Premiéry, 14. prosinec 2022 15:00Zachraňte JimmyhoRecenze filmu Avatar: The Way of Water (2022, 190', US)

RECENZE (AH) — Je vůbec na místě kritizovat banální revenge story, cyklický hon na myš, pro nedostatek intelektu? Asi ne, i tak jsou ale otřepané fráze o ochraně toho nejcennějšího těžkým polknutím. Patos a klišé přitom k látce neodpiratelně patří. Během neskromné stopáže Cameron stíhá krom odvyprávění jednoduchého děje zrecyklovat ta díla ze své filmografie, co měla duše krapet víc. Zdejší rendery podmořského světa i neprostupné džungle jsou hezké na pohled, schází jim ale jakékoliv fyzično a v syžetu založeném pouze na cyklice akce s reakcí jako by diváku zapomněla obsluha kina k brýlím dodat gamepad, se kterým by postupně zadané úkoly plnil. A i když se tu na bezkonkurenční vizuál bude pět hned několik ód, tak soap operácká dvojnásobná snímkovací frekvence s generickou hudbou jsou něčím, čím by se snímek za bambilion míčů neměl ošívat. Jak může někoho přesvědčit vlaková loupež, při které vagony provedou vzduchem ladnější přemety než gymnastka na kladině a místo amerického kovu jsou lepené polygony papundeklu?

Po rozbalení blyštivého balíčku a opadnutí prvotního kouzla ze schopností současných grafických karet zbývá relativně komorní rodinné drama s černobílými archetypy, které se po karikové jedničce polidšťují co to jde. Explorace světa ve třech rozměrech je zdejším primem a lákadlem, Cameron v ní nezná hluchá místa a každičký ždibek jeho díla dodává přesný diktát pocitů a nálad. Vše je striktně podřízeno dogmatu dodávky, výroby dokonale vycizelovaného balíku pro lid všech kast, inteligenčních kvocientů a etnik, který nikoho neurazí a genericky řekne to, co bylo slyšeno již stokrát. Jen to pozlátko technologického skoku z roku 2009 je fuč. Stereoskopie se divákům v desátých letech dost zajedla a jejich mysl nyní logicky nevybuchuje další průmyslovou revolucí mikrokosmu Hollywoodu. Cameronova fantazie je hodna obdivu, puntičkářský detailismus je spolehlivým dodavatelem trvající zábavy a tím, co ty tři hodiny odfoukne jako mlhu nad oceány Pandory. Při záchraně Willyho ve šlechetné eko lince (nežerte velrybí maso!) dochází k prvním wau efektům, a tato nedějovost ukazuje svůj půvab.

Ale co naplat, nebešťanští démoni už zase někoho zajali a rodičovský pud volá po luku, kopí a starých dobrých kopech a pěstech. Akčními sekvencemi je druhý Avatar doslova prošpikován, a když se drama přesytí konfliktu kolonizátora s domorodci, jde se rubat. V tu chvíli snímek přepíná do komponovaného YouTube průchodu áčkové hry pro nejnovější generaci konzolí, který ale nelze posunout ani přeskočit. Přesvědčivý blockbuster generovaný počítačem zakopává o vlastní nohy, implicitně postavené na vratké fascinaci umělým prostředím. I ten žravý kapitalismus se nakonec dostaví, těžbu drahého minerálu zaskakuje extrakce mozkomíšního moku tvora, který i přes absenci obličeje jako jediný budí emoce. Během následného potápění lodi z LEGO setu "Mořští nájezdníci" Cameron z Titanicu recykluje snad i jeho zvukové efekty. S posledním výskokem mimozemské velrybky při romanci západu slunce je jasné jedno: tohle budeme nuceni vytrpět ještě minimálně s pokračováním číslo tři, čtyři, pět, šest i sedm.☞ PINBACKER

RECENZE (JS) — Stejně jako Rose mrznoucí po potopení Titanicu (1997) v ledových vodách Atlantiku, volal režisér James Cameron posledních 13 let z pandořího světa: „Vraťte se! Vraťte se!“ Některá volání by nicméně neměla být vyslyšena. Mohlo by se totiž stát, že při návratu najdete jen odtažité pusto a zmrzlé figuríny bez známek života.

