„Větu ‚psát po Osvětimi lyriku je barbarství,‘ nemohu zmírnit. Je tu negativně vysloven impuls, jenž oduševňuje angažované básnictví.“ Tak se ke kritice svého slavného výroku vyjádřil Theodor Adorno. Poválečná výzva německého filozofa estetiky tehdy nezněla „básně už nepište“, ale „pište je jinak“. A jinak na Osvětim hledí i Jonathan Glazer v Zóně zájmu.
RECENZE (LČ) — Premisu filmu předestírá již úvodní titulek. Název Zóna zájmu postupně mizí v černé, ze všech stran se vynořuje propracovaný zvuk. Duní kotle, křičí hlasy jdoucích na smrt, sem tam štěkne kulka. Glazer z koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau neukazuje nic kromě zdí. Před nimi totiž stojí dům Hössových, jejichž rodinu a služebnictvo budeme sledovat. Tak jako jim i nám pouze zvuky a odrazy plamenů ze spaloven neustále připomínají, co se děje v těsném sousedství.
Na rozdíl od stejnojmenné předlohy Martina Amise Glazer nevypráví prostřednictvím postav či romantické zápletky, ale místa. Rudolf Höss a jeho žena Hedwig se stávají figurami, do jejichž pozice se divák nemá jak vcítit. Jinak by se Zóna zájmu dala vnímat jako tříaktový film s nepříliš komplikovanou fabulí. Höss očekává přeložení z Osvětimi do Oranienburgu, je přeložen, avšak jeho rodina zůstává v Polsku, zatímco on touží po návratu, který mu je v závěru dopřán. Pokládat vyprávění za to nejdůležitější ale nelze. Zejména proto, jak Glazer rodinu snímá. Každý Hössův pohyb je procedurálně rozstřižen na několik záběrů, úhlů pohledu, ve kterých se i zavírání dveří a zhášení světel stává promyšleným procesem. Zahradě hnojené lidským popelem se dostává stejné péče jako dětem a rodinnému psovi. Jak podotkne matka Hössovy ženy dřívě, než si uvědomí, jaké zvěrstvo se odehrává za zdí: „Vytvořili jste si tu ráj!“
Leonine
Glazer i přes občasné formální hrátky s barvami a podkresem hudebnice Micy Levi zůstává odměřený. Nepřibližuje se ani k postavám s výjimkou jediného záběru, Hössova portrétu uvnitř tábora, který překryje kouř. Rodinu nacistického pohlavára však intimně poznáme: dozvíme se, že Höss se ženou na sebe v posteli chrochtají, že malí synové zkoumají nalezené zuby a rádi se koupou v místní řece Sołe. Do té doby, než se řekou začne valit popel a rozemleté kosti.
Glazerova vize vyniká právě ve schopnosti neukazovat násilí přímo. Násilí slyšené je v Zóně zájmu mnohem působivější a nepříjemnější, než by bylo násilí viděné. Nabízí se proto srovnání s posledním výrazným počinem věnujícím se šoa, maďarským snímkem Saulův syn (2015, psali jsme zde). V něm režisér László Nemes zatoužil skrze člena Sonderkommanda ukázat všechno. Výsledkem byl příběh o odolnosti, vůli přežít a upjatém sledování absurdního cíle. Kamera přilepená na záda hrdiny až voyeuristicky odhalila všechna zákoutí tábora. Glazer jde zcela opačným směrem. V závěru upomíná na samotný akt diváctví, když připojuje záběry výloh osvětimského muzea. Táže se podobně věcně jako Claude Lanzmann na ty nejzásadnější otázky: máme se vůbec dívat na hromady bot obětí? Jaký kontext jim zvládneme dát bez toho, aniž bychom se stali falešně soucitnými? A lze pochopit tak precizně a byrokraticky provedenou verzi pekla?
Leonine
Tematicky Glazera nezajímají slova jako „úspěch“ či „naděje“. V jeho vyprávění nemůžeme nic jako úspěch postavám přát. Historie se stává selháním, z kterého začne být Hössovi na zvracení příliš pozdě. I v tom tkví jeho monstrozita. V Glazerově prvotině Sexy bestie z roku 2000 Ben Kingsley nezapomenutelně ztvárnil čiré zlo, holohlavého sociopata Dona. Ten hlavního hrdinu dohání k šílenství skrze manipulaci a psychický teror. Rudolf Höss v Zóně zájmu není vůbec tak zábavným padouchem. Jeho hrůznost posiluje prosté vykonávání rozkazů a myšlení zajaté efektivitou. Není sadistou ani násilníkem. Je úředníkem, který objednává pece, propočítává kapacitu vlaků a vyrovnaně promlouvá k mužstvu o důležitosti opečovávání šeříků. Co se děje v jeho hlavě, nevíme. Naznačují to jen dopisy a telefonáty, které občas ve voiceoveru doplňují obraz.
Právě v tom tkví háček Zóny zájmu. Glazer jako výrazný tvůrce neslevuje ze svého stylu a místy zahlcuje diváka samotným procesem. Prostorem pro nádech jsou do negativu převedené záběry noční pomoci Židům, v nichž místní dívka klade za lopaty jablka a hrušky. Až lyrické sekvence jako by patřily do jiného filmu. Řečeno s Adornem, v Glazerově filmu jiná než chladná poetika působí zvláštně, už proto, jak křečovitě se film drží odměřenosti a snímání všedního na pozadí nepředstavitelného.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Působivost Zóny zájmu se naplno rozvine při závěrečných titulcích. Mica Levi v nich dává zaznít hlasům zpívajícím do sebe splývající kadiš a divákovi dojde, že Glazerova neúnavně procedurální sonda do života Hössových dává smysl teprve jako celek. Může se zdát příliš umanuté, čím vším režisér diváka provede bez špetky emocí, ale výsledek je pevná zpráva o povaze historické události, ke které je třeba se stavět stále znovu a jinak.
napsal Lukáš Č.
