Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Gareth Edwards pilotuje válkohvězdný spin-off, který se řítí do světových kin. Velký blockbuster, sázky na známá i neznámá jména, spousta digitálních a praktických kouzel a taky otazník, jestli se Edwardsovi podaří uřídit ten "trochu jiný" pohled na kultovní filmovou značku. Jde o neinvenční zábavnou jistotku á la JJ Abrams, nebo Gareth s Rogue One překvapil? Rodák z Warwickshire jde tento čtvrtek proti zbytku světa.

Darebák Jedenrecenze napsali

Adam Hencze, Lukáš Červený a Linda Keršnerová

dne 16/12/2016


recenze filmu Rogue One: A Star Wars Story ~ Hencze
Po Force Awakens v režii zkušeného sci–fi tvůrce je tady první Star Wars film "nové" generace – první z těch, které mají na starosti mladší a neokoukanější jména. Gareth Edwards je první z nich a ačkoliv má k dispozici armádu art directorů, producentů a pravých/levých ruk, právě jeho podpis vše stvrzuje a určuje toho, na koho se ukazuje rozezleným prstem. Po předloňské Godzille jsme z Rogue One byli všichni trochu nervózní – navíc s ještě svěží pamětí na Abramsův akademický pokus, který de facto recykloval původní ideu staré série a balil ji do IMAXového hávu, u kterého fandové brečeli nostalgií už s úvodními titulky. Z Force Awakens ale vanula pachuť a opatrná zvědavost proto byla nyní více než na místě. Prstem se nakonec ukazuje hlavně na studio, kvůli kterému musel Edwards otočit optiku hned o několik stupňů.

A vize v ní nechybí. Edwards točí realistický spin–off bez vyšší ambice na vážno a osudno, ve kterém on sám "goes rogue" – z celovečerního filmu degraduje na adaptaci lineární počítačové hry z milovaného univerza, která je ale funkční a zábavná. Představí v ní tu pravou Suicide Squad, které k divácké empatii ale chybí víc hereckého prostoru a méně postprodukčních přestřihů. Ty rvou filmové plátno ostrou bolestí hluboko z kořenů scénáře – sympatické náčrty postav proto často jednají proti svým vlastnostem, pronášejí nelogické dialogy, které si scénu od scény takměř protiřečí. Je to velká škoda, protože hereckých a dobře napsaných momentek nastane hned několik, bohužel jsou většinou vzápětí buldozerovány. Na relativně dlouhé stopáži svědčímě opakovanému přebytku technologických řečiček typu "kde co zapojit, otočit a jaký štít k otevření brány zničit" místo alespoň jedné sekvence, která by postavy rozvedla nebo polidštila – vzhledem ke struktuře příběhu a závěru, kde začnou zmiňované šance rebelům docházet, to byl ale pravděpodobně záměr a já to beru.
© 2015 Lucasfilm Ltd.

Beru i citlivé a vkusné zacházení s proprietami a charaktery staré trilogie, na kterou si fandové nenechají sáhnout, provedení akčních scén je střídavě "kurevsky vynalézavé, revoluční" po "meh" s roztřesenou kamerou – její vypravěčský příspěvek je minimální a vnucený třetí rozměr v kinosálech typicky tmavý a totálně zbytečný. Beru chytré napojení na Novou naději, formu "epizody z franšízi" vzhledem k osudu postav, beru beznadějnou poslední třetinu, která je řemeslně tím nejlepším, co se od Návratu Jediho v Hvězdných válkách odehrálo, beru sekundantsví Vadera v podobě temné síly, která na sebe v konci filmu strhne veškerou vybudovanou pozornost, beru skvělého Diega Lunu, božího Whitakera (s minimem prostoru) a Mendelsohna, který se dočkal trochu odfláknutého konce. Beru typicky hrdinnou posádku, která je pro správnou věc schopna natáhnout brka, akceptuju osmdesátkový produkční design a typické starwarsové "kdo je čí otec/syn/dvojče". Vždyť to k tomu prostě patří.
Edwards trpí na nesmlouvavost peněžních pánů od Disneyho, trpí na vlastní nekonzistenci a vlastně tak trochu sám na sebe. Porodní bolesti se Rogue One nevyhly, nad výsledkem poletují rozporuplné otazníky – Gareth ale nakonec podlézá o řád méně, než se čekalo, a točí výtečnou žánrovku, která se značkou pracuje funkčně a vynalézavě. Jo, sem tam si podkopne nohy a často špatně střihne. Zvedání ze sedačky a nucené potlačení výkřiku "oh shit!" ale jasně říká, že Darebák Jeden funguje, zejména i díky skutečnosti, že jsem u něj jako u jediného "nového" Star Wars filmu do poslední chvíle netušil, jak skončí. I když závěr už byl skoro čtyřicet let natočený.

