Demi Moore podniká v režii Coralie Fargeat velikou osobní investici – v Substance jde doslova s kůží na trh a otevírá zoufale nekonečné téma (nejen) hollywoodské povrchnosti a diskriminace. Hype z Cannes i Varů je rozhodně zasloužený, Substance je jedním ze zásadních filmů roku, a ani nevadí, že dějiny přepisovat spíš nebude.
RECENZE (AH) — Kdo nikdy nesnil o lepší verzi sebe sama? Substanci provází řízný věhlas z Cannes a před plátnem velkého sálu hotelu Thermal se několikrát přistihuju nad tím, jak se bezostyšně touhle anekdotickou blbostí bavím. Královsky. Stopáží a doslovností přepálená hororová satirka mě transformuje do Alexe DeLarge, oční víčka nelze sepnout a ty tak vytrvale slzí vycizelovaným zadkem, ranvejí a všemi myslitelnými ohanbími Demi Moore (a taky Margaret Qualley). Pokud se chtěla Coralie Fargeat stylizovat do doktora Brodského a technikou Ludovico napřímo přeučit publikum snímku na absolutní hejt kultu prodeje fyzické krásy do míry zvedání žaludku, tak se jí to povedlo znamenitě. Agresivní rvaní tanečků ve skromných overalech do zornic způsobuje automatickou nechuť k prvoplánové nahotě dnešní doby a dál vtahuje do premisy. Už nikdy nechci vidět nic sexy, ani Vlny.
Working Title Films
Syžet je de facto banální, předvídatelný, prim hraje divákova fabule, která narůstá s velikášským stylem vyprávění a s široce rozmáchlou formou, se kterou Fargeat tne do prohnilosti současného šoubyzu. Toho, co považuje stárnoucí tvářičky a chřadnoucí těla za čistě spotřební zboží. Substance je ale šokantní pouze do jisté míry, obstojí jako málokdy vídaný body horor a jako vcelku rychle přežvýkaná filipka, co se nebojí brutality ani brakovosti. Vizualitou a audiozitou ohromí: vidět živelně opojný snímek v sále s tisícovkou sedících spolubojovníků proti šovinismu megakorporací a mužské nadvládě je zážitek, proto Substance funguje hlavně v kině. Už jen pro způsob, jakým se maskéři a zvukaři vyřádili vysoko nad rámec standardu. “Kolik čvachtání krevetek v zubech Dennise Quaida chceš? Ano.”
Nejvtipnější na tom všem ale je, jak všichni po letech vidíme Demi Moore na plátně a první, co uděláme, je hodnocení jejího zachovalého vzhledu. Coralie plesá!☞ PINBACKER
RECENZE (JB) — Coralie Fargeat na otázku “Show or tell?” může směle odpovědět “Yes.” Jestli se něčeho nebojí, je to s vervou na všech kanálech pumpovat do obecenstva expozici hlava nehlava obrazem, ruchem i slovem. Je třeba předat informaci, že daná postava je odporná a bezpáteřní? Vpálí to do vás dialog, zpomalovačka i masivní stěna zvuků. Zesíky se žhaví na 11/10 a žádná teze není dost banální, aby se nedala říct s menší než totální intenzitou. A dlouho se to neomrzí, protože audiovizuál je vycizelovaný tak, že každá zpomalená kreveta rozduní celý sál orgastickým blahem. „Bravo, takhle se využívá filmové médium!” zní rozjařeně z jedné strany. „Vždyť je to úplně debilní!“ ozve se z druhé.
Přístup Fargeat dává vzpomenout třeba na předloňské Men (2022, psali jsme zde), v nichž Alex Garland taky do zblbnutí pálil z plátna jednu prostou ideu sto tisíci způsoby – a je to naprosto legitimní věc. V Substance tohle funguje dílem díky preciznímu provedení, dílem v sebereflexivním souznění s tématem a zasazením, kdy v prostředí losangeleského showbyznysu korzují absurdně vypolarizované charaktery a situace, což v globálu ústí v jakési frustrující odporné komično na hranici parodie.
Working Title Films
Obětí i zkázou téhle mašinérie je Demi Moore jako Elizabeth Sparkle, již nelítostný filmový byznys odsunuje na herecký vejminek. Je to právě její oddání roli, která musela zákonitě tnout i do choulostivých míst z její vlastní životní zkušenosti, co dodává filmu opravdovou váhu. Její herectví je hmatatelně osobní a zároveň odvážné – bez bázně se vrhá do situací za hranou komfortu a přístupnosti pro svátečního diváka a potem a krví neúnavně ironizuje průmysl vystavěný na povrchním cíli servírovat masám duté estetično a rozptýlení.
A to je… všechno. Substance v jádru nehovoří konkrétně, je tematicky úzce vyprofilovaná a nereflektuje nic specificky současného. Protiváha mladistvé dvojnice se redukuje na stále se stupňující rozkol obou hrdinek, který pro vyhrocené epizodky postrádá osobnější rovinu. Neotřelá idea toho, že onen znovu nabytý úspěch stojí i za to, že si ho po vzoru Velkého Dantona z Dokonaléhotriku (2006) vlastně nelze užít z první osoby, se nikam nevyvine. A tak zůstává intenzivní jízda plná křiklavých i brutálně grafických obrazů, létajících krevet a stereotypních postav a tropů.
Working Title Films
Je ta výsostná ironie v tom, že ona „substance“ filmu tak trochu chybí? Záměr by to byl odvážný, pravda ale spíš vězí v tom, že pro ni reálně ve zběsilé klipařině nezbylo dost místa. Substance se ovšem netváří jako dílo, které by mělo za cíl fundovaně se k tématu vyjadřovat – prezentuje se spíš jako velký nasraný fuck off všem s tváří někoho, kdo ví, jak to v tomhle průmyslu chodí. A tím inkasují Moore s Fargeat ty největší sympatie. Místo pro debatu samozřejmě potřeba je, někdy chce ale člověk jen poblít krví idioty v oblecích.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Film, to je audiovizuál, a Coralie Fargeat ždíme svoje médium naplno. Na Substance je třeba zajít do kina a oddat se bezbřehé zhůvěřilé filmařině. Až pak může přijít pachuť a rozčarování z plochých charakterových oblouků a zkratkovitých tezí. Ať už to byl záměr, či ne, verdikt je jednoduchý – forma jede, obsah zaostává a Demi Moore vítězí na plné čáře.
napsal Adam H.
napsal Jakub B.
