Premiéry351

Robotická série na přetřes prošla vývojem – od věhlasných začátků nultých let se Stevenem Spielbergem a Shia LaBoufem do středověku s katapulty a Merlinem, kde snad i koně vybuchovaly. Teď je tu pokračování a devadesátkové retro, nová rasa robopříšer pravěku a zas jednou galaktická hrozba, co hrozí doslova "požráním" všeho živého. Moje jméno je Optimus Prime a tohle jsou dvě hodiny přetřásané, předražené nudy.

James Mangold řeší obtížný filmařský rébus: jak navázat na legendární filmovou značku a zdatně ukončit léta očekávání na další a finální přírůstek z kánonu slavného archeologa s kloboukem, bičem a hadofóbií? Jak doručit pověstnou dětskou hravost plynoucí z výpravy romanticky dobrodružných příběhů, vymetání prastarých hrobek a z dávání co proto groteskně neschopným náckům? Je to ve věku vladaře jménem CGI, který neschopně hněte z bujných fantazií generický papundekl, vůbec možné? Nástroj osudu nabízí poměrně jednoznačnou, smutnou odpověď.

Do pouštního městečka v kráteru po spadlém meteoritu se sjede hrstka dospívajících géniů, aby poměřili síly a předvedli své zázračné schopnosti a vynálezy. Setkávají se tu i jejich rodiče, kteří sem přijíždí jako doprovod nadaných ratolestí. Jedna hvězdná tvář střídá druhou a nakonec se mezi ně snese i mimozemšťan...

Ambicí, legendárními hrdiny sešitového DC kánonu a příslibem splněných komiksových snů naplněný The Flash vchází do kin v ten pro něj nejnevhodnější okamžik. V tandemu s ním totiž ničí kina Paralelní světy druhého Spider-Mana, které nechtěně zdvojují prakticky všechny Flashovy aspekty. Materiálovou přehlcenost, rozmáchlou pompu, grandiózní měřítko, záchrany rodičů i myšlenkový přesah determinismu. A dějiny cinefílie těžko pamatují dva protichůdnější příklady v přístupu k tomu, co je správně, a co je snadné.

Bó se bójí – života, světa a především své mámy. Aerofilms ze stáje A24 díky bohu odchytli do českých kin pitoreskně temnou artovku Ariho Astera a naše redakce po týdnech zotavovacího retreatu přináší monstrčlánek s pokusy o analýzu, reflexi i subjektivní dojmy. Konkluze je jasná – tyto tři hodiny mistrovského nitrozpytu v rozmáchlé formalistické manýře by si neměl žádný cinefil nechat jen tak utéct. Mami!

„Peklo jsou ti druzí,“ hlásá hojně citovaný výrok Jeana-Paula Sartra. Nejde ani tak o odsudek, jako spíš lakonické shrnutí Sartrovy filozofie osobnosti. V Bytí a nicotě pojímá já jako neustále se vymezující individualitu, svobodu, kterou ostatní zatěžují výkladem. Druzí nás soudí, ale i chválí. Stáváme se někým: učitelkou, matkou, dirigentkou. Ale co když ve skutečnosti toužíme být nikým? I o takové touze je film Tár.

Hollywoodský popkorn maže dvacet let trvající odmlku a zas jednou testuje látkový bazének her na hrdiny. Po šílenství s režijním dohledem Courtneyho Solomona a tváří Jeremyho Ironse z roku 2000 přichází trikově aktualizovaná, tvářemi moderní a zápletkou staromilská verze klasických "dýendýček" s podtitulem "Čest zlodějů". Dosáhne high–fantasy verze Dannyho parťáků (2001) této předem avizované cti, a když ne u filmového klubu, tak alespoň u středoproudého diváctva?

James Gunn končí svou desetiletou kariéru v otěžích MCU a loučí se v na první pohled velkolepém stylu, pod kterým bublá stále téže řeka. Gunn v nastřelených dvou a půl hodinách utahuje třetí díl dobrodružného blockbusteru s postavami starými i novými, sympatickými i otravnými, těmi, co v roce 2014 otřásly Marvelem nečekanou originalitou i svěžestí. Jsou stále relevantní v této dekádě? A neustále přetřásané outsiderství – zajímá ještě někoho?