Festivaly — 58th KVIFF, 5. srpen 2024 15:13KVIFF58 – Jak zmizet, kompletněRecenze filmů Paměť (2023), Oslava (2024) a Lidé v zimním spánku (2024)

RECENZE (PAMĚŤ, 2023, 103', MX/US) — Michel Franco filmařskou produktivitou srší – pravidelně plodí jeden snímek ročně, není fanouškem hereckých zkoušek a nesnese přehršel návodné hudby. Jakoby kouzelným proutkem se mu daří stahovat hollywoodské hvězdy z vysokorozpočtových braků do nejistých vod nezávislého filmu. V nich se pak společně kolébají na vlnách, kapky lpí na o řád menší honoráře, láká se na nevšední scénáře, přesahy, uznání kritiků. Šeky jsou nízko, i tak Franco důmyslně lapí vysokorozpočtovou dvojici: Jessicu Chastain a Petera Sarsgaarda, se kterými na stravitelných sto minutách zkoumá dvojici postav, co tematicky spojuje titulem snímku – pamětí. Neuchopitelná databáze asociací tvořená sepětím mozkových neuronů umí být vrtkavě nejistá, Franco jí tematizuje vtiskem hned dvojího selhání. První je objektivní fyziologickou chybou, tedy demencí jakožto mozkovou chorobou, kterou trpí postava Sarsgaarda. Druhou nese Jessica v podobě diference subjektivního vnímání pohledu na objektivní události, taková vícevrstvá variace na “she said he said”.

Tento koncept čpí hravou chytristikou a první hodina je zábavnou charakterovou studií, nechybí černý humor a několik režijních nápadů, co vtáhnou. Stopáží vede herecká přirozenost, důraz na civilní atmosféru, kterou rámuje jen "ten jeden song", co si filmaři pro snímek zakoupili (a vytěžili ho do morku). Třetí akt se nevyhne přepálení a pomalu stavěné melodrama zbytečně točí do červeného, vedlejší herci v něm nepřeklenou jediný rozměr vlastní definice (zlá matka, zlý bratr) a s těmi hlavními to také nedopadá zcela vítězně – “happy end” přitom snímku nechybí.

Franco se zároveň zuby nehty snaží vyhnout patetičnosti, jeho paličaté odmítání typických dramatických vrcholů a dalších klišé ve stavbě děje způsobuje paradoxy, na které není divák v západní kinematografii zvyklý, a trochu se to tady tluče. Sarsgaardův Saul z velkého potenciálu typu pro něj atypické role prakticky rezignuje na “comic relief” bez hloubky a Sylvia Jessicy Chastain je ve vyšším vypětí málo přesvědčivá. Jejich vzájemná chemie a lehkost, se kterou se tímhle na papíře převážným a zároveň přízemním psychologickým dramatem propluje, je sympatická, a v paměti alespoň chvíli zůstane. Možná by to s jiným castingem fungovalo lépe.☞ PINBACKER

RECENZE (OSLAVA, 2024, 86', HR/QA) — Meziválečné i válečné Chorvatsko, sto let zpátky. Debut Bruna Ankoviće ve velkém sále velké soutěže působí sebevědomě i uvědoměle – jedná se o typ snímku, co spíš popisuje než vypráví. Jeden je tak po hodině a půl strávené na stejném místě hor kolem sedlácké usedlosti mírně utrápen, Anković mu nedá moc s čím pracovat. Divák je poučen a uspokojen, ani ne z filmového díla jako spíš z předané zkušenosti, ze zprávy o záchraně sténajícího, o jednom přeživším hafanovi. Děje je skutečně jako šafránu a mimo prostředí čarokrásných hor, vtahující produkční design a spielbergovské puzení “chcete vědět víc?” tu není mnoho filmařských důvodů proč dávat Brunovi v prestižní sekci festivalu šanci.

Skoky mezi roky 1926 až 1945 postupně dolepí střípky snů a několik výjevů se do paměti skutečně zapíše, závěr umně pracuje s nejednoznačným protagonistou a docvrkne s ním i tematizaci samotného názvu snímku, kdy je najednou patrné, co se tu teda konkrétně bude slavit. Úspěšné dovršení této cesty vyžaduje trpělivost a určitou dávku empatie k postavám, s jejichž charakteristikou to tvůrce divákovi nedělá vůbec jednoduché.☞ PINBACKER

RECENZE (LIDÉ V ZIMNÍM SPÁNKU, 2024, 90', ES) — Malý velký film na koleni, spoluvytvořený šesterem filmařských přátel; zářný příklad toho, jak využít téma na poli úsporných prostředků a vykřesat z něj maximum. Anna Castro do sekce Imagina přispívá hraným, vysoce specifickým přírodovědeckým dokumentem spojeným s magickou science fiction. Točí spekulativní švankmajerovskou výpravu do filmového světa promyšlených pohledů v detailu na faunu i flóru, imaginativní Země, na které jsou lidé mnohem provázanější součástí živočišné říše. Pravidla postavená na hlavu tu vytváří kouzelnou atmosféru cizích míst, okultní nadstavbu dotváří promyšlené kompozice kamery společně s konceptem filmu s herci i mluvících hlav, co dohromady funguje jako zvládnutý filmový experiment s přesahem.

Pravidelně připomene výtečné předloňské Frammartinovo Il buco (2021, psali jsme zde) a dodá podobně environmentální vzkaz: plný lidskosti a kravinců. Krom potravy se tu mezi řádky hledá i smysl bytí a odpovědi na vesmírné otázky, co podtrhávají celkovou soustředěnost snímku a dávají divákovi spoustu prostoru k vlastnímu bádání – pokud ovšem v rozvleklém tempu podobně jako zobrazovaní homo sapiens sám nedospěje k nechtěné hibernaci.

Jedinou opravdovou škodou je absence Lidí v zimním spánku na obřím plátně velkého sálu hotelu Thermal. Z berlinálského Fóra do Imaginy totiž přiletělo originální dílo s utopickým podhoubím, experiment dokumentu, divadla i video artu. Roztomilý, ekofeministický manifest nové antropologie, aktivní rozbor zvyků i pozice člověka ve světě. Bravo.☞ PINBACKER