recenze filmu Rogue One: A Star Wars Story ~ Červený
Podobně jako u (staro)nových Star Wars minulý rok by se mohlo začít u srovnávání a rovnou se zeptat: “Je to tak super jako Návrat nebo Impérium vrací úder? A co světelný meče, kolik jich tam je? A kterej z nich je jedi? Tak už mi to řekni!” Místo odpovědí je ale lepší pokusit se zapomenout na takové otázky. I když je totiž Rogue One napojený na příběh staré trilogie, osudy jeho hrdinů de facto končí před oním předáním štafetového kolíku: film tak jednoznačně upozorňuje, že brát jej v kontextu univerza je správné, ale brát jej jako spin-off je důležitější.
© 2015 Lucasfilm Ltd.

A u idey spin-offu nezůstává jen v odlišné stylizaci (špinavé helmy, umouněné tváře), ale i v celkové náladě. Bojovat za vyšší princip u party vyděděnců přestává být imperativem, jejich nejdůležitější půtky probíhají uvnitř a namísto řečí o naději (na které bohužel taky dojde) přichází náznaky morálních rozporů. Soběstačná hrdinka Jynn (Felicity Jones) tak není hrdinkou v pravém slova smyslu a ačkoliv stojí uprostřed zápletky, její motivace není zcela podmíněná světonázorem. Stejně tak kapitán Cassian Andor Diega Luny představuje odvrácenou stranu revoluce. Dialog v potemnělém interiéru lodi nastiňuje v těchto dvou postavách pocity, které se ve zbytku "zdařilo" vystříhat a přetočit: u beznaděje a nedůvěry nezůstane, přerod je naštěstí plynulý, zamrzí proto jen nedořečenost načrtnutých dilemat.
© 2015 Lucasfilm Ltd.

A kdyby mělo zůstat u hlavní dvojice, fungoval by Rogue One univerzálně. Volba tým rozšířit a hned jej v úvodní expozici představit zbrklým střihem z jedné lokace do druhé je odvážná a vlastně s ní stojí i padá jakýkoliv divácký zážitek. Kdo totiž čeká jediho za rohem nebo se vůbec nenapojí na osud hlavní hrdinky, bude mu závěr a tím pádem celý film úplně fuk.
Nálepku “zbytečný” si ale Rogue nezaslouží: už proto, že když už se mu podaří chytit, nepustí. Třetí dějství dokonce úspěšně vtaženému divákovi nabízí napětí i dojmy, které nečekal. Postavy se i přes svou plochost probouzí, akce se mezi ně přehledně rozděluje. Zásluhu na tom má kamera a režie. Gareth Edwards věděl, co chce sdělit a i přes nedostatky technické (CGI) a logické je sympatické sledovat darebácké pěšáky, kterým se v původních filmech příliš prostoru nedostávalo. Potenciální slabinou Rogue One je právě to, že prostor naopak nabízí bez rozdílu. Nelze si ale nevšimnout snahy o zachycení jiného pohledu těch, kteří se musí spoléhat na druhé a kteří neoplývají osudovostí ani Sílou.

recenze filmu Rogue One: A Star Wars Story ~ Keršnerová
Rogue One je schizofrenní výlet do dětství, po kterém se skoro rádi zase vrátíte zpátky – do práce, k dětem, hlavně pryč z kina. Ne že by se snad resuscitovaný podpříběh z kdysi dávno v jedné předaleké galaxii vyloženě nedal vydržet, ale odevzdané zklamání z něj – z promarněné šance na něco skutečně skvělého – je příliš intenzivní.

Jedním z nejsilnějších vjemů je to, jak nepěkně se postavy z Rogue One, které do jedné vypadaly v trailerech absolutně skvěle, nedokážou vyrovnat poslednímu komparzistovi z Force Awakens. Celou dobu se nejde ubránit dojmu, že dobře známý svět bylo najednou nelehké naplnit a že do kamery se tu aspoň jednou podívalo i to, co zplodil někdo v zeleném latexovém oblečku a někdo jiný na to nasadil CGI chapadla.
© 2015 Lucasfilm Ltd.

Tím druhým a o nic slabším je absolutní charakterová rozpolcenost všeho, co se hýbe. Jako by v sále pustili dva filmy zaráz: v jednom se odpadlá hrdinka rozhodne dotáhnout do konce věc, která dá smysl upřímně jímavé tragédii její rodiny. Zatímco pak třeba v bezprostřední předokamžik předem prohrané bitvy (doslova) tahle Jyn Erso promění dvouminutový strohý pep talk k pár bezejmenným klukům ve špinavých uniformách v regulérní komorní mši, v paralelně běžícím snímku se jako protivná