Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Část redakce má pro Alexe Garlanda poměrně slabost. Ne vždycky sice nad jeho výtvory boucháme šampaňské, jejich žánrová hravost a vynalézavost ale vždycky byly zárukou netuctových zážitků, které v člověku zůstanou i dlouho po projekci. A tentokrát je tomu nejinak.

Chlápci a chlapirecenze napsal

Jakub Brych

dne 2/8/2022

Někdy není potřeba moc, stačí jednoduchá myšlenka a dostatečná tvůrčí sveřepost. Omezit ambice a jasně se tematicky zaměřit. Pokud snad Alex Garland nemá v temných koutech své hororové satiry chytře skryté jiné klíčové motivy, nemusíme v tomhle případě chodit nikam dál než k názvu filmu. Přímočarost je tu clickbaitem, chytrou obětí v partii s diváckou zvědavostí, jejíž zahájení má autor v kapse.

A ve střední hře přitvrzuje. Obraz mísí strohost britské kulisy se šťavnatou sytostí barev, od městských scén za západu slunce po ty úplně nejzahuštěnější přírodní. V kombinaci s precizním zvukem právě v přírodě vyniká kontrapunkt moderna s motivem primordiálních sil, které Garland mohutně vzývá. Zdroj zdánlivé útěchy obrací v kypící tíseň, jejíž síla tkví v nemožnosti jasně přečíst podstatu hrozby v jejím nitru. Čistota přirozenosti a odpudivost primitivnosti kolidují v neřešitelném spletenci života.

Po chvíli tápání v kradmé neurčitosti se ale všechno láme zpátky do konkrétna a Garland přeřazuje ze smyslové podívané na hereckou. Koncert Roryho Kinneara a jeho mašinérie odpudivých chlapských archetypů v tomhle případě paradoxně trochu zastiňuje skvělou Jessie Buckley a definitivně podtrhuje sílu formy, pod jejíž vahou pomalu ale jistě začíná skomírat myšlenka. Je otázka, zda se tomu šlo vyhnout, a především zda by se tomu Garland vůbec měl chtít vyhnout.

Síla vize se díky jeho obrazotvornosti stabilně drží, její specifičnost a excentricita ale nemilosrdně tlačí film do výsostně absurdních vodstev, kde už se balancuje na hraně směšnosti. Autorská nekompromisnost je jedna věc, schopnost publika udržet spojení s filmem druhá, a Men zákonitě jistou, dost možná i značnou část diváctva s přibývající mírou dějové vykořeněnosti ztratí. Klidně by to mohla být bezradnost a neschopnost film jasně zakončit, stejně dobře ale může mít Garland za cíl skrze totální zhůvěřilost téma zesílit a co nejdůkladněji ho publiku omlátit o hlavy.
Kdo jde do kina na nového Alexe Garlanda, pravděpodobně nezapláče. Autorův rukopis je jasný a neochvějný, myšlenka prostá, podaná s býčí vervou. Scenáristický vabank má za následek těžší stravitelnost a diskutabilní vyznění, tak neotřelou podívanou se ale jednomu poštěstí vidět jen málokdy.

Hodnocení zbytku redakce: