Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Ridley Scott bere do kovové rukavice dřevec a útočí na tuzemská kina s látkou, která je mu z jeho biografie na první pohled důvěrně známá: středověké drama, uvnitř šikovně komentující lidskou morálku přesahující staletí zobrazované doby do dneška. Po několika posledních nezdarech s všemožnými doplňky vetřelčího universa, únosu Gettyho a šíleně zpraseného Konzultanta (2013) vystrčil růžky s feel-good rodinnou sci-fi Marťanem (2015) a nyní je zpět s rozmáchlou historickou freskou. Otázka je tedy nasnadě: není to zase průšvih? A pokud ne, podařilo se mu překonat své Království nebeské (2005)?

Thelma a Margueriterecenze napsal

Adam Hencze

dne 24/11/2021

Tak zaprvé: nic nemůže být lepší než Království nebeské. A Poslední duel nemůže být od téhle epické velkofilmové úvahy z roku 2005 nad křesťanstvím a blízkým východem dál, alespoň tedy tematicky. S tou geografií a časem v lidské historii jsme na tom podobně: Francie, 14. století, křížové výpravy jedou tiše v pozadí, naši hrdinové jsou žoldáci a zbohatlí panoši ve francouzské Normandii. Scott sleduje jejich historicky a fakticky pravdivý příběh z několika stran, exponuje tři hlavní postavy a s nimi staví procedurální sestavu událostí, uprostřed kterých je vzestup i pád, ješitnost a zášť, napětí s přitažlivostí, láska i násilí. A jedno znásilnění, které se brzy stane středobodem souboje na kordy, respektive na skvěle nazvučené dřevce a sekery.

Bazální konflikt dvou rivalů, bývalých přátel, je tak v napínavém finále do šílena dovedenou středověkou mlátičkou v plné polní (čti v kroužkovkách a plátech), ale i soubojem myslí a především pravdy. V případě zfanatizované Francie má o její existenci rozhodovat bůh, což je důvodem konání onoho duelu na život a smrt. V případě dnešní doby máme všichni nosit svoji pravdu ve svých nitrech. Tenhle rozpor Scotta zajímá, díky němu zručně a s přibývající stopáží víc tíživě ukazuje na moderní epochu post–pravdy a populismu, kdy nezáleží na tom, který čí výrok má v sobě matematický důkaz práva, ale na tom, kdo ho hlásá a s jakou razancí, hlasitostí.
20th Century Studios

Proto nezáleží na tom, že postavy ve snímku mluví anglicky, i když jsou Francouzi, mizanscéna občas vypadá jako z LARPu za Barrandovem s papundeklovou kulisou, výpravou planetární Království potřebovalo přesně tohle k dosažení přesvědčivosti o fungování tehdejšího světa a k doslovnosti svého sdělení: tady se postavy zavírají do kobek svých studených hradů a sýpek, štěkají na sebe ve světnicích a síních, místo světských akcí vyššího dobra řeší vyplácení desátků, jízdy do Paříže pro žold a koupi nových šatů. To vše v triptychové charakterové studii, která i přes vážný ústřední tón působí svěže, zábavně, a na necelých třech hodinách svižně, i když se v ní převážně "jenom" mluví. Scott šikovně stříhá události z pohledů trojice postav způsobem, kterým často transformuje již proběhlou skutečnost a dynamicky mění kresbu hrdinů jako protagonistů i antagonistů, proto je divák až do konce v napětí z toho, jak to tedy doopravdy bylo.

Řemeslo je scottovsky dotažené, Francie mrazivá do morku kostí v audiovizuálu, co chytne, ale zároveň otravně nevyčuhuje, s poctivou orchestrovkou od Gregsona–Williamse a zvukem, co zasluhuje samostatnou kapitolu. Nejen kvůli zručnosti ruchařů a výslednému mixu, kdy podkovy duní a švihy meče mají skutečnou váhu a opravdově působící fyziku, ale i kvůli dramaturgické volbě v rámci výrazových prostředků: Scott v závěrečné řeži hudbu nekompromisně tlumí a reprosoustavy kinosálů nechává řádit křikem, kovem a bahnem. I díky tomu se mu daří diváka dále angažovat a neservírovat "prostě jen další souboj, protože to je taková filmová klasika", ale skutečně funkční a důvodný boj o čest, život, o pravdu.
20th Century Studios

Poslední duel tak dobíhá jako feministická freska s patřičně černou tečkou, kde se na výjev skutečných úmyslů čeká až do posledního záběru. V průjezdu vesnickou Paříží tak mrazivě sledujeme Marguerite, jejíž pohled na věc je ze všech nejvěcnější, nejdůležitější a správně servírován jako poslední. Boj je i metafyzický: zápasí se o jádra postav a jejich niterné pohnutky, co jsou v kulisách nelítostného údobí na první pohled v rámci druhého tisíciletí zcestné, ale při bližším zkoumání velice dnešní – čest jména, správa majetku... A Scott tohle aristokratické trio důvěrně zná a z rukávu sype jeho nitrozpyt jako filmařská esa. Patriarchát je standard a emancipace slovo, na které se počká ještě několik staletí, některé věci se ale i po sedmi stoletích nemění – ať už si povídáme o objektivizaci, misogynii, o soudcích pravd a katech lží nebo o panu Weinsteinovi. Za pravdu je zkrátka potřeba příležitostně tu kroužkovku a pláty obléct.
Senzační!