Premiéry, 20. červenec 2017 19:17 aktualizováno 20. červenec 2017 21:07Vítězství poraženýchRecenze filmu Dunkerk (2017, 107', FR/NL/GB/US)

RECENZE (AH) — Nolan v jednom z rozhovorů pro britskou televizi popsal, jakým způsobem provedl prezentaci Dunkirku při shánění liber na zaplacení točby, jejíž rozpočet patří rozhodně k těm vyšším. Způsob prodeje obrovské historické události Británie americkému, neostrovnímu publiku proběhl skrz definující shrnutí "Já toho diváka na tu pláž skrz plátno dostanu. Ucítí studené vlny moře z průlivu, řev letadlových motorů mu hřmí nad hlavou a výbuchy dělostřeleckých granátů trhají uši. Zkrátka bude tam žrát písek společně s desítkami tisíc ostatních". Tohle přesně Dunkirk je: vysoce vtahující a působivá záležitost hrající na pozadí jedné z největších operací v rámci druhé světové války, se kterou Nolan pro něj typickým způsobem redefinuje hranice možností filmového prožitku, produkčního zpracování a přehnaně precizního tažení za sugestivním detailem. Inverzní Brexit. Brexin?

Jde o snímek produkovaný pod přísným dohledem autorské vize, takže z hereckého listu hollywoodských hvězd, shakespearovských veteránů a hudebních celebrit se nestrojí ansámblová žánrovka z druhé světové, nýbrž katastrofický velkofilm o třech dějstvích – každé z nich probíhá po nolanovsku v jiné časové perspektivě, s jinými postavami, odlišnou atmosférou a sdíleným hřištěm. Všechny tři jsou pevně zaklesnuté jedna do druhé a více než uspokojivý je právě způsob, jakým se tato dějová spojení uzlí. Bezvýchodnost, kapitulace a zoufalý ústup jsou v Dunkirku hlavní měnou, která ale ústy a viděním Nolana není zobrazena v žánrovém měřítku válečných filmů. Pro hrdiny-jednotlivce tu není prostor, stejně jako pro všechna klišé s tím spojená. Cíl je přežít, poražení jsou v této bitvě vítězové.

To platí především pro pozemní utrpení spojeneckých vojsk uvězněných na plážích v přístavu, které mnohdy opravdu jen čekají na "smrt shora" – přežití jako základní lidský pud je tady v kontrastu se zvláštně civilním klidem faktickým důkazem, že jde opravdu především o postávání na bílém písku Francie s čekáním na transport do Anglie. Podobných kontrastů má Dunkirk spoustu a díky nim působí místy až dokumentárně. Přes absenci kresby charakterů a velké činy je ale v každé minutě fotorealisticky hrůzostrašný.

Vyobrazení operace Dynamo používá válečné téma jako lidskou katastrofu, není slyšet žádný řev rozkazů či z utrpení, střelba na anonymního nepřítele probíhá bez jasného cíle a vlastně i motivu, Nolanovi se daří skrz smrtelné nebezpečí pramenící z totálního obklíčení vyvolat nepříjemně tísnivé situace podpořené majestátní Zimmerovou hudbou, která bude v souvislosti s Dunkirkem neustále zmiňována. Stopáž se bez ní téměř neobejde, přesto se ale filmařům daří vyvolat i odevzdané momenty ticha v ránech s prvním světlem, ještě než přijde příliv. Fragmenty z francouzského pekla fungují na úkor dramatické stavby děje a postav, což je v Dunkirku jasně sledovaný záměr – postavy není možnost více poznat, divák je s nimi hozen rovnou do vody, do vzduchu, do podpalubí, což je pravděpodobně nejúčinnější způsob na urychlené skamarádění. Anonymní masa v pasti uvězněných jednotek se i s divákem ocitá v paralyzujících situacích, ze kterých je jediná cesta ven – plavba skrz ponorkami prošpikovaný La Manche k necelých čtyřicet kilometrů vzdáleným bílým útesům Doveru. K domovu, který je z přístavu na opačné straně kanálu na horizontu prakticky vidět.

