Pinbacker ~ Festivaly ~ 74th LOCARNO recenze
Pravá ruka Lucy Guadagnina přebírá otěže hlavní režie ve svém teprve druhém celovečeráku, naditém trendy jmény víc než napůl přeložená pizza a prezentujícím se jako něco mezi Třemi dny Becketta a Beckettem, který věděl příliš mnoho. Jen jestli se ta ruka trochu váhavě netřásla a nebyla malinko levá. Beckett and chill?

Beckett běží o životrecenze napsala

Linda Keršnerová

dne 10/8/2021

Před pár lety na Berlinale sál uraženě bučel, když se na plátně objevilo logo společnosti Netflix; filmové zábavy pro plebs, ničitele vkusu a obecného „kazi-kina“ druhé dekády druhého tisíciletí. I kdyby mezitím Síťobijáky nevyprodukovaly kvalitní obsah (a jakože vyprodukovaly), po několika lockdownech kolektivně proseděných před násobky otevřených oken s v.o.d. platformami už se v hledišti nad velkým rudým N ani nepozvedává obočí – netflixí film tak může klidně otvírat Locarno, jezerní švýcarský festival pro smetánku, který jeho nový ředitel chce v prvním post-pandemickém létě vrátit lidem. Rozuměj Švýcarům a každému, komu není líno půl roku šetřit. A ostatní si to můžou od 13. srpna pustit doma. 
 
Žánr, výkop, a obsazení Becketta má rozhodně potenciál se „dělnému lidu“ zavděčit. Thriller. Američan na dovolené v Řecku se po dopravní nehodě ocitne z neznámých důvodů na útěku před policií a musí se ze zapadlé vísky dostat zpět do Atén na americkou ambasádu. Hrají: John David Washington (Tenet), Alicia Vikander (Dánská dívka), Vicki Krieps (Nit z přízraků). V televizním programu v sobotu po zprávách by se Beckett zřejmě neztratil a nebylo by asi těžké přepnout zrovna sem. Bohužel pro Becketta otázka nezní, jestli nezapadne vedle Všechnopárty, některé z milionu verzí Tří mušketýrů a stopadesáté reprízy Ordinace v růžové zahradě, ale zda ustojí mnohatisícihlavou kapacitu Piazza Grande a konkurenci prakticky všech filmů, kde se někdo jiný pokoušel udělat to samé (akorát líp) a z nichž každý jeden si můžeme zapnout, pokud nás Beckett po pár minutách nezaujme. Jednoduchá odpověď je, že ne.
Problémy Becketta začínají už v úvodu, když se vytasí se škrobenými dialogy prkenného Washingtona a promarněné Vikander, oděné v converskách a s foťákem kolem krku, abychom nebyli na pochybách, že tito lidé jsou na dovolené. Na krátké stopáži otevírací pasáže se tak Vikander může snažit, jak chce, ale neprokouše se k divákovi všudypřítomnou filmovou umělotinou předznamenávající plochost a narafičenost celého zbytku snímku. Washington se pak (bohužel vesměs sám) sune vpřed smrští kulek, pěstí a čepelí bez barvy a bez zápachu. I ta smršť je moc silné slovo, protože navzdory trailerovým návnadám se tempo neustále zastavuje a zase spouští a z thrillerové podkategorie lov na člověka tady Ferdinando Cito Filomarino udělal spíš orientační běh s člověkem. Na vedlejší Vikander následně naváže ještě vedlejšejší Krieps, ale ani ona, ani postupně se rozslintávající a rozfuňující Washington, těmhle amarounům nedokáže dát šmak. 
 
Napětí v tomhle snímku skutečně neexistuje. Pozadí hlavního protagonisty nemáme šanci odhalit, když nám o něm nikdo nic neřekl; konspirační zápletka se občas vynoří, jen aby ji někdo vzápětí utnul obecnou frází; klaustrofobie a paranoia se z plátna do hlediště (z obrazovky na gauč) nepřekládá, protože všechno je nasnímané buď z pěti úhlů, nebo ještě lépe z jeřábu, a všudypřítomné nebezpečí mají reprezentovat všehovšudy dvě opakující se tváře. Nudu nakonec rozbíjí jeden kreativní záběr (nápověda: pro velký úspěch je obsažený ve filmové ukázce) a trocha toho starého dobrého surového násilí, které je prakticky jediný prvek, který tady posouvá děj vpřed, zatímco všechno ostatní šlape vodu. 
Kromě toho – s veškerou úctou k osobním zážitkům tvůrců z jejich dovolených ve Středomoří; ostatně každý z nás asi někdy na prázdninách v cizí zemi snědl nějaké to zkažené chapadlo nebo sedl na autobus, o kterém si byl po chvíli jist, že z něj nevyleze živý, a krize kolem roku 2010 nebyla žádná hitparáda pro nikoho – zvolit si za kulisu boje Američana o přežití celkem normální evropský stát a vykreslit ho tak trochu jako zemi třetího světa, kam se musí do protestů proti škrtům jezdit angažovat zahraniční aktivisté, je od Itala trochu podpásovka. Nechtěla bych vidět, co by podle štábu Becketta potkalo třeba v Brně.
Beckettův parkour na úroveň obtížnosti nightmare hrubě zaostává za svým žánrovým příslibem. Šikovní herci musí plácat blbiny, začátek, prostředek a konec příběhu někdo zapomněl v kapse od mikiny a vypral na šedesát, takže z nich zbyl poslepovaný vybledlý žmolek, a výsledkem je, že sledujeme něco, co nás vlastně nemusí zajímat. Největší hodnota premiéry Becketta v Locarnu tak tkví v návštěvě Johna Davida Washingtona, která umožnila mému bratrovi udělat následující exkluzivní vtip: „Včera jsem viděla na párty toho týpka z Tenetu,“ píšu já. „Jo?“ povídá on. „Přišel tam pozpátku ožralej a postupně vystřízlivěl?“ 

Hodnocení zbytku redakce:


trailer 1

Na tuhle dovolenou Beckett dlouho nezapomene.