiny přetřásané, předražené nudy.

James Mangold řeší obtížný filmařský rébus: jak navázat na legendární filmovou značku a zdatně ukončit léta očekávání na další a finální přírůstek z kánonu slavného archeologa s kloboukem, bičem a hadofóbií? Jak doručit pověstnou dětskou hravost plynoucí z výpravy romanticky dobrodružných příběhů, vymetání prastarých hrobek a z dávání co proto groteskně neschopným náckům? Je to ve věku vladaře jménem CGI, který neschopně hněte z bujných fantazií generický papundekl, vůbec možné? Nástroj osudu nabízí poměrně jednoznačnou, smutnou odpověď.

Do pouštního městečka v kráteru po spadlém meteoritu se sjede hrstka dospívajících géniů, aby poměřili síly a předvedli své zázračné schopnosti a vynálezy. Setkávají se tu i jejich rodiče, kteří sem přijíždí jako doprovod nadaných ratolestí. Jedna hvězdná tvář střídá druhou a nakonec se mezi ně snese i mimozemšťan...

Ambicí, legendárními hrdiny sešitového DC kánonu a příslibem splněných komiksových snů naplněný The Flash vchází do kin v ten pro něj nejnevhodnější okamžik. V tandemu s ním totiž ničí kina Paralelní světy druhého Spider-Mana, které nechtěně zdvojují prakticky všechny Flashovy aspekty. Materiálovou přehlcenost, rozmáchlou pompu, grandiózní měřítko, záchrany rodičů i myšlenkový přesah determinismu. A dějiny cinefílie těžko pamatují dva protichůdnější příklady v přístupu k tomu, co je správně, a co je snadné.

Bó se bójí – života, světa a především své mámy. Aerofilms ze stáje A24 díky bohu odchytli do českých kin pitoreskně temnou artovku Ariho Astera a naše redakce po týdnech zotavovacího retreatu přináší monstrčlánek s pokusy o analýzu, reflexi i subjektivní dojmy. Konkluze je jasná – tyto tři hodiny mistrovského nitrozpytu v rozmáchlé formalistické manýře by si neměl žádný cinefil nechat jen tak utéct. Mami!