Koncem února vtrhla na streamovací služby série Šógun. Přislíbila intriky, bitvy a hlavně rozmáchlou adaptaci románu o britském námořníkovi, který v 17. století přistává na březích Japonska. Setkání kultur na půdě japonských ostrovů stojí i za vznikem posledního filmu Wima Wenderse. Perfektnídny natočil v Tokiu s místními herci a štábem, hlavní role stárnoucího uklízeče veřejných toalet se zhostil Kódži Jakušo. Místo důmyslných zvratů nabízí momentky stromů, napětí střídá poklidně ubíhající rutina. Přesto tak jako Šógun podává Wenders svědectví o japonské identitě a západním vlivu na ni. Jen tak trochu jinou cestou.
RECENZE (LČ) — Japonsko Wenders nenavštívil poprvé. V sedmdesátých letech mu učaroval styl Jasudžira Ozu, později o něm natočil in memoriam dokument Tokyo-Ga (1985). Jedna ze scén nás zaveze do nejvyššího patra Tokijské věže, kde promlouvá Wendersův spolužák Werner Herzog. V němčině vysvětluje, že se vždy snažil najít „čisté obrazy“. Wenders ve voiceoveru anglicky kontruje, že jeho obrazy se nacházejí v mumraji velkoměsta, ve složité síti tokijských silnic, nad kterou září reklama na Coca-Colu.
Jak působí svět Perfektních dnů? Spolu s hlavním hrdinou se přesouváme do vnitřku záchodů v moderní čtvrti Šibuja. Hirajama zde každý den pečlivě čistí mísy i záhyby pod umyvadlem. Sledujeme jej v meditativní rutině několika týdnů, kterou sice narušují jiní lidé, ale nikdy ne na dlouho. Tak jako Ozu i Wenders jemně předkládá konflikt výkonnosti a rodiny, o minulosti stárnoucího muže se nedozvíme ani málo, ani příliš. Výsledkem je vyrovnaná nálada a až nadnášející dojetí, na jaké je divák Wendersových filmů s anděly či zpustlým Harrym Deanem Stantonem zvyklý.
Právě v dojetí tkví největší háček. Perfektní dny působí ve svém dokonalém výběru prvků jako produkt. Hirajama je uklízečem dobrovolně, potlačena jsou tak sociální témata. Objeví-li se zápletka s penězi, rychle se vyřeší. Dalším umělým prvkem je Hirajamův hudební vkus. Omezuje se na kazety s nejohranějšími hity Lou Reeda či Van Morrisona, po večerech čte hrdina Faulknera a povídky Patricie Highsmith. Vypovídá to o vlivu americké kultury na poválečné Japonsko? Spíše jde o Wendersovy miláčky, kterých se nedokázal vzdát. V každém z jeho filmů zazní hudební číslo, jež určuje náladu, ať už jde o portugalské fado z Lisabonského příběhu (pojmenovaného po vzoru Ozuova filmu) či řádění Nicka Cavea v Nebi nad Berlínem. Více než odhalení vnitřního života postavy kulturní odkazy vyvolávají rozpaky. Myslí to Wenders s patetickým závěrem podbarveným Ninou Simone vážně? Nebo naopak bezelstně obdivuje Hirajamovo staromilství, žité mimo měnící se svět?
Master Mind
V Šógunovi Jamese Clavella i nejnovější seriálové adaptaci od FX sledujeme cestu neotesaného Angličana – „ušlechtilého divocha“ – ke cti samuraje a pochopení odlišných hodnot. Wenders svého hrdinu žádné zásadní proměně nevystavuje. Jak bylo řečeno výše, film se obejde bez výrazných zvratů či výkyvů emocí. Až tragický rozměr však mají scény, ve kterých je Hirajama vržen do cizího světa, od něhož si udržuje odstup. Nejvíce se týká lidí: uklízeč je nechává být, i když vidí jejich utrpení. Vztah k nim si postupně hledá, ale ne více než skrze papír s piškvorkami ukrytý za zrcadlem. Vyrovnanost přináší blazeovanost. Čemuž odpovídá i styl snímání, který se snaží intimitu zachytit procedurálně, v akademickém formátu. Ne vždy se to daří.
Účast se světem hlavní hrdina Perfektních dnů vyjadřuje skrze hledáček fotoaparátu. Každý všední den znovu a znovu fotí koruny stromů v parku, kde svačí. I v případě tohoto motivu se nelze ubránit srovnání s Wendersovými filmy, které stejný motiv používají. Analogová fotografie, zvuk či natáčení dokumentu jsou prostředky sdílení u nedostupných, mlčících postav. Hirajama jako by motiv přesadil do jiného prostředí pomocí klišé: japonského vnímání přírody a každodennosti. Wenders tento sentiment ždíme i při uklízečově pohledu upřenému k nebesům. Nejde o tolik zjednodušené vidění odlišné kultury jako například v Patersonovi Jima Jarmusche, přesto je všudypřítomný zen a jeho mísení s dialogy o přítomnosti, která je teď, na hraně sebedojetí.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Wenders na hraně kýče balancoval vždy. Tokio pro něj představuje další z kulis, kterou využívá k vyprávění příběhu zamlklého pozorovatele životních drobností. V těchto prchavých chvílích Pefektní dny nese výkon Kódži Jakuša. I přes mezinárodní štáb však jako by Wenders zůstával hluboko v minulosti. V dobrém i zlém nepřestává být auteurem, který si podmaní festivalové diváky, ale tu a tam snímek retušuje. Tak, že se složitost mumraje zcela zahladí.
napsal Lukáš Č.
