V souboru s vítězi letošní PYIFF přehlídky svítila Wet Season v seznamu Fei Mu cen jako nejlepší film a přidaná ranní projekce byla náležitě vyprodaná, i když ne všichni nadšenci nakonec vstali. Podobná rozpačitá polovičatost nakonec charakterizuje snímek samotný. Mají příběhy lidí „jako z filmu“ ještě co dát?
RECENZE (LK) — Singapur v období dešťů. Život stárnoucí Ling definuje nezájem: je učitelkou předmětu, co nikoho nezajímá, manželkou, co nezajímá manžela, a nikdo se nezajímá, jestli jí vyhovuje být ještě navíc pečovatelkou o nemohoucího tchána. Vlídnost k jednomu ze žáků rychle přerůstá v nevhodný vztah, nebo spíš vztažík, jehož nemístnosti si je Ling moc dobře vědoma, co si ale neuvědomuje, je, že může být i katalyzátorem něčeho většího. Škoda, že Anthony Chen končí svůj snímek přesně tam, kde přestává televizní dramoromantika a mohlo by začít něco trochu zajímavějšího.
HODNOCENÍ (LK) — V Singapurské variaci na téma staré, nové, mateřské, manželské, opatrující a konečně zakázané lásky hodně přebývá patos a chybí příběhová hloubka, přesto jde ale o příjemné a zajímavé dílko, které by klidně mohlo jet i v našich kinech a na našich přijímačích. Nicméně asi bez většího povyku.