Premiéry, 29. červen 2021 10:01Tak démoni někoho zajali už potřetíRecenze filmu V zajetí démonů 3: Na Ďáblův příkaz (2021, 112', US)

RECENZE (JB) — Tak už i ústřední značka Wanova démonského univerza zaplula do druhé řady po bok spin–offů. A jelikož La Llorona (2019) technicky není kanonickou součástí „CCU“, aspiruje trojka V zajetí démonů na nejlepší místo od konce. Částečně lze žehrat rezignaci na trademarkovou wanovskou drásavost, i když s tím se divák s navyšující se číslovkou filmových odboček nutně musel smířit. I bez ní to při troše invence šlo – druhá i třetí Annabelle si svoji půdu vydobyly. A první aspoň částečně dovedla Wanův styl emulovat. Až se Sestrou (2018) se forma rozjíveně urvala ze všech řetězů a vyletěla si kamsi komínem na účast v bizarních strašáckých rejích.

Jenže i Sestra si pod kotlem šestákovosti zatápěla s alespoň základní dávkou osobitosti a dokázala být, byť často trapně, zábavná. Ďáblův příkaz neumí ani kdovíjak bavit. Vydává se po newanoidní trajektorii rámované vizuálně přebujelou a explicitní hororovou estetikou, která klade znatelně větší důraz na bezprostředně vnímatelné nadpřirozeno. Hororové výjevy se víc barvitě ilustrují, než naznačují, na ostentativní lekačky se dlouho nečeká, působení démonických entit je nezastírané a často pompézní. Film se sice místy pokouší o neotřelé momenty, jenže k tomu, aby takhle lacinou sestavu postupů úspěšně prodal, mu chybí větší než základní hravost a invence.

Přitom ideově to na papíře vypadlo slibně už jen tím, že se mění zajetý systém antagonisty coby primárně nadpřirozené bytosti. A navíc film může (a chce) stavět na už vybudovaném solidním základu Warrenovic vztahu. Děj ale žel kupředu nepohání rozvoj postav a na osobní investici založená obava o ně, nýbrž laciné propriety z končin daleko za hranicí tísnivého tajemna typického pro první dva díly Jamese Wana – byla to právě jeho zdrženlivost při manifestaci nadpřirozena a větší důraz na pozvolnou zlovolnou deptavost démonů a spol., která vytvářela hutnou konstantní hrůzu. Po té je veta.☞ PINBACKER

RECENZE (JS) — Na hororové filmy nekladu mnoho nároků. K mojí spokojenosti stačí obvykle tři věci. Aby měl příběh hlavu a patu, postavy se nechovaly vyloženě überstupidně a aby bylo čeho se bát.

Třetí Conjuring je zklamáním na všech frontách. Děj se inspiruje soudním procesem Arneho Ch. Johnsona, který v roce 1981 zavraždil svého pana domácího a u soudu se pak snažil zbavit trestní odpovědnosti tvrzením, že byl v době spáchání trestného činu posednut ďáblem. “Ověřeným” démonologům Edovi a Lorraine Warrenovým se tehdy pod příslibem detailních přednášek a rozpracované knihy ohledně případu podařilo získat značnou pozornost médií. Tohle divadlo jim ale naštěstí nevyšlo a Arne byl odsouzen za zabití prvního stupně na 10 až 20 let odnětí svobody, ale pro dobré chování byl po pěti letech výkonu trestu propuštěn na svobodu. Jen těžko uvěřit, že na zemi žijí/žili lidé, kteří mají takovou drzost, aby pro pár drobnejch rozehráli svoji pohádkovou mašinérii takto bizarních rozměrů. Filmové podsouvání AKA chudáček bílý muž pobodal více než dvaceti ranami druhého člověka… bla, bla… nebyl ve své kůži… bla, bla… hrozí mu trest smrti… bla, bla… mě teda osobně vůbec nedojímá. A kde postavy argumentují stylem: “V soudní síni všichni říkaj, ať jim dopomáhá Bůh! Tak proč bychom si nemohli začít dopomáhat i Ďáblem?”, jsem v hlavě celou dobu oponoval: “Protože sekularizace státu, proto!”

A do toho se postavy samozřejmě chovají überstupidně. TRAILER SPOILER ALERT! Malého chlapce posedl démon? Pojďme ho po schodech vynést do pokojíčku a nechme ho tam samotného, dokud nezakřičí. Křik. Poběžme po schodech do druhého patra, ale jejda, dveře nejdou otevřít. Přijel farář? Pojďme provést vymítání, ale dodržme jedno pravidlo – nemluvme na démona, mohl by nás posednout. Démonův grc. Jedna z postav začne s temnou entitou klábosit. Jak jen jsou všichni v polovině filmu překvapeni, že duch nezmizel, jen se přemístil do někoho jiného. Pach primitivnosti obepíná snad úplně všechno. Lekačky, nešokantní rozuzlení nebo způsob, jakým porazit hlavního nepřítele.

K porci strachu se mi už ani nechce rozepisovat. Souhlasím s premisou, že nejděsivější je to, co nevidíme, neznáme, to, kde existuje jistá míra pochybnosti, zda jde o zlo, nebo se to dá vysvětlit ještě rozumem. Režii se zde ovšem podaří ukázat většinu odpovědí v prvních pěti minutách filmu a zbytek stopáže se úrovni úvodních děsů ani zdaleka nepřiblíží.☞ PINBACKER