Festivaly — 60th KVIFF, 31. červenec 2026 18:14Rodina je základ státuRecenze filmu Fjord (2026, 146', DK/FI/FR/NO/RO/SE)

RECENZE (AH) — Mungiu zase jednou skládá bacalaureat¹ vlastní režijní bystrosti a vyvinutého citu pro rodinnou látku, je to chlapík. Doručuje obsáhlý a obratný servis na hřišti jednoho norského fjordu, kde umísťuje na kordy konzervatismus rodiny přistěhované z Rumunska s agresivně progresivním systémem péče o děti norského Barnevernetu. Vztahová sonda se na širokém prostoru syžetu vystřídá za soudní drama, kde Mungiu zatahá za nejsilnější, zdrcující nit: hledá těžce nalezitelnou pravdu. Velký sál hotelu Thermal zažil obdobu této filosofické šlamastiky tři roky zpátky s Justine Triet v její Anatomii pádu (Anatomie d'une chute, 2023) a pocítil váhu jejího přesahu; tedy že jádra věcí s objektivní pravdou jsou navždy odsouzené k zastření zamlželým závojem nezodpověditelných otázek. Fjord je o fous přístupnější, což divákovu pouť nijak nezjednodušuje: existenční právo mají v ústředním sporu snímku obě strany a hledání jeho nuancí je klíč, co autora fascinuje. A zcela jistě bude i diváka.

Gheorgiovi (Renate Reisve a Sebastian Stan) jsou vrženi na milost a nemilost před státní instituci výchovy, arbitra odměn a trestů. Její kamenná ukotvenost v kontrastu se silně duchovním založením čerstvě přemigrovaného rodu vyostří dualitu fungování v moderním světě, kde výchovným fackám zvoní hrana. Ale co jsou vlastně facky? A co vše se ztratí v překladu (nejen v tom z Rumunštiny do Norštiny) na policejních stanicích? Mungiu tu kloubí dva jazyky, kterými se snaží vyložit a interpretovat vlastní místo ve společnosti, a jako bdějící rozhodčí na toweru důkladně kontroluje čim dál tim těsnější dopady míčku v antuce. Jako sudí si pravidla nevymyslel, pouze je důkladně nastudoval a do jejich soukolí vhodil dva příklady extrémů, jejichž sledování může být zábavné, mnohem víc ale mrazivé, bezútěšné. Dbá na to, aby nikomu z přítomných nestranil, výsledné myšlenkové cvičení je o to ambivalentnější a přesvědčivější. V rámci zachování pravidel dramatu a filmového fungování zručně míchá úhly pohledů postav, scenáristicky pracuje s jejich povoláními a režijně s výrazy, a jejich cestičky pojí silnou náboženskou linkou. Tu umně protkává syžetem a její pomocí jakoby mimochodem zasílá i svůj vlastní pohled na prezentovanou věc, vlastní hlas. Nejen, že nechá postavy vyhrávat evangelické motivy, sám je vloží do děje jako podobenství a nad celkově realisticky podaném Fjordu tak vykoukne i vykřičník, dovětek vlastního autorství.

A aby byl diskurs ještě o něco komplexnější, pokouší v něm i morálku a postoje vedlejších postav - dětí, sousedů, ředitelů škol, pracovníků pečovatelského domu. Malé skandinávské městečko se tak na chvíli mění na von-trierovskou divadelní scénu z Dogville (2003) nebo Manderlay (2005), stále ale zůstává při zemi a zachovává si kotvu v chmuře. Šťouchavým buzením otázek v podobě úlohy úřadů, státu, médií Mungiu deklaruje vlastní vycizelovanou lidskost a citlivost. Na dvou a půl hodinách mu absentují hluché chvilky, Reinsve i Stan zůstávají vysoce civilní, bez rozmáchlých gest, přesto naprosto soustředění. Chladné kalkuly Norských sucharů místy přehluší výtrysk pudů rodičů: oba si jsou ale svou vnitřní cestou jisti tak, jako jejich loutkař. Ve Skandinávii narozdíl od Transylvánie Drákula nehrozí - před ploužícími se stíny drápů po střechách barevných domečků ale Gheorgiovi bohužel z domoviny neutečou.☞ PINBACKER