Premiéry, 13. červenec 2026 19:3830 seconds to zvraceníRecenze filmu Tron: Ares (2025, 119', US)

RECENZE (AH) — Trend absolutního přetížení divákových smyslů letošní kinonabídkou bez okolků pokračuje a šponuje hráz snesitelnosti, dynamický rozsah se ztrácí a sál konstantně duní. Kopy a pěsti vojáka budoucnosti Arese střídá filozofování Jareda Leta nad smyslem bytí, které shrne vlastní interprací teorie, proč lidé rádi poslouchají Depeche Mode. Protože to cítí. Je nabíledni, že s tímto myšlenkovým konstruktem autoři nového Trona necílí na vzruchy náročného diváka: rádoby přesah působí zcela jako nutná podmínka ke splnění zadání točby celovečerní filmové zábavy, kde právě ona zábava představuje prim. Na odiv vystavená tupost noetiky snímku je vlastně něčím sympatická: ano, odříkáme si tady nezbytné povrchní floskule, abychom je mohli rychle přejít a začít projíždět digitální atrakce. Jenže i ty jsou prosáklé disneyovskou rutinou, ze které vyvstává otázka, kdo tuhle zakázku probůh zadal. A proč?

Kosinského Tron: Legacy (2010) se jako navázání na prapůvodní snímek s Jeffem Bridgesem (který se zde ve stejném charakteru taky na pár minut mihne) o cosi jako novou, svěží cestu skutečně snažilo a mávnutím ruky jej označit jako prvoplánový cashgrab by bylo nefér. Přiléhavé sexy estetice sekundovala důkladná režijní práce, fungující dramaturgie i nápady. Rønning se v nejnovějším příspěvku troního kvazi-univerza sám zahání do kouta: většinu audiovizuálních lákadel převádí z diegetického světa počítačů do diegetické reality ulic a kanceláří, silně limitovaného prostředí, kam pomocí high-tech 3D tiskárny přenáší různorodé hračky a nechá je budit všeobecný chaos. U tvůrce, co má s funkčně využitými triky generované jedničkami a nulami z Kon-Tiki (2012) nebo z Pirátů z Karibiku: Salazarově pomsty (2017) prověřenou zkušenost, je tahle absence míry zarážející. Nejvíc je to slyšet u do slova a písmene všudypřítomného soundtracku, kde Daft Punk střídá král elektroniky Trent Reznor se svými Nine Inch Nails.

Písničky zní samy o sobě výtečně, autoři s nimi ke škodě všech pracují tak jako s ostatními výrazovými prostředky: nacpou je vším, všude, najedou. Tron: Ares díky tomu zní, vypadá a vzbuzuje pocit, že na něm nikdo příliš nevyšíval, že si hollywoodský konglomerát zaplatil drahé, kvalitní součástky, co by v okolnostech samostatných jednotek na papíře excelovaly, a nechal je smíchat tvůrčí skupinou neumětelů a nezajímatelů, bez potřebné péče. A chladně stoický Jared Leto, který tu má za úkol zlidšťovat fyzickou manifestaci počítačového programu, je tím nejmenším problémem: tím nejvražednějším prvkem snímku není kalkulující pohled modrých očí zabijáka na povel, nýbrž fakt, že tvorba Arese očividně nikoho na place nijak nevzrušovala. A fakt, že evidentně nezajímá ani filmovou obec, není s podivem.

Což je svým způsobem zajetá tradice série: Tron vždy fungoval jako sexy vhled do teoretických konceptů, jejichž převedení do reality kulhá. Místo alespoň trochu objevným pokračování se sál transformuje na taneční parket, nad kterým tepe montáž videoklipu, co umí být výsostně efektní, nikdy však efektivní. Plošina postav jde ruku v ruce se snahou bavit produktem, co se soustružil tak nějak z nutnosti, bez jasného cíle a i bez jasné příčiny, artikl, co v základních konturách přesvědčuje a má i potenciál nenáročně bavit. Kloubí momenty velkofilmu při ničení mrtvolného města s televizním brakem, co generuje neherectví vedlejších postav do počtu. A vystavuje kulturní novum, při kterém se již brzy začnou před vstupem do kina rozdávat špunty do uší. To se ještě dá akceptovat třeba na koncertě Swans nebo Sunn O))) tady by Anna Vaverková jistě potvrdila, že i jí se chce z "nekončícího bušení syntetizátoru, mlácení kopáku a kvičení elektronického bordelu" blít¹.☞ PINBACKER