Pinbacker ~ Festivaly ~ 3rd PYIFF recenze
Možná i vaše ostravská babička má speciální přisprostlý výraz na to, když se vám podaří obzvlášť zpovykaný kousek: třeba jako vidět letošního vítěze (spíš vítězku) cannské velké (tedy druhé) ceny na obskurním festivalu v Číně. Darovanému lístku na kino nehleď: Atlantique je událost, která se nezapomíná, bez ohledu na kontext.

Rallye Dioprecenze napsala

Linda Keršnerová

dne 3/11/2019

Exkluzivita Atlantique spočívá v následující konstelaci: jde o první celovečerní film Mati Diop, která se s ním stala první režisérkou tmavé pleti v soutěži o Zlatou palmu. Beze snahy tenhle úspěch jakkoliv rozmělňovat se ale asi sluší podotknout, že Diop pochází z rodiny senegalské umělecké elity a její historický debut se proto nevynořil tak úplně z ničeho: (kromě toho, že v něm rozvinula svůj předchozí kraťas, přičemž asi všechny její dřívější kratší stopáže byly vřele festivalově přijaty) je to evidentně spíš taková filmová sekyrková polívka, kde lahodnost vývaru z topůrka doplňuje celá řada dalších ingrediencí, které jsou všechno jen ne nahodilé a neotesané, jak by se možná do „frrrst fýčr“ nabízelo uměle promítat.

Chutným oříškem je vůbec zařazení ambiciózního snímku na žánrové stupnici, protože naléhavý sociopolitický komentář, zrozený z doslovného překladu vjemu, který si Diop odnesla z bezmocného sledování migračních pomyslných vln lidí mizejících ve skutečných vlnách moře (totiž pocit, že žijí dál v těch, kdo zůstali), obalují stejně významné jiné vrstvy v popředí s nadpřirozenou noirovou detektivkou a příběhem lásky až za hrob (doslova). Diop podmanivě barevnou klouzající kamerou a pulzující hudbou angažuje diváka na všech těchto frontách stejně silnou měrou a není divu, že okouzluje jeho i poroty.
atla.jpg 47.52 KB

Nejbližší látce i jejímu zpracování je asi označení někde na hladině magického realismu - Diop vypráví o klucích z předměstí Dakaru, kterým dojde trpělivost s neplatícím developerem a bez rozloučení se vydávají na cestu na druhý břeh. Tu ovšem nevidíme, jen víme, že nedorazí – a doma se rozjíždí temnočarovné vymáhání dlužných mezd, žhářem pokažená svatba a horečnaté policejní vyšetřování obojího. Vše v dobře rozdýchaném tempu a hyperuvěřitelné aranži: Diop si asi řekla, že škoda každého záběru a repliky, které padnou vedle, a tak prostě žádné vedle padnout nenechala.

Pokud v celé věci něco hraje trochu falešně, pak podtext osamostatnění a nezávislosti ženské hrdinky, respektive pokyvování ke všem jeho nízkým i vzletným formám, který z celku tak nějak přečuhuje. Je ale otázkou, jestli i tohle přetáhnutí dokonale vybarvené omalovánky není vlastně naschvál, vypočítané na milimetr, stejně jako významné pohledy do kamery. Protože i přesto se zpět zaslouženě pozorně dívá tisíc párů očí.
Zařazení Atlantique na PYIFFu 2019 do sekce Best of Fest (mimochodem například vedle benátského Sole) by mohlo posloužit jako mikrorecenze sama o sobě: film určitě patří k tomu nejlepšímu, co je letos obecně k vidění, a Diop má zařazeno tak o tři rychlosti napřed. Až ji budete streamovat, držte si Netflixy.

trailer 1

Magicko realistický noir ze Senegalu.