Festivaly — 54th KVIFF, 1. červenec 2019 18:50Zkáza rodu ParkůRecenze filmu Parazit (2019, 132', KR)

RECENZE (LK) — To, na co pohlížíme, je korejská společnost jako poddruh lidských společenství obecně. Společnost hypertechnizovaná, postkapitalistická, beztřídní, ale hluboce samosegregující. „Papíry mě nezajímají,“ konstatuje ostatně paní domácí při pohovoru na místo náhradního doučovatele angličtiny nad padělaným vysokoškolským diplomem prácechtivého chudičkého Ki-wooa. Vstupenkou do domu není jeho vzdělání nebo schopnosti, ale reference věrohodného, to jest v poměru k mladé paní obdobně materiálně situovaného známého, aneb první článek (cizo)spásného (mrk) řetězce dobrých doporučení, který se kolem pana a paní Parkových a jejich potomků počne utahovat jako smyčka, z níž není úniku.

I zbývající členové Ki-wooovy rodiny totiž (v poctivě groteskním duchu první poloviny snímku) drobnými promyšlenými krůčky s neomylně předvídanými následky obsadí jednu za druhou všechny dostupné pracovní příležitosti, které domácnost Parkových skýtá. A právě když dokonání nemravného, ale ve své podstatě neškodného napojení na vilku hojnosti čtveřice slaví, přichází žánrový zlom a příběhový sešup, který to samé publikum, které prve bylo vybízeno k hlasitému řehotu, sevře nebývalou, až hororovou silou. Přes veškeré následující černokomediální problesky úzkost už nepoleví. Stejně jako hrdinové se totiž divák ani nenaděje a tou dobou už je ve splašcích až po pás.

Nejpůsobivějším prvkem Parazita není brilantní scénář a režie, ani vynikající herci, nýbrž velkolepá symbolika, která při celkovém pohledu tvoří z filmu epické podobenství. Mistrným využitím gest, střípků dialogů, ale hlavně lokací a promyšlených setů Joon-ho Bong vytváří, nebo spíš jen názorně odhaluje, řez vrstvami generické přelidněné metropole jako přehledný diagram. Zatímco Parkovi žijí za devatero nadjezdy a devatero schodišti, Ki-woo a jeho rodina živoří s panoramatickým výhledem na kotníky močících opilců na doslovném dně aglomerace, kde loví nezaheslovanou wifi s rukama napřaženýma ke stropu. Jenže kdo říká, že všechna ta špína pod povrchem se vždycky zastaví přede dveřmi do sklepa a nevyhrne se ven o to zuřivěji, oč déle ti nahoře odkládali údržbu a od temné spleti odvraceli zrak?

Kritická symbolika a nános těžkých metafor ale z Parazita nedělá nijak nesrozumitelnou artovku a ani odpověď na otázku, kdo je zde ten skutečný nepřítel hodný opovržení, nezůstane zamotaná v nějaké snobské politické korektnosti. Naopak, jde o film silně zábavný a jasně přístupný širokému publiku; navzdory veškerým kulturním rozdílům, opravdu vypracované zápletce a důrazně vizuálnímu vyprávění. Jak prosluněné, tak černočerné filmové pasáže se odvíjí v poetickém, k dokonalosti komponovaném odlehčeném tónu, a ani si nevšimneme, že dost možná sledujeme filmařsky a filosoficky náročný opus. Naše taková normální parazitující rodinka umí být svou vyčůraností k zulíbání a její kousky vyvolávají upřímné veselí a la Slunce, seno, kimči; posun k temnému tónu je rovnocenně přímočarý a neodcizující, protože se strachem postav i diváka pracuje s respektem a zdrojuje univerzální témata – hrůzu z neznámého, obavu o blízké, touhu po lepším životě.☞ PINBACKER