Událost roku, kinozážitek léta, velkofilm za zámoří... Jest zde! Chris Nolan adaptuje jeden z nejstarších a nejikoničtěších příběhů historie a my se poctivě pásáme do sedačky, nachystaní na tříhodinové putování oceánem, pouští, duší..? Dovezl oblíbený autorský tvůrce s širokou podporou kladně nakloněné veřejnosti víc zábavy než úvodní hodina literatury? Jak do toho všeho zapadá Robert Oppenheimer? Je nutné vyprázdnit peněženku za lístek do sálu, kde kraluje unikátní kopie vtisknutá na středoformátovém materiálu? A co káže Diův zákon? Co když bůh je jeden z nás1?
Odyssea, 2026, 172', US Melinda Sue Gordon / Universal Pictures
RECENZE (JB) —
Odyssea je až překvapivě lidsky pojatá, zachovává si po většinu stopáže střídmé měřítko, i když se zrovna na značky nastupují obří lidožravá individua. Trochu paradoxně, ale o to uspokojivěji pojí štědře zafinancované filmařské řemeslo s civilní perspektivou – kdy naposledy něco takhle velkého a drahého působilo tak ukotveně v realitě? Je tu blockbusterovská jednoduchost, jsou tu logické lapsy i tezovité dialogy a snahu o osobní momenty a zranitelnost často přebíjí zbytečně intenzivní herectví. Odyssea není tak introspektivním citlivým mixem spektáklu a indiečka jako třeba First Man (2018), nikdy si nedovolí být až „příliš malá“. Přesto Nolan dokáže svoji hlavní postavu na diváka napojit, skrze vlastní nejistotu, selhání a rozpory její sebeprezentace s její skutečnou niternou povahou.
Možná záměrně, možná omylem buduje Nolan auru nejistoty v tom, proč vlastně adaptuje zrovna tenhle příběh a co by si z něj divák měl odnést. Nechává svého protagonistu tápat a chovat se jak bystře, tak omezenecky. Postupně po kouskách servíruje násilnou minulost i dobové patriarchální společenské kontexty, a tímhle střípkovitým vyprávěním udržuje napětí a nutí diváka si s Odysseem jeho lidský úděl pomalu a syrově odžít. Až do silně přebujelého finále, kterým si Nolan podkopává jednu nohu (a to tu lepší), se smyčka utahuje – smyčka mýtických hrozeb a trestu na jedné straně, a pragmaticky bezohledné lidské povahy na druhé.
Melinda Sue Gordon / Universal Pictures
Film vrcholí doslovně naservírovaným sdělením, které snad ale lze vítat – šanci využít předlohu k reflexi a tematické aktualizaci Nolan nepromarňuje, a polopatickým monologem se třeba chce ujistit, že i jeho Imaxané mu rozumí. Koneckonců – glorifikace hrubé síly a maskulinity v tom příběhu prostě je a leckdo by si je samozřejmě mohl interpretovat jako autorovo stanovisko. Přitom je to přesně naopak. Možná je snaha natočit umírněný a uvědomělý blockbuster Nolanovým prokletím, ale v Odyssee se mu to solidně daří. A kdo by se zlobil za to, že v dnešní době má letní spektákl přístupné pacifistické poselství. Jak řekl Huckleberry Finn: „Lidi umí být jeden na druhýho strašně suroví.“ A reflexe toho je na místě vždycky.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Epos s lidskou tváří, sofistikovaný tak napůl, řemeslně precizní a morálně doslovný. V ranku blockbusterů vzácný vzorek, kéž by se stal trendsetterem.
RECENZE (AH) — Předně je třeba vyzdvihnout fakt, že se Nolan po "úvodních" 150 minut drží s polopatickou patosovitostí na uzdě a vlastní Achillovu patu zručně přešlapuje. Dobrodružné putování mýtickými stanicemi válkou ztrhaného Odyssea sice v rámci komplexního dramatického oblouku ústřední postavy nemá vyššího principu, zábavné je ale pekelně: navíc ještě v prostřední sedačce IMAX kinosálu, pro který autor točí přednostně. Jeho Odyssea naplno rozsekne rozpor nad projekcí fyzické kopie materiálu, co od distributora pražská Flora pravidelně nakupuje a promítá zbytku pevninské Evropy: je to fetiš či účelně využitý výrazový prostředek? Doba bronzová poskytuje příznačnou odpověď. Rozbouřené moře si s bárkami ještě nikdy nehrálo tak sugestivně, stíny jeskyně nikdy nehrozily tak bezbřehou beznadějí. A když se divák rozplývá prvním vítáním Matta Damona v hledáčku von Hoytemovy kamery - rámováním malé figurky v dějinném soukolí, co si to štráduje skrz nekonečnou pláž - vzpomene si krom Dunkerku (2017, psali jsme zde) třeba na Lawrence z Arábie (1962). A přesto, že Nolan přiznaně láká na hollywoodskou sandálovku rozmáchlých proporcí, v konečném schématu celé věci jde o komorní drama jedné zbídačené lidské duše. Nolan není David Lean, ale jeho zpustlý veterán trojské války si s Lawrencem v lecčem ruku podat může.
Hyperrealistická podívaná založená na paralelním střihu několika vypravěčů se v poslední třetině transformuje do osudového dramatu následků a trestů. Nolan prakticky doručuje hodně natažený prequel svému Oppenheimerovi (2023), kde štěpení atomu substituuje jiným druhem zbraní: lstí a podlostí. Ty za trojskou hradbou lámou morální zákony doby a křiví páteře mužů držících se nepsaných, neporušitelných pravidel. To vše mnoho staletí před oppenheimerovou krádeží ohně od Promethea, co započne další cyklus společenského skonu a restartu. Nolanův Odysseus to zlomeně reflektuje a autor tím na půdorysu starověké války rýsuje vlastní pacifistickou šipku, kterou zdrcené postavy následují. A taky by to nebyl Nolan, aby si to v kresšdendovitém závěru nerozboural patosovými dovětky, papírovou doslovností o pádu civilizací a nutným poučením. Jakoby se z něj na chvíli stal kantor s monoklem, co je vyrušen během výkladu Homéra. Společně s neobratným vypořádáním se s vrcholovou částí děje - nepřehledné a díky Robertu Pattinsonovi nechtěně vtipné, až groteskní potyčce s kempující skvadrou nápadníků (Nolan stříhá akci jako vždy zahradkářskými nůžkami) - to bubnující hudbou několikrát podtrženému finále ubere na působivosti.
Melinda Sue Gordon / Universal Pictures
Ale povidání je to pěkné, i koukání, i poslouchání. Je jen nezvyklé vnímat po odjetém vlaku letní festivalové nabídky takto dotažený velkofilm, intimní blockbuster, co má potřebu vyprávění obrazu a symbolu několikráte přebušit opakujícími se slovy a poučkami. Na celkové kráse mu to ovšem ubere jen pěnů dní, co do zítřka vyšumí - v jeho jádru totiž tepe silná myšlenková gymnastika o úloze člověka, co je i ve stínu všemocných bohů vlastním pánem, popírá determinismus a vzpírá se úloze dané někým, kým není on sám. Odysseus musí v konečném důsledku porazit sám sebe, stejně jako Cooper musí zaslat skrz Gargantuu gravitační vzkaz sám sobě, Cobb musí zkoumat vlastní sny k loupení cizích myšlenek a Protagonista musí vyzrát na nepřítele, kterým je... entropii popírající on sám!
Tváří v tvář nadpozemským silám v Nolanově biografii zpravidla zjišťujeme, že jsme to vždy byli my, kdo musel vzít otěže osudu do vlastních rukou zachránit směřování našeho kolektivního "my". Způsob, jakým své globální téma Nolan aktualizuje v prastarém, přesto nadčasovém díle je originální, autorský, přístupný. Jde o zemitě přitažlivou, zábavnou i důsledně lidsky hloubavou fresku, s patinou ztracené doby, co nikdy neexistovala, a přeci mohla. Způsob, jakým Odysea vnímá perspektivu, jak vyvaří tuhou atmosféru z maličkostí a jak dokáže i zkušeného cinefila nečekaně omráčit umně chystanou interpunkcí a metaforou, to jsou důvody, proč jsou Nolanovy snímky pravidelně opěvovanou událostí léta. Letos oprávněně.☞ PINBACKER
1 Joan Osborne - One Of Us (Relish, 1995, Blue Gorilla a Mercury Records), k poslechu zde
HODNOCENÍ (AH) — Nenolanovsky mnohovrstvá a originální protiválečná báje. Odmakaná a poctivá, na širokém pásu celuloidu vtahující čarovným způsobem, co z mýtických stvoření, čar a bohů uhněte uvěřitelnou, stále exotickou skutečnost. Občas stačí ponechat agresivitu dějových konceptů na nižších otáčkách a úřadovat paralelní střih vyprávění několika zklamaných králů, čekajících manželek, zlomených starců.