Premiéry, 25. květen 2023 11:59Peklo jsou sledujícíRecenze filmu Tár (2022, 158', US)

RECENZE (LČ) — Herec a režisér Todd Field se vrací po několikaleté pauze. Tár ihned vzbudil vlnu nadšených i kritických reakcí. Dirigentka Marin Alsop snímek označila za „anti-ženský“, zkritizovala Fielda za hanění dirigentek, kterých je už tak nedostatek, a vadilo jí i zobrazení homosexuální orientace hrdinky. Field i Cate Blanchett coby představitelka Lydie Tár se ke kritice vyjádřili sehraně. Podle nich je ústředním tématem Táru moc: moc jako síla mající vliv na člověka bez ohledu na jeho pohlaví. Dosazením ženy do role manipulativní, nedotknutelné osobnosti chtěli tvůrci posílit vnímání moci samé spíše než jejích patriarchálních kořenů. Dík této myšlence je divákům poskytnuta interpretační svoboda. Lydia Tár se stává hrdinkou či antihrdinkou v závislosti na tom, jak ji definujeme a jak čteme, že ji definuje film.

Právě s touto otevřeností má problém sama hrdinka. Chce stát v síni slávy po boku Leonarda Bernsteina a Herberta von Karajana, zkrátka velkých mužů klasické hudby. Místo nich se setkává s muži průměrnými: otravuje ji kolega žadonící o poznámky k Mahlerově páté symfonii či ambiciózní student, kterého nezajímá Bach, protože byl bílý a starý. Lydie sama se od počátečního interview stylizuje jako Bachův zastánce. Snaží se zacementovat vlastní místo v historii psané muži i image nekompromisní umělkyně. Brzy se však má obojí rozpadnout.

Úspěchy Lydie Tár od počátku někdo sleduje. Hned první záběr předznamenává téma pohledu, o kterém nevíme: spící Lydii si někdo natáčí na telefon. Vysmívá se jí, vidí její slabost. Motiv je několikrát zopakován a působí jako hrdinčina utkvělá představa, že je neustále někomu na očích. Nutí ji se kontrolovat a proplouvat ve světě změkčilých, světě, který nesnese tvrdou pravdu a kritiku. Lydie přece slouží umění, co může být víc? Pohled cizího se dokonce stává duchařským: kostlivec ze skříně minulosti doslova ožívá a dirigentku tiše pozoruje či jí posílá šifrované vzkazy. V druhém plánu umí film zároveň vtipně i napínavě glosovat, že na Lydii už se vaří voda.

Ani v tom ale Field není návodný. Ponechává divákům několik voleb, jak hrdinčin pád pojmout. Pro konzervativního diváka může jít o potvrzení teorie, že hnutí MeToo je honem na čarodějnice, pro liberálního naopak trest v závěru znamená odkládané zadostiučinění. Vše odvisí od toho, jak postavu Lydie Tár definujeme. Pokud ji vnímáme pouze jako dirigentku, soustředíme se až příliš na touhu po dokonalosti. Pokud jen jako manipulátorku, působí jako všeho schopný a svévolný maniak. Herecký um Cate Blanchett spočívá v zobrazení různých poloh naráz. Například když se Lydia po své největší prohře vrací do domu svých rodičů a pláče nad VHSkou Bernsteinova koncertu, budí pohrdání, ale i soucit.

Právě v pohledu na pocity tkví jedno ze silných témat Táru. Lydia se soustavně věnuje přípravě koncertu Mahlerovy páté symfonie. Její láska k romantické hudbě je zdůrazněna ve skvělých dialozích plných odkazů na skladatele, nejvíce však v obdivu k Bernsteinovi. Ten pojímal hudbu jako zdroj libosti, prostředek k dosažení závratných výšin a děsivých hloubek. Lydia však i přes veškeré vypětí v osobním životě zůstává chladnou. Vztah s partnerkou, hudebnicí Sharon, či jejich adoptovanou dcerou je udržován převážně skrze hudbu. Smyslnost hledá u mladších obětí.

Jednou z vyhlédnutých milenek se stává i cellistka Olga. Je však – zdá se, že poprvé – nedostupná. I když jí Lydia zařídí sólový part v Elgarově koncertě, Olga před Lydií zůstává sama sebou. Moment shrnující jejich rozdílnost je rozhovor v kavárně, kde se Lydie doptává, jak se Olga začala zajímat o hudbu. Mladá cellistka vypráví, že jí prostě YouTube nabídl koncert Jacquelin du Pré. Naproti sobě tak v tu chvíli sedí ženy, které mají společné kořeny v lásce k hudbě, ale každá z nich jde jinou cestou. Lydiina snaha zapadnout v mužském světě ji zbavila autenticity. K té se možná vrací právě skrze očistný pláč nad kazetou s Bernsteinem. Zároveň je však tato autenticita iluze: sebe dojímající Lydia s první medailí na krku touží po návratu někoho, koho sama překryla novým já.

Field chytře využívá prvků na hranici uvěřitelnosti, aby rozbil vnímání Táru jako realistického filmu. Lydii v poslední třetině vidíme bořit hranice možného a nabízí se otázka, nakolik je tato část příběhu jen jejím vnímáním světa. Jde totiž o svět, kde se proti ní všichni spikli, a kde přesto lze najít útěchu. Úplný závěr s filipínskými vodopády a pokorou, s kterou Lydie diriguje soundtrack počítačové hry, působí jako stěží uvěřitelná idyla. Možná tam jde právě o ono smazání všech svých druhými ustanovených rolí. Svoboda jako by byla utopickým rozplynutím v cizí zemi, kde nás nikdo nezná a nepamatuje si, jak jsme mu ublížili.☞ PINBACKER