Premiéry, 16. červenec 2026 19:10What if God was one of us?Recenze filmu Odyssea (2026, 172', US)

RECENZE (JB) — Odyssea je až překvapivě lidsky pojatá, zachovává si po většinu stopáže střídmé měřítko, i když se zrovna na značky nastupují obří lidožravá individua. Trochu paradoxně, ale o to uspokojivěji pojí štědře zafinancované filmařské řemeslo s civilní perspektivou – kdy naposledy něco takhle velkého a drahého působilo tak ukotveně v realitě? Je tu blockbusterovská jednoduchost, jsou tu logické lapsy i tezovité dialogy a snahu o osobní momenty a zranitelnost často přebíjí zbytečně intenzivní herectví. Odyssea není tak introspektivním citlivým mixem spektáklu a indiečka jako třeba First Man (2018), nikdy si nedovolí být až „příliš malá“. Přesto Nolan dokáže svoji hlavní postavu na diváka napojit, skrze vlastní nejistotu, selhání a rozpory její sebeprezentace s její skutečnou niternou povahou.

Možná záměrně, možná omylem buduje Nolan auru nejistoty v tom, proč vlastně adaptuje zrovna tenhle příběh a co by si z něj divák měl odnést. Nechává svého protagonistu tápat a chovat se jak bystře, tak omezenecky. Postupně po kouskách servíruje násilnou minulost i dobové patriarchální společenské kontexty, a tímhle střípkovitým vyprávěním udržuje napětí a nutí diváka si s Odysseem jeho lidský úděl pomalu a syrově odžít. Až do silně přebujelého finále, kterým si Nolan podkopává jednu nohu (a to tu lepší), se smyčka utahuje – smyčka mýtických hrozeb a trestu na jedné straně, a pragmaticky bezohledné lidské povahy na druhé.

Film vrcholí doslovně naservírovaným sdělením, které snad ale lze vítat – šanci využít předlohu k reflexi a tematické aktualizaci Nolan nepromarňuje, a polopatickým monologem se třeba chce ujistit, že i jeho Imaxané mu rozumí. Koneckonců – glorifikace hrubé síly a maskulinity v tom příběhu prostě je a leckdo by si je samozřejmě mohl interpretovat jako autorovo stanovisko. Přitom je to přesně naopak. Možná je snaha natočit umírněný a uvědomělý blockbuster Nolanovým prokletím, ale v Odyssee se mu to solidně daří. A kdo by se zlobil za to, že v dnešní době má letní spektákl přístupné pacifistické poselství. Jak řekl Huckleberry Finn: „Lidi umí být jeden na druhýho strašně suroví.“ A reflexe toho je na místě vždycky.☞ PINBACKER

RECENZE (AH) — Předně je třeba vyzdvihnout fakt, že se Nolan po "úvodních" 150 minut drží s polopatickou patosovitostí na uzdě a vlastní Achillovu patu zručně přešlapuje. Dobrodružné putování mýtickými stanicemi válkou ztrhaného Odyssea sice v rámci komplexního dramatického oblouku ústřední postavy nemá vyššího principu, zábavné je ale pekelně: navíc ještě v prostřední sedačce IMAX kinosálu, pro který autor točí přednostně. Jeho Odyssea naplno rozsekne rozpor nad projekcí fyzické kopie materiálu, co od distributora pražská Flora pravidelně nakupuje a promítá zbytku pevninské Evropy: je to fetiš či účelně využitý výrazový prostředek? Doba bronzová poskytuje příznačnou odpověď. Rozbouřené moře si s bárkami ještě nikdy nehrálo tak sugestivně, stíny jeskyně nikdy nehrozily tak bezbřehou beznadějí. A když se divák rozplývá prvním vítáním Matta Damona v hledáčku von Hoytemovy kamery - rámováním malé figurky v dějinném soukolí, co si to štráduje skrz nekonečnou pláž - vzpomene si krom Dunkerku (2017, psali jsme zde) třeba na Lawrence z Arábie (1962). A přesto, že Nolan přiznaně láká na hollywoodskou sandálovku rozmáchlých proporcí, v konečném schématu celé věci jde o komorní drama jedné zbídačené lidské duše. Nolan není David Lean, ale jeho zpustlý veterán trojské války si s Lawrencem v lecčem ruku podat může.

Hyperrealistická podívaná založená na paralelním střihu několika vypravěčů se v poslední třetině transformuje do osudového dramatu následků a trestů. Nolan prakticky doručuje hodně natažený prequel svému Oppenheimerovi (2023), kde štěpení atomu substituuje jiným druhem zbraní: lstí a podlostí. Ty za trojskou hradbou lámou morální zákony doby a křiví páteře mužů držících se nepsaných, neporušitelných pravidel. To vše mnoho staletí před oppenheimerovou krádeží ohně od Promethea, co započne další cyklus společenského skonu a restartu. Nolanův Odysseus to zlomeně reflektuje a autor tím na půdorysu starověké války rýsuje vlastní pacifistickou šipku, kterou zdrcené postavy následují. A taky by to nebyl Nolan, aby si to v kresšdendovitém závěru nerozboural patosovými dovětky, papírovou doslovností o pádu civilizací a nutným poučením. Jakoby se z něj na chvíli stal kantor s monoklem, co je vyrušen během výkladu Homéra. Společně s neobratným vypořádáním se s vrcholovou částí děje - nepřehledné a díky Robertu Pattinsonovi nechtěně vtipné, až groteskní potyčce s kempující skvadrou nápadníků (Nolan stříhá akci jako vždy zahradkářskými nůžkami) - to bubnující hudbou několikrát podtrženému finále ubere na působivosti.

Ale povidání je to pěkné, i koukání, i poslouchání. Je jen nezvyklé vnímat po odjetém vlaku letní festivalové nabídky takto dotažený velkofilm, intimní blockbuster, co má potřebu vyprávění obrazu a symbolu několikráte přebušit opakujícími se slovy a poučkami. Na celkové kráse mu to ovšem ubere jen pěnů dní, co do zítřka vyšumí - v jeho jádru totiž tepe silná myšlenková gymnastika o úloze člověka, co je i ve stínu všemocných bohů vlastním pánem, popírá determinismus a vzpírá se úloze dané někým, kým není on sám. Odysseus musí v konečném důsledku porazit sám sebe, stejně jako Cooper musí zaslat skrz Gargantuu gravitační vzkaz sám sobě, Cobb musí zkoumat vlastní sny k loupení cizích myšlenek a Protagonista musí vyzrát na nepřítele, kterým je... entropii popírající on sám!

Tváří v tvář nadpozemským silám v Nolanově biografii zpravidla zjišťujeme, že jsme to vždy byli my, kdo musel vzít otěže osudu do vlastních rukou zachránit směřování našeho kolektivního "my". Způsob, jakým své globální téma Nolan aktualizuje v prastarém, přesto nadčasovém díle je originální, autorský, přístupný. Jde o zemitě přitažlivou, zábavnou i důsledně lidsky hloubavou fresku, s patinou ztracené doby, co nikdy neexistovala, a přeci mohla. Způsob, jakým Odysea vnímá perspektivu, jak vyvaří tuhou atmosféru z maličkostí a jak dokáže i zkušeného cinefila nečekaně omráčit umně chystanou interpunkcí a metaforou, to jsou důvody, proč jsou Nolanovy snímky pravidelně opěvovanou událostí léta. Letos oprávněně.☞ PINBACKER