Aktuálně třetí nejlepší film Česko-Slovenské filmové databáze, desítky tisíc diváků v tuzemských kinech, boření žebříčků v zahraničí... a seznam pokračuje. Bohemian Rhapsody jakožto nejslavnější píseň rockové opery v podání britské legendární kapely lze přirovnat k nejnovější filmové substanci, jejíž biografickou i fiktivní podobu dal dokupy Brian Singer, který si společně s žijící částí hudební skupiny pamatuje "hlavně to dobrý". Otázkou ovšem je:
Samozřejmě jde o Mercuryho – ikoničtější postavu šoubyzu osmdesátých/devadesátých let hledat těžko. Ostatně, české diváctvo chozením na nový Singerův film začlo slangově říkat "jdem na Freddieho" a v kultu jeho osobnosti leží místní jádro pudla, se kterým se Brian pere. Tedy do jaké míry se vyvarovat/dostát poplatné reklamě (zadání od žijící části kapely na film "o tom pěknym") a kam až zajít s výkresem mnohovrstevnatého, tragického osudu zpěváka s bílým tílkem a ikonickou mustáží. Herecky šel Rami Malek v jeho portrétu samozřejmě dál než jen k oblečení, účesu a předkusu – ostatně podobně jako on jsou do snímku obsazeni i zbylí členové kapely, které lze v doprovodných videích z placu vidět s Rogerem Taylorem či Brianem Mayem, jak jim ochotně vysvětlují brnknutí do strun nebo rozmlácení bubnu. Ansámbl zkrátka vypadá tak, jak má, a chová se přesně, jak jeho předlohy chtějí, aby se choval.
Singer točí britský film o britské legendě rocku v subjektivním POV muže ze Zanzibaru. Vizuální fidlátko ukáže nablýskané kytary, hradbu zesilovačů VOX, dobové oblečky a takovou spoustu fikce a faktů, že je lepší zkrátka sedět, poslouchat, skandovat, nepřemýšlet. Ostatně, Bohemian Rhapsody je se štítkem oné "oslavy legendy" dárkem od zbytku kapely pro fanoušky. Tak pojďme asi teda slavit.
Co charakterizuje tuhle očekávanou senzaci, která baví masy tak, že člověk, co chodí do kina dvakrát do roka, v něm najednou vydrží přes dvě hodiny a za týden jde znovu? Proč se i maloměstské sály otřásají duněním kytar třikrát denně? Proč titulní skladba rozbíjí žebříčky scrobblení?
Filmový vzpomínkový optimismus prostě prýští na shromážděné dychtivé obecenstvo v barevné nostalgorockotéce, která vynechává v zájmu líbivosti výsledku všechno kontroverzní, nefunkční, shnilé nebo komplikované, a předkládá sterilní alternativní realitu, kde podoba se skutečnými postavami není čistě náhodná tak akorát na to, abychom uvěřili: není to možná pravda, ale mohla by být. A to musí stačit.
