Afghánský stát v moderní historii provází konflikt. Táhne se takřka dvě století: od takzvané „Velké hry“, kdy se o jeho území přetlačovalo Britské impérium s Ruskem, až po invazi U.S.A. a následný pád Kábulu do rukou Tálibánu. Nic z toho režisér Babak Jalali ve svém posledním filmu neukazuje. Vypráví o postavě Dunii, mladé Afghánky, která nemůže usnout. Bydlí na předměstí San Francisca, jehož název se stal pro Američany synonymem afghánských přistěhovalců a dává i název filmu: Fremont.
RECENZE (LČ) — Čím se Fremont liší od ostatních nezávislých snímků? Je to právě péče, se kterou se Jalali věnuje svým postavám, a historický podklad, který nebije do očí. Debutující Anaita Wali Zada v hlavní roli Dunii je toho dobrým příkladem, když se ani po několika sezeních s jejím pozoruhodným psychiatrem nedozvíme, která traumata Dunia v rodné zemi prožila. Vidíme jen, že si je nese sebou. Mezi ostatními přistěhovalci se Dunia necítí dobře, pracovala jako tlumočnice pro americkou armádu. Své místo nakonec našla v továrně na čínské koláčky štěstí, kde – jak už tomu ve filmech bývá – není šťastný nikdo kromě entuziastického šéfa.
Jalali však z žádné postavy nedělá karikaturu. Čínský šéf továrny působí nadšeně a zapáleně, ale v několika scénách dostaneme vysvětlení proč. Díky tomu továrna na koláčky není jen hříčkou, na které by film stál jako anekdota. Podobně Duniin problém se spánkem vyztuží celkový dramatický oblouk filmu, ale scénář s ním nepracuje přehnaně. Duniina ospalost vrhá situace do zvláštního, snového oparu. Lidé se zpomalují, jsou toporní, sledují nekonečné seriály a pláčou nad Bílým tesákem. Ve světě Fremontu se dějí šťastné náhody i hudební vystoupení přirozeně, jakkoli jsou zinscenované. A to právě díky tomu, s jakou jemností Jalali přistupuje ke všem aktérům.
Music Box Films
Vyčítat lze Fremontu vedle občasné topornosti právě onu jemnost. Když šéf továrny Dunie vysvětluje, že zprávy v koláčcích nesmí být „ani příliš šťastné, ani příliš nešťastné,“ shrnuje základní poselství filmu. Do traumatické historie země sužované válkami se díváme jen skrze Duniino bloumání a chování ostatních Afghánců, její snaha usnout v nové zemi vyjadřuje touhu historii opustit. Ve filmu se skvěle prolínají různé sociální a jazykové vrstvy současné Severní Ameriky, zároveň však nemá ambici burcovat a poukazovat na nespravedlnost. Ani konec není příliš hořký či sladký. Pokud tedy divák očekává strhující, romantickou či tragickou podívanou, měl by se Fremontu vyhnout. Jalaliho film tyto prvky obsahuje, jen v jiném pojetí. Strhává svým pomalým plynutím času, romantizuje uchopení blbých náhod do vlastních rukou a ukazuje tragiku nového života, který by chtěl začít, ale táhne za sebou ten starý.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Celková působivost Fremontu tkví ve vyrovnanosti. Dokáže si diváka buď získat svým jemným viděním světa, anebo mu unikne. V ničem přitom nepřehání ani neubírá. Odvrací se tak od krvavých dějin a ukazuje afghánskýma očima situaci tak běžnou, jako je pojídání sendviče na benzínce.
napsal Lukáš Č.
