Chceš pěstí? Sandra Wollner si nese cenu poroty ze sekce Encounters z Berlinale a teď prestižní Un Certain Regard z letošního Cannes, její želízko ve festivalové sekci Horizonty bylo tedy záhodno zvědavě sledovat. Napořád je silně autorské drama takřka antického ducha, kde nic netrvá věčně a kde na hrdiny uprostřed moře velká černá vlna.
RECENZE (AH) — Přání odlehčit si festivalovou nabídku komedií či feel-good žánrovkou Sandra Wollner nenabízí. Rodačka ze sousedního Štýrska přiváží do sekce horizonty (a díky Artcamu i tuzemských kinosálů) těžce stravitelnou existenciální tíži, nevšední spojení impresivní deprese, bez milosti, bez rozřešení. Jde o jeden z těch mála snímků, co s citlivějším divákem zůstane roky a přesáhne tak vlastní roli položky v kviffím programu k odškrtnutí. Na dvou hodinách má každý výjev své místo, Sandra kloubí nejen do puntíku promyšlená předznamenání, ale i opačný mechanismus, kdy se za tragickou událostí obrací v pozdější části stopáže a dodává jí další významy. Popsat její metodu není slovně triviální bez vyzrazení zápletky, což je to poslední, co by bylo u Napořád záhodno.
Gregory Oke
V Napořád kralují autorské volby časové nesouslednosti, efektivní výpustky a iracionální snovost druhé půle, kde se souboj s neporazitelným traumatem transformuje do soustavné mdloby, co sice exponuje racionální rozhodnutí a akce postav (především mladší dcery), ale vlastním situováním do neřešitelné životní situace nenabízí možné vyústění. Zápletka tu tak nesleduje typická pravidla dramatu, snímek se zdánlivě „vyřeší“ hned v expozici a po ní se snaží najít klíč, jakým nazírat a odůvodnit dožití zbytku vyměřeného času. A, jak je nasnadě, nic konkrétního nenachází – ani v manickém závěru dalšího bezčasí na Kanárech, co dá vzpomenout (rovněž karlovarskému!) Aftersun (2022, psali jsme zde), se kterým navíc sdílí o dost víc, než jen dekonstrukci tropů dovolené u moře (třeba kameramana).
Ve stále intenzivněji vyvěrajícím žalu tu tepe skrytá hluboká lidskost a nějaká zborcená věta o širší pravdě, kterou na naší planetce všichni kolektivně sdílíme, ale není vůbec snadné o ní přemýšlet. Některé situace zkrátka řešení nemají. A stavět si z nich virtuální světy složených z pixelů a minecraftových kostek může být jednou z mála útěch a realit, do kterých před nekonečnou bolestí utíkat.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Sandra Wollner umně vrství perspektivy tří žen jedné malé rodiny a pořádá rekonstrukci jedné minuty bytí, ve které se destruuje vše. Její Napořád je prakticky dokonalou definicí festivalového snímku, o kterém je radno nic nevědět a nechat se jeho snovou melancholií nést, konejšit a upadat s ním do nejhlubší díry pod tunami slané vody u Tenerife. Vzpomínky a myšlenky zahrabat. Napořád je tak zvláštně "mimochodem" absolutní evropské kino.
napsal Adam H.
