Festivaly — 56th KVIFF, 15. září 2022 16:04KVIFF56 – Na okraji/pod zemíRecenze filmů Aftersun (2022) a Díra (2022)

RECENZE (AFTERSUN, 2022, 96', GB) — Charlotte Wells mi švihá devadesátiminutovou podpásovku. Hned první projekce festivalu a potvrzení osobního fenoménu, že už třetí rok po sobě vidíme nejlepší film Varů hned první den (Parazit (2019) v naší recenzi, Re Granchio (2021) jsme psali tady, nyní Aftersun (2022)).

Intimní, snová a formálně hravá vztahovka otce a dcery, vyprávění v náznacích a symbolech s tematizací bublající pod povrchem: sociální drama, chronická deprese a přijetí toho, že některé koutky lidské duše nikdy nelze dokonale opravit. Charlotte má pro tohle filmařský cit a díky uvěřitelné autenticitě hákuje diváka na každý zkřivený obličej či náznak úsměvu Celie Rowlson-Hall a skvělého Paula Mescala. Ten hák je důležitý, protože Aftersun diváctvo otevřeně vyzývá k aktivní účasti tím, že je syžetově nejednoznačné, skládá do sebe fragmenty a mozaiku dotvoří devastujícím závěrem. Tvrzení, že Wells natočila film spíš pro ženy (a především dcery), by bylo zbytečně omezené a malé – komorní melancholie sáhne do duše každému, kdo má alespoň trochu otevřenou mysl a není úplný bezcita.

Obsahově jde o atmosférickou tíseň plynoucí z kontrapunktu devadesátkové dovolenky v Turecku a spoustou skrytých vad, co postupně vyplouvají na povrch, ve finále zkvasí v regulérní depku, smuteční oznámení existenční nicoty a smíření se s vlastní rodičovskou rolí. Kontext je s přibývající stopáží více zřejmý a zpětně dává hlubší smysl prvkům a scénám s nejasným chováním postav (Mescalovy výlety na balkon). Wells zkrátka pracuje vysoce účelně, přesně a s přesvědčivostí, jako by si obdobný příběh sama prožila. Natočila nenápadný klenot bolesti a smíření, které nikdy doopravdy nepřijde. Rekvizity pohlednice, polaroidové fotky a záznamu z VHS kamery tu jako nositelé paměti a podpásoví tvůrci vzpomínek nechají neskutečně hořkou pachuť.☞ PINBACKER

RECENZE (DÍRA, 2022, 93', FR/DE/IT) — Frammartino se stará o překvápko festivalu – jeho příspěvek je nádherně mystické dokudrama z Itálie šedesátých let uprostřed střetu nového a starého světa. Socrel převálcovaný magickým realismem! Start uvozuje dobový dokumentární prolog z Milána, ve kterém přemotivovaný moderátor komentuje stavbu zbrusu nové, supermoderní vysoké věže: jeho popis pozorují již filmoví obyvatelé vesnice na ulici ospalé italské vesničky v malém televizoru. Rolníci a farmáři, maloměšťanstvo zvyklé na léty prověřené způsoby jasně usazeno v neglobální bezproblémovosti místního kraje.

Následuje hodina a půl observace bez dialogů, absentující cokoliv nediegetického, servírující meditativní sledování skutečnosti, bez komentáře navíc, v autenticky pozorovatelské roli. Je to epika v širokých celcích a krásném počasí, ale i lyrika, co vyvěrá z ekoaktivistické juxtapozice: snahy speleologů o zmapování nejhlubší jeskynní propasti Kalábrie a postaršího pasáka krav “aeeooo, aeoo, tey tey tey!”, který jako symbol odcházejícího bezčasí zmírá.

Zvláštní cenu poroty z Benátek chápu, přijmu a nechám se unášet hloubkou Bifurta, z temnoty všech šesti set osmdesáti sedmi metrů průzkumu vyvěrá úvaha nad povahou a významem času, díky Frammartinovu rozvleklém tempu se divák dostane do absolutní ztráty jakékoliv analytiky a brzy poslepu nakreslí kartografické črty propasti. Ta je pohlcující i vizuálně díky kameře Renato Berta, který ji dostal do na první pohled fyzikálně neproveditelných pozic. Frammartino se dopustí několika momentů polidštění, kdy pustí speleology strašit lampami místní vesnické děti nebo když je nechá dřímat v místním kostele hned vedle ležící plastiky Ježíše. Heslo “říkat méně, ukazovat více” je tady vyvedeno do pohlcující funkčnosti ohlodané na kost.☞ PINBACKER