Pinbacker ~ Festivaly ~ 54th KVIFF recenze
Joon-ho Bongův filmový cizopasník se letos prožral už přes několik prestižních festivalů; do Varů se plazí dokonce zatížen zpola natrávenou Zlatou palmou. V průřezově a aktuálně koncipované programové sekci Horizonty, která se letos vůbec dost povedla, potvrzuje, že v intenzitě, dotaženosti a vynalézavosti asijská, respektive konkrétně korejská produkce vyčnívá ještě o kousek nad svoje současníky. Tentokrát tedy na vrcholku hory sedí Joon-ho Bong. Pohleďte, pokyne divákovi. A připoutejte se prosím.

Zkáza rodu Parkůrecenze napsala

Linda Keršnerová

dne 1/7/2019

To, na co pohlížíme, je korejská společnost jako poddruh lidských společenství obecně. Společnost hypertechnizovaná, postkapitalistická, beztřídní, ale hluboce samosegregující. „Papíry mě nezajímají,“ konstatuje ostatně paní domácí při pohovoru na místo náhradního doučovatele angličtiny nad padělaným vysokoškolským diplomem prácechtivého chudičkého Ki-wooa. Vstupenkou do domu není jeho vzdělání nebo schopnosti, ale reference věrohodného, to jest v poměru k mladé paní obdobně materiálně situovaného známého, aneb první článek (cizo)spásného (mrk) řetězce dobrých doporučení, který se kolem pana a paní Parkových a jejich potomků počne utahovat jako smyčka, z níž není úniku.
© The Jokers

I zbývající členové Ki-wooovy rodiny totiž (v poctivě groteskním duchu první poloviny snímku) drobnými promyšlenými krůčky s neomylně předvídanými následky obsadí jednu za druhou všechny dostupné pracovní příležitosti, které domácnost Parkových skýtá. A právě když dokonání nemravného, ale ve své podstatě neškodného napojení na vilku hojnosti čtveřice slaví, přichází žánrový zlom a příběhový sešup, který to samé publikum, které prve bylo vybízeno k hlasitému řehotu, sevře nebývalou, až hororovou silou. Přes veškeré následující černokomediální problesky úzkost už nepoleví. Stejně jako hrdinové se totiž divák ani nenaděje a tou dobou už je ve splašcích až po pás.

Nejpůsobivějším prvkem Parazita není brilantní scénář a režie, ani vynikající herci, nýbrž velkolepá symbolika, která při celkovém pohledu tvoří z filmu epické podobenství. Mistrným využitím gest, střípků dialogů, ale hlavně lokací a promyšlených setů Joon-ho Bong vytváří, nebo spíš jen názorně odhaluje, řez vrstvami generické přelidněné metropole jako přehledný diagram. Zatímco Parkovi žijí za devatero nadjezdy a devatero schodišti, Ki-woo a jeho rodina živoří s panoramatickým výhledem na kotníky močících opilců na doslovném dně aglomerace, kde loví nezaheslovanou wifi s rukama napřaženýma ke stropu. Jenže kdo říká, že všechna ta špína pod povrchem se vždycky zastaví přede dveřmi do sklepa a nevyhrne se ven o to zuřivěji, oč déle ti nahoře odkládali údržbu a od temné spleti odvraceli zrak?
© The Jokers

Kritická symbolika a nános těžkých metafor ale z Parazita nedělá nijak nesrozumitelnou artovku a ani odpověď na otázku, kdo je zde ten skutečný nepřítel hodný opovržení, nezůstane zamotaná v nějaké snobské politické korektnosti. Naopak, jde o film silně zábavný a jasně přístupný širokému publiku; navzdory veškerým kulturním rozdílům, opravdu vypracované zápletce a důrazně vizuálnímu vyprávění. Jak prosluněné, tak černočerné filmové pasáže se odvíjí v poetickém, k dokonalosti komponovaném odlehčeném tónu, a ani si nevšimneme, že dost možná sledujeme filmařsky a filosoficky náročný opus. Naše taková normální parazitující rodinka umí být svou vyčůraností k zulíbání a její kousky vyvolávají upřímné veselí a la Slunce, seno, kimči; posun k temnému tónu je rovnocenně přímočarý a neodcizující, protože se strachem postav i diváka pracuje s respektem a zdrojuje univerzální témata – hrůzu z neznámého, obavu o blízké, touhu po lepším životě.
Joon-ho Bong po sobě zanechává ničím nezředěný, dokonale nadávkovaný um. Jeho Parazit je každým coulem ohromující, rafinovaně zběsilá jízda, která si právem získá každého porotce, kritika i nejposlednějšího náhodného diváka, a je živouvcím důkazem toho, že kino ani jako nástroj naléhavé komunikace nemusí selhávat ve své bavící funkci.
LK10

Hodnocení zbytku redakce:

AH
10
O několik úrovní výš než zbytek varové nabídky. Jižní Korea jede! Loňský Burning, letošní Gisaengchung jsou bezprecedentními vítězi pomysleného souboje filmových kvalit a toho, co tu divák může vidět a vstřebat. Geniální koláž groteskní komedie a bezbřehé deprese, která útočí bez milosti a zanechává hořkost, polknutelnou až dny po projekci. Navíc přístupná, mnohovrstvá, myšlenkově, symbolicky, metaforicky, obrazově nesmírně bohatá.

trailer 1

trailer 2