Premiéry, 10. leden 2025 15:01Fantomka kartelu aneb Neplač pro mě, SelenoRecenze filmu Emilia Pérez (2024, 132', BE/FR)

RECENZE (LK) — Začnu těma ženskýma, protože na seznamy nominovaných (a oceněných) snímek nepochybně dotáhly ony. Především v titulní roli Karla Sofía Gascón – ta svou řemeslnou metodou a něčím, co se nedá popsat jinak než koňská síla – a vedle ní Zoe Saldaña – která zase dostala oproti svým známějším marvelím angažmá nebývale šťavnatou příležitost předvést skutečnou uměleckou všestrannost. Obě na dvou a něco hodinách prakticky neslezou z plátna, a to i proto, že Gascón v úvodním dějství nastupuje taky za Juana „Manitas“ Del Monte, onoho vůdce kartelu s jedinou touhou: být ona.

Dvojrole Karle Sofíi Gascón extrémně sedne a je sakra znát, s jakým nasazením a posláním ji přijala. Že ve filmu s trans postavou reálně hraje trans herečka, zní možná banálně, nicméně to tak rozhodně není. Pokud by uspěla na Zlatých glóbech, o pouhé tři roky by následovala jedinou dosud glóbem oceněnou otevřeně trans herečku vůbec (Michaela Jaé Rodriguez za seriál Pose) a ve své kategorii by byla úplně první. Tělesnost jejího výkonu, ať už jako gangstera ve výborné masce nebo jako jeho znovuzrozené sestřenky Emilie, vyšponované co do ženskosti mnohdy ještě o několik úrovní výš, než jak se v civilu prezentuje samotná Gascón (od ansámblu často zaznívá příměr ke krásce a zvířeti), tlačí film bezpečně daleko od hrozby karikatury změny pohlaví a dává plně zapůsobit kontrastu, který je jeho středem a zápletkou.

Stejně tak v muzikálovém živlu před očima rozkvétá Zoe Saldaña, která po letech před greenscreenem v greenfacu ukazuje, že bez nich umí třeba taky rapovat a skákat po stolech zároveň. Tu dál doplňuje (místy více a místy méně solidně) Selena Gomez v roli, kde zas jednou může něco zkusit reálně hrát, a mexická herečka Adriana Paz, která to zkoušet nemusí, jelikož to umí. Je škoda, že možná na podlaze scénáristova pokojíčku (nebo střižny?) zůstal materiál, který by i tyhle postavy ještě trochu víc exponoval. Selena sice taky sbírá obecně chválu, ale ruku na srdce, pro její v průměru obstojný herecký výkon je vlastně výstižnější redukce do internetového memísku z jedné repliky, která jí tak úplně nešla přes pysky (až to v kině uslyšíte, budete vědět, a pochopíte také, že pun je rozhodně intended).

Přímočarý příběh se odvíjí v šestnácti hudebních číslech od francouzské umělkyně Camille, která ještě francouzštější režísér Jacques Audiard zasadil do pařížských studií. Pro nešpanělštináře a vnitrozemce ze starého kontinentu to evidentně funguje dobře, nicméně je otázka pro latinskoamerické publikum, jestli parta Frantíků¹ s jazykovými a kulturními konzultanty vytvořila něco skutečně autentického. Hudba je výtečná, co do aranžmá pestrá a chytlavá, povětšinou mimochodem spíš dojemná nebo napínavá než vtipná (s jednou opravdu čestnou výjimkou).

Písničky tady bezezbytku plní funkci posouvání děje, zatímco komediální linku udržují mezitímní gagy (duo Gascón – Seldaña i v tomhle rozměru funguje výborně). Skladby se plynule prolínají s obdobně zdařilým hudebním podkresem (Clément Ducolt) a celý soundtrack představuje rozhodně nejsilnější stránku filmu, což je u muzikálu asi jedině dobře. U hudební linky je ještě třeba vypíchnout Karlu Sofíi Gascón, která jede brutální bomby ve dvou naprosto odlišných rejstřících (přitom jak hluboký chrapot, tak naléhavá vysoká tónina na samé hranici jejích schopností jsou nečekaně podmanivé), a to patrně s dobře zvládnutým lokálním přízvukem.

V rovině výpravy by naopak Emilii namísto pachtění se za dokonalým napodobením Mexika hodně slušela větší přiznanost divadelnosti (čti: Anna Karenina z roku 2012 hadr), když koneckonců je vystavěná v podstatě od počátku na herním plánu jakési moderní shakespearovské opery. Třeba takové přecházení mezi sety by tam pasovalo jedna báseň, aniž by se choreografové museli vzdávat svobody a designéři poplácávání po zádech za to, na jak malém prostoru dokázali vyseknout uvěřitelné tržiště – to pravé, z Mechika. Přestože v Emilii nechybí šok, strach, násilí a zoufalý lidský zápas, je to rozhodně víc Pomáda než Sicario, a jestli Audiard chtěl něco jiného, tak žere mandlé a nelopasijé² (a po Zlatých glóbech si to začíná teprve vyžírat pořádně).

Tahle vnitřní nesourodost, kterou osobně čtu jako Audiardovu neschopnost se rozhodnout, jestli dělá srandu nebo socio politický komentář – hopskání nebo hluboký příběh o nemožnosti skutečně přehodit výhybku ze starých kolejí – kýčovitou telenovelu nebo baladu o síle rodinného pouta – kabaret nebo narcocorrido pro 21. století – probíhá celým filmem a nejvíc se projevuje v uspěchaném závěru. Dráždí jako falešně naladěný guitarrón a nedovoluje dílo konzumovat úplně nekriticky. I když by se to tak strašně, strašně chtělo.☞ PINBACKER