Festivaly — 60th KVIFF, 7. září 2026 09:02Debutík, ne profíkRecenze filmů Nečekaný host (2026), Milovník, ne bojovník (2026) a Filipiñana (2026)

RECENZE (NEČEKANÝ HOST, 2026, 99', DK) — „Tak nějak jsem doufal, že se přeci jen bude podávat losos“. Křtiny synka Emilie a Karla oscilují mezi srdnatou „událostí lidského kánonu“ a lehce nabubřelou třídní exhibicí širší dánské rodiny, co se sjíždí v luxusním letovisku k oslavě radostné, byť potenciálně stresové příležitosti. Dogmatickou Oslavu (Festen, 1998) tu debutující Mads Mengel cituje jen zlehka a je to dobře – drama mezi osiřelou matkou a jejími odrostlými dětmi sice graduje ve vinterbergovském duchu, vydává se ale jinudy a umně dekonstruuje křehkou hranici mezi diagnózou psychózy a prostou, starou dobrou lidskou osamělostí. Smíchanou s koktejlem startovacího balíčku rodinných trablů, jejichž kořeny sahají do dětství a společného růstu ve stínu specifického rodiče.

Mengel více neskrývá, byť vlastní náčrt nechtěné letoviskové terapie plní do posledního puntíku s lehkostí i tvůrčí grácií. S přesností vede režii dvojice dospělých sourozenců, co v přítomnosti matky automaticky padají do časem zavátých rolí a přikládají tak do společného kotlíku napětí. Klimax dostává s přibývající stopáží dusivost rámcově dělenou do jednotlivých epizod, kde pozornější divák ledabyle přečte příští dějovou zákrutu. Pod všemi těmi okázalými gesty a křikem tepe o dost bolestivější pravda, kterou Mengel v závěru vyjevuje, a s kterou vykloubí pro někoho předem jasně vystavěný vzorec: ač se někdy snažíme sebevíc, některé vztahy prostě nejde opravit. Úhel pohledu na společné vzpomínky tu autor zručně transformuje a chybí jim jednoznačnost, což přispěje k niterné projekci vlastních velmi-křehkých-vztahů diváka do syžetu na plátně. Nečekaný host v nákresu vytyčeného cíle a přesahu s citem tne do živého, neurotické hudbě pomáhá promyšlená kamera, Dánové v tomhle sportu zkrátka hrají první ligu. Tak kdo všechno jsme tým Vibeke?☞ PINBACKER

RECENZE (MILOVNÍK, NE BOJOVNÍK, 2026, 108', CZ/SK) — Další debut letošního festivalu – tentokráte ze slovenských sídláků a pavučin ulic, kde bdí vzrostlý strom a kde titulní Andrej naviguje vlastní bytí exotickým světem dospělých, správných i špatných rozhodnutí a jejich následků. Martina Buchelová nachází režijní klíč, co v jádru vágní materiál přetváří do autorské formy hodné oslavy. Jde o sebevědomě řízený a zářný příklad stavby děje – jeden si dokáže představit sto způsobů, jak "něco jako" coming-of-age antidrama odvyprávět tradiční povahou, podobně jako nespočet tvůrců před ním. Milovník neexistuje jako procedurální sestava dějových bodů v prostoru a čase, nefunguje jako pointa, nemá zvrat ni napětí, na souslednosti v něm nezáleží. Je to čistě sensorická básnička, co odzbrojuje autenticitou a správným druhem outsiderství.

Buchelová v Milovníkovi zavádí originální stylistiku, tvar strukturuje do kapitol, které sama záměrně rozbíjí a diváka mimochodem o dění informuje i vlastním rukopisem vepsaným přímo v obraze. Ten umně časuje do scén, co krom šibalského pomrknutí dostanou i hlubší váhu. Obecnou žánrovou škatuli zde nelze přílišně uplatnit, na zmíněnou coming-of-age jsou hrdinové (a jejich herci) staří a neprvoplánoví, zakarpatskou verzi 500 dní se Summer ((500) Days of Summer, 2009) Buchelová organicky rozstříhá nůžkami a následně dekonstruuje jako leporelo záběrů z chytrého telefonu a digitální kamery. Milionový nápad, co jí vyhrává hned několik front – od efektivity využití finančních/produkčních prostředků po další, vysoce funkční vrstvu opravdovosti a tím ještě hlubší investici diváka do příběhu.

Na něm navíc vůbec nesejde! Žble! U Milovníka nese prim chemie dvou ústředních postav, hrátky jejich mikrosvětů a poťouchlá podivnost, kterou zcela jistě může část diváctva zavrhnout jako přílišné trapno a filmařskou hru bez substance – u Buchelové to ale působí jako nejupřímnější výpověď, co šla momentálně vydat. Šroubování témat mafiánů, alkoholismu či zneužívání mladistvých muselo v kontextu hlavní náplně snímku znít vlastně až jako nocomůrní parodie na současný svět a na specifické prizma, jakým na něj nahlížet. Milovník tak stihne krom všeho zaklepat i na politiku, byť se v závěru překroutí spíš do halucinační pohádky než do thrilleru. A je pekelně zábavné sledovat, co s ní Buchelová provádí nikoliv jako scenáristka, ale hlavně jako autorská režisérka.☞ PINBACKER

RECENZE (FILIPIÑANA, 2026, 100', FR/NL/PH/SG/GB) — Rafael Manuel rozvádí svůj kraťas z Berlinale do celovečerní stopáže se širokou koprodukcí, bezmála dvě hodiny protahuje diváka sociální kritikou kastovního systému a čím dál tím víc rozšířeného turismu za exotikou. Řídí golfový resort jako miniaturní stát, prezidentem jeho mikrokosmu je doktor Palanga, kterému musí hlavní hrdinka Isabel doručit odpalovací hůl a během toho nechtěně zakusit nemálo příkoří, co číhají na obyčejného podavače míčků z nebohaté rodiny. Jako nadsazená freska fungování zemských institucí jde o funkční filipiku Filipín a široké nadávání nad přehnaným zbohatnictvím a móresů s tím spojených. Právě obecné bohatství si kousek za kouskem ukousává celou zemi (a jak lépe to ilustrovat, než vysoce elitářským sportem), jako film jde o testování trpělivosti diváka, kterého se Manuel snaží uplatit vypiplanou kompozicí a jedním opravdu zdařilým střihem s nebohým mravenečkem.

Ač tu tvůrčí výrazové prostředky vyloženě řádí, samy o sobě na téma nestačí, děj tu formálně zcela postačuje na zmiňovaný kraťas, rozmáchlá stopáž celovečeráku ho úspěšně a v tichosti zabíjí. Záměrná nevýraznost ústřední Isabel a vlastně všech dalších postav přispívá k celkové nezáživnosti, kdy se pečlivě konstruované záběry společně s piplanými tanečky zaměstnanců rezortu dosti rychle přejí a Filipinana pak už nemá moc co nabídnout. Na arthouse je to vlastní dost málo "art" a závěrečná pointa je pouze přežvýkáním již řečeného, viděného, vyřčeného. Jako učebnice vyprávění obrazem skýtá snímek mnoho využitelných pouček a zdařilých experimentů, jako drama s přesahem se rychle vyčerpá a zobrazované systémy sluhů, útlaků a poměrů tříd jsou v jádru neohrabané, repetitivní a v rámci festivalové nabídky (která je letos kvalitativně nekompromisní) příliš unylé.☞ PINBACKER