Psal se rok 2009 a já jsem v předmaturitním ročníku na gymplu vedl fotograficky kroužek. Za odměnu se tehdy naše skupinka náctiletých amatérů s prvními Canony a Nikony pohotově přichystanými v pěstích vydala na zprávami o technologickém zázraku opředeného prvního Avatara (2009). Na modro přetřený příběh Pocahontas servíroval nekompromisní vizuál a akci tak epickou, že se jí dodnes nic ani nepřiblížilo. Ten skok byl natolik dramatický a zjevný, že o něm nikdo ani nepochyboval. Nikdy proto nebylo snadnější prominout i lehká příběhová zaškobrtnutí.

Ačkoliv i pro Avatara: The Way of Water teoreticky platí, že posouvá hranice toho, co je ve filmu možné, průměrného diváka nejspíš nijak zvlášť neohromí revoluční simulace vody, světla nebo procesory škvařící renderování. Neskrytě jsem doufal, že má Cameron v rukávu nějaké trumfy, návštěvníci kina ale dostanou přesně to, co lze vidět v traileru. Do toho i ta nejprůzračnější voda připomíná spíš hektolitry lubrikačního gelu a frekvence 48 snímků za sekundu je totální přestřel srážející některé scény na úroveň videoher z roku 2017 (Horizon Zero Dawn). Pod nánosy umělých chaluh tak začíná příběh hrát roli o něco důležitější a odpouštění už není tak snadné.

The Way of Water představuje v první třetině nové postavy, přičemž vykrádá hlavně Tarzana (1999) a Atlantidu (2001), a snaží se „smysluplně“ a s do krve rozkmitanou strunou nostalgie vysvětlit, co se na Pandoře za posledních 10 let odehrálo. Budiž. Sedě v první řadě na místě pro hendikepované asi dva a půl metru od plátna, slintal jsem i já z další části, v níž konečně nadešel čas na prozkoumávání bioluminiscence podvodního světa. Atrakce skvělá. Až tedy na nepříjemný pocit ze sledování konstantně se lesknoucích těl nezletilých avatarů, kdy jsem snad poprvé v životě nefandil hnutí #freethenipple. S blížícím se koncem ale začalo být jasné, že filmová esence se někam vytratila. Finále ke své smůle servíruje cimrmanovsky jen to, co o pár týdnů dřív podával Black Panther: Wakanda nechť žije (2022).☞ PINBACKER

RECENZE (LČ) — Na dalšího Avatara lze pohlížet různě. Ať už střídá polohy akčního filmu, pohádky nebo rodinného dramatu, důležité je tu sloveso pohlížet. Přemýšlet se u něj totiž nedá.

Nebo dá, ale Avatar: Way of Water k tomu dvakrát nevybízí. V kině může sedět celá rodina anebo kritik se stopkami na měření délky záběrů: je to jedno, Cameron všem nadělil stejný, pěkně zabalený produkt. Jenomže ten produkt vyráběl víc jak deset let. Pryč je omamná aura prvního Avatara, kdy se člověk dušoval, že Pocahontas ve 3D je alespoň ve 3D a s modrými mimozemšťany. Zestárly efekty, avataři i alegorie, pohádkový příběh ustoupil do pozadí. Jeho místo zaujaly rodinné vazby a vztah s přírodou: obojí úzce provázané, obojí zobrazené (čti „omlácené o hlavu diváka“) pomocí těch nejotřepanějších klišé.

Někdo namítne, že hloupost příběhu ho nezajímá. Má přeci jít hlavně o prožití stvořeného světa, o obrázky. Jsou pěkné? Jsou počítačové. Avatar: Way of Water je vlastně tři hodiny dlouhou cutscénou, kterou nejde stiskem mezerníku přeskočit. Ve hře, kterou ani nemůžeme hrát. Film se tak moc spoléhá na CGI, že pohled na lidské herce vyvolává pocit tísnivého údolí. U modrých, jejichž emoce se konstantně ždímají, naopak nekápne nic. O nejhezčí chvíle (i tak plné cringe) se tu stará oduševnělá velryba, jejíž mozek je na Pandoře rozhodně ten největší.☞ PINBACKER