Formálním lepidlem nového Nolana je čas. Čas tlačí granátníky a ostrostřelce z pláží k transportním lodím a torpédoborcům, čas tiká Hardymu jakožto pilotovi Spitfiru s docházejícím palivem, minuty utíkají osádce lodi s Markem Rylancem, která se společně se stovkami dalších civilních plavidel vypravila přes kanál zachránit těch mladých duší co nejvíc. Čas je i výsledkem a důvodem toho, proč ve finále postavy z odlišných dějových prostorů sdílí společné momenty – ty jsou jinak mozaikově poskládané v napětí vyvolávající střihové skladbě, která použivá stejné budovací postupy jako v Chrisových Temných rytířích. Celý tento šílený rytmický tah začíná během úvodní pětiminutovky a končí až v samotném závěru, kdy se při vysněném transportu nervózní tik tok (mimochodem příznačný sound design z nahraného zvuku hodinek samotného Chrise) zničehonic zastaví. Čas vypršel, divák dostává povolení vydechnout.

Pro snímek tohoto formátu s praktickými výbuchy, reálnou vojenskou technikou 40. let, stovkami komparzistů a tunami produkčních hodnot od kostýmů po plavidla volí Nolan už několikrát prověřenou techniku snímání – druhá spolupráce s Hoyte van Hoytemou vyústila v užití IMAX kamer na drtivém množství stopáže. To znamená několik různých formátů pro kina: digitální projekční kabiny multiplexů budou osekávat horizontální konce obrazu do konvenčního ořezu poměrem stran 2.40:1, digitální IMAX se promítne v úžasném 1.7:1 a IMAX projekce ze 70mm filmového pásu ukáže film v téměř středoformátím ořezu 1.43:1. Nolan za tyto technologie staronové školy hodně hlasitě křičí a v Dunkirku se ani neobtěžuje přílišným coloringem: výsledkem je jednak extrémní rozlišení, ze kterého budou milovníci vizuálu brečet, a druhak dojem "okna do reality", který díky různorodé barevné teplotě filmové emulze s absencí černé připomíná staré filmové fotografování a umocňuje zážitek. Vřelé doporučení je rozhodně vidět a zažít filmovou kopii, která je vysoce povedená. Hoytema zešílel do takové míry, že kamery obřího formátu mountuje na křídla reálných Spitfirů, na zábradlí potápějících se válečných lodí, nebojí se s nimi do vody, ani pod hladinu. Povětšinou široké celky pláží střídají subjektivní detaily na tváře letců, které trpí na mírnou roztřesenost a každému cinefilovi je proto jasné, že ten Nizozemec dostal obří kameru i do interiéru letícího letadla z roku 1940. V leteckých soubojích se nikam nespěchá a kameraman s režisérem připomenou lidem v kinosálu, jak funguje fyzika.

Zimmerovo skóre do toho pomyslně buší a zastřešuje kompletní zážitkový balíček do ucelené formy, ve které se uhlídalo opravdu všechno. Zoufalá zbytečnost válečného boje z první ruky je audiovizuální pochoutkou moderní filmařiny, která se ale nebojí vypůjčit si to nejlepší z té staré. Po prvotním šoku ze sugestivně pojaté porážky přichází mikropříběhy, ve kterých se odehraje paradoxně z války ještě víc, než v hororu na plážích. Z vody zachráněný voják v šoku a příčina zbytečné smrti. Německý špión. Kluzákový průlet nad přístavem s mistrovsky katarzním vyvrcholením osudu jedné z postav. V tomto případě je to Brit, ale je jedno, jestli jde o osud Angličana, Francouze nebo Belgičana. Jak připomene závěrečná citace Winstona Churchilla, osudy všech těch lidí na plážích Dunkerku měří úplně stejně a fakt, že se kluci dostali se zdravou kůží domů, je to, oč tu běží.☞ PINBACKER