Premiéry, 15. srpen 2024 14:40Zab vetřelce a vypadniRecenze filmu Vetřelec: Romulus (2024, 119', GB/US)

RECENZE (JB) — Úspěch Scottova prvního Vetřelce se dost těžko replikuje – moment překvapení je pryč, unikátní souhra tvůrčích vkladů se taky těžko opakuje, a tak zbývá buď riskovat a vnášet do ságy cosi nového vlastního, nebo se uchýlit k otrocké nápodobě. Většina pokračování vlastně dělala tak trochu obojí a úspěšně se to povedlo jen Jamesi Cameronovi, který dokázal vtisknout Vetřelcům osobitý rukopis a zároveň zachovat hutnost a tíseň prvního filmu.

Alvarezův Romulus oslnil v trailerech dokonalou rekonstrukcí původní sci-fi estetiky a oslňuje jí i v celovečerní stopáži. A… to je všechno. Audiovizuální výstavba světa pod nadvládou „Wey-Yu“ v úvodní sekvenci je perfektní a na malé ploše skvěle prodává realitu marného lopocení prostého člověka. V perfektní kulise ale načrtává zkratkovité osobní roviny plné nucené expozice a jednorozměrných postav, mezi nimiž se díky troše emočního vyděračství tyčí duo Rain a Andy (boží David Jonsson).

Jako nutné minimum to v podstatě stačí – jejich vztah zajišťuje v rozehrávané zápletce takřka jedinou citovou investici. Logika sice místy kulhá, ale celá úvodní třetina filmu až do prvního lámání chleba funguje, Alvarez si pomáhá perfektním set designem a pomalu s citem servíruje předehru k očekávané krizi. A pak se všechno začne hroutit. Vybudované napětí se odpaluje do vakua kosmu ve zkratkovitých lekačkách, klaustrofobická hrůza perspektivy charakterů ustupuje laciné omnipotenci a sled událostí akceleruje do čím dál absurdnější nahodilosti.

Bije se snaha o zavádění originálních myšlenek s bohapustou kopírkou klasických vetřelčích motivů, což v pár případech ústí až v úsměvnou parodii. Novinky jsou nenápadité a většinou jen staví na odiv technickou preciznost a recyklace je otravná, ba až nemístná. Ve finále už po koherentní vypravěčské linii není ani stopa a Alvarez diváka ztrácí – je vlastně úplně jedno, co se děje. Konec poskytne nepatrné završení konkrétním charakterovým linkám, ale film jako celek se jen zběsile dozmítá přes cílovou čáru.☞ PINBACKER

RECENZE (AH) — Prometheus v bledě modré, jenom horší. Na Romulovi si dala spousta lidí ze štábu strašně moc záležet a o to silnější jsou výsledné pocity křečovité rozčarovanosti, ne nadarmo takměř na chlup stejné jako v osudném červnu 2012 po východu ze stejného sálu v rámci novinářské projekce Ridleyho tehdejší okázalé novinky. Scottovi v ní i v rámci zklamání století nelze upřít několik vcelku originálních, dodnes pamatováníhodných pozlátek: namátkou pád olbřímí lodi atmosférou po wau oběti Idrise Elby, záživnou samooperaci v high-tech ozdravném podu Noomi Rapace, fungující twist s Weylandem na palubě a i pár těch neokoukaných monster... Dodaný filosofický přesah vetřelčího kánonu už nechme stranou, šlo každopádně o jasně autorskou snahu, ač se s její vizí dá sveřepě nesouhlasit. To z nového, úžasně vypadajícího a hlasitě znějícího vetřelčího příspěvku nezbude v paměti z výše jmenovaného nic. Romulus je nesourodým semeništěm skvělých a příšerných nápadů, především je to ale ve svém jádru film na zakázku bez vyššího principu či cíle.

Lahodí mu vkusně špinavý a labůžovitě industriální kabát, motory startuje povedenou expozicí spoléhající na sexy retro mezidobí prvních dvou dílů, kdy po zhruba padesáti minutách budování atmosféry úzkostného světa planetárního inženýrství spadne do fanservisového nevkusu, dramaturgického zmatku a úplného filmařského zmaru. Nastřelené téma vztahu lidských bytostí a androidů Alvarez nakousne a zahodí, musí se totiž (jakoby na přísný pokyn studia) věnovat brakovým lekačkám, laciným hrátkám s gravitací a opakování prvků (a hlášek!) z původní tetralogie. Jím nastavený rytmus explorace prostoru snímku silácky ústí ve vyvražďovací vesmírný slasher se zapomenutelnými postavavami a okoukanými tropy, ve kterých slepě recykluje bez jakékoliv aktualizace a režijní invence.

Vše by bylo dovoleno a vše by bylo odpustitelné, kdyby se Alvarez netvářil jako áčkový hráč v béčkovém světě, kdyby mu jeho filmoví spoluhráči neplnili snový produkční design a kdyby on se skvělým obsazením oblečeným v perfektně navržených kostýmech nezačal opíjet diváka rohlíkem. Kdyby jen rohlíkem – dá mu olivovou ratolest, načež v jednom konkrétním momentu zničehonic diváku plive kyselinu rovnou do obličeje, což je kontrast tak dechberoucí, že snímek ztratí přesvědčivost a bez náznaku jakékoliv napětí doservíruje zbytky drahé scénografie, dovraždí zmateně pobíhající figurky v luxusním domku hrůzy a dovrší jasně předvídatelné události v horizontu stravitelné stopáže.

Zkrátka se mu ve stopách Scotta daří důmyslně budovat přitažlivě zašlý svět do momentu, kdy se začne lámat koloniální lembas, tam jako by začal pracovat jiný tvůrce. Kyselinová strašidla nestraší kvůli nepochopitelnému přepínání perspektivy a pocit hrůzy pravidelně diktuje absolutista: zvukový efekt. Trestuhodně se nadužívá vzkříšení známého obličeje, Andy je brilantní a jediná skutečně napsaná postava a Alvarezovi se podaří prodat pár nepříjemných smrtí. Tak zase příště, xenomorfe.☞ PINBACKER