Premiéry338

Damien Chazelle zase jednou krade filmově publicistický prostor pro sebe: tentokrát s až bulvární konotací a vysoce rozporuplným přijetím áčkového projektu, do něhož vložil patnáct let práce. Nic z filmařského nadstandardu mu nechybí – hvězdné obsazení, řemeslná zručnost, režijní nápady. Obal třpytivě zlatavý; co ale ona chcípácká substance? Nevypaří se pár dní po projekci po vzoru páry nad hrncem? Nu, jelikož je vařícím obsahem onoho rendlíku bezmezný, přestřelený a (!) povinný diktát k adoraci zlodobrého diptychu povahy západní kinematografie, tak jsou ony výpary podezřele nelibé – víc než většina tříhodinové produkce babylonských tělních tekutin. Bavme se!

Od posledního filmu Martina McDonagha Tři billboardy kousek za Ebbingem, Missouri uplynulo pět let. Film měl obrovský úspěch: posbíral ceny a vydělal desetkrát tolik, co režisérovy předchozí snímky. Přesto se nelíbil všem. Třeba mně. Vytýkal jsem mu finty ve scénáři, karikaturu, ale hlavně: prostě mě minul. Co tedy The Banshees of Inisherin? Budou se díky hereckému duu líbit fanouškům V Bruggách? Kolik teče krve, kolik liliputů se pozuráží, kolik rasistů napraví? Anebo máme co do činění s napraveným režisérem, který opustil Ameriku a s ní i svoji zavedenou značku?

Cameron neváhal nainvestovat další dekádu svého života do modrého díla, ze kterého se zas jednou stává filmová událost roku. Tříhodinový Everest, na který je příhodné nepodcenit diváckou přípravu – vybrat správný druh promítání, nepít moc limonády a rácio ponechat u vstupu do kinosálu. Od toho tu ale Avatar vždy byl, nebo ne? Nechat si namazat trilióny investovaných prostředků z plátna rovnou do chřtánu a pěkně si u toho pomlaskat. Jimmy tak napodruhé doslovně převypráví co nejpřístupnější, nejobecnější postulát a obaluje ho sexy vizuálem cizích světů, navoněným armádním fetišem a neskutečnou přírodou.

Po stém uvedení Pasti na myši od Agathy Christie dojde v zákulisí k vraždě nesympatického režiséra chystané filmové adaptace. Vyšetřování se ujímá detektiv Stoppard a konstábl Stalkerová, kteří se kromě rozpletení případu prolínajícího se s divadelní detektivkou musí potýkat i sami se sebou.

Celovečerní debut Michala Blaška je čistým chirurgickým řezem přímo do živého. Konkrétně do tématu v poúnorové Evropě mnohem aktuálnějšího, než bylo původně v plánu. Film s prostým názvem Oběť si klade otázku, kdo je vlastně obětí, a nachází výmluvnou odpověď, že v rozdělené společnosti je jí každý.

Fablemanovi jsou židovskou rodinou prodírající se možnostmi nedozírnou Amerikou přelomu padesátých a šedesátých let. Steven Spielberg se ve svém autobiografickém snímku zase jednou pokouší o filmařskou masterclass, kde ždíme emoce a akcentuje velké pravdy s patosovým medem, namazaným kolem autorské pusy. Tak jaká, máme tu další snímek oživlý tou pověstnou spielbergovskou magií?

Nvotová se pustila na tenký led s novým filmovým počinem, který by měl potenciál rozkrýt a hodnotně zpracovat ožehavá témata. Dotýká se násilí na ženách v souvislosti se střetem křesťanské ideologie a přeživších pozůstatků pohanství. Pokouší se odhalit podstatu čarodějnictví pod nánosem démonizace a zavilých předsudků v kolektivní mysli vesničanů. Jenže výsledkem je spíš příliš velké sousto pořádně přitažené za vlasy a rozžvýkané před užaslými zraky publika. Světlonoc po sobě zanechává pachuť ukřičeného novopohanství a zmatečného klouzání po povrchu ženské problematiky.

Marvel aktuálně ukončuje kvalitativně oscilující čtvrtou fázi své tovární manufaktury, počíná tak s hromotným řevem, dalším bohatým rozpočtem a po všech stranách ambiciózně rozmáchlým filmovým pokračováním. To se muselo vyrovnat s hned několika ranami osudu: pandemickou stopkou celosvětové filmové produkce a tragickým úmrtím Chadwicka Bosemana, ikonického Černého pantera ze snímku z roku 2018, který po traumatech posledních let působí jako příběh z daleké doby jiného světa.