David Robert Mitchell je v žánru záhad "něco jako věděc". Osm let stará Záhada Silver Lake (Under the Silver Lake, 2018) nechává Andrewa Garfielda nořit hluboko do soustavy bizarních sousledností propojených (doslova) tunelem otazníků. Neutečeš (It Follows, 2014) pokládá kultovní kolejničky autora intelektuálního hororu, co nechává souložící dvacátníky uhánět ulicemi anonymního předměstí před svými vlastními hříchy. Těm neutečeš! V Mitchellově tvorbě pravidla existují, byť prim hraje atmosféra, mysterium, hrůza s myšlenkovým přesahem. Jeho Konec Oak Street dostává slušný rozpočet a produkci JJ Abramse, co do veřejného prostoru po letech (poprvé od jeho hvězdněválečného kolapsu) vystrkuje růžky a nechává na tomto dinosauřím exkurzu tunu vlastního rukopisu. Ajaj?
RECENZE (AH) — Je to jekyllohydovská saň. Jsou to dvě originální pera vklíněná do rozmáchlého, zábavného letního dobrodružství. To střídá tóny: krmí popkornem hrůzy i vtipu. Rodiče Greg a Denise (Ewan McGregor, Anne Hathaway) v něm řeší kombinaci vážné manželské krize a ještě vážnější krize časoprostorové, twilightzonovské smyčky, co jim na dvorek paprskne hladové návštěvníky z jurské doby. Ti mají ostré drápy a širokou paletu obědového meníčka, sestávajícího převážně z domácích mazlíčků a mnoha variant na smrt vystrašených obyvatel poklidného amerického předměstí. A jakoby společně s diptychovým materiálem byla dvojí i režie: chvíli tu Hathaway s vážností lamentuje nad stavem vlastní psyché a způsobem, jak co nejcitlivěji opustit vlastní nukleární rodinku, hned nato mezi ní a její dilema autorstvo vhazuje dInosauřího gigačerva či jinou z bohaté stáje pravěkých nestvůr. A začne honička, šokantně tryská potok krve. Není to výtka: Mitchell i Abrams v těchto mantinelech obratně operují a divák si i díky spoustě odboček, R-kové hodnocení natahujících hrůz a nečekaným vtípkům ani nevšimne úniku většiny stopáže.
Warner Bros
Zábava je tu na prvním místě, tedy alespoň z pohledu Abramse, který z Oak Street po vzoru vlastních filmových legend konce minulého století tvoří pohledný pastiš. Formálně je to agresivní (a tonálně sedící) hudba Michaela Giacchina, vyjadřovací prostředky éry studia Amblin i sexy spielbergovské retro, kdy tu postavy pobíhají v krátkých osmdesátkových šortkách, děti projíždí na malých kolech alá ET Mimozemšťan (1982) či Stranger Things (2014), dospěláci grilují burgery na zahradních slavnostech a prohání svoje benzinové mustangy jinak klidným sousedstvím. Poklid ovšem narušuje absurdní událost, testuje jednak divákovu znalost a orientaci, druhak pevnost a odolnost rodinných vztahů, o kterou se pokouší multikrize: tíseň hodnot, úpadek archetypálních rolí, plazi a obratlovci druhohor. Tohle dvojí kloubení umí Mitchell zahrát zručnou žánrovou dekompozicí, nečekaně tvrdým zvratem i typicky idiotským jednáním iracionality, což je další typická hororová tropa.
I přes odvážně volby je ale výsledek s vyloženě oklamaným koncem bezpečnou, kontrolovaně povrchní jízdou, kombinací hned několika druhů filmové nostalgie bez větší vlastní aktualizace. Zdvižený prst jednoho požáru s klimatickou změnou a paralely trumpovské Ameriky, kde ani v na první pohled klidném okolí domova nemá človíček zaručenou bazální bezpečnost je asi spíš jen přetaženou vlastní projekcí pramenící z nemoci z povolání filmového pisálka. Číst můžeme různě. I ta šroubovaná deprese instituce rodiny je po matriarchálním zlomu bez rizika nahozena na správné koleje a nic se vlastně... nestalo? Dovětné rámování příběhu do novelového bestselleru a vlastně celá osmdesátková stylizace jsou typickým projevem ducha Oak Street: líbivé na povrchu, zábavné pod ním a povětšinou vyprázdněné uvnitř. McGregor v kraťáskách držící palici proti monstru velikosti domu se ale přeci jen nevidí každý den a jako nesourodá, většinově kvalitní zábava funguje Mitchellovo-Abramsův dinopark uspokojivě.☞ PINBACKER
napsal Adam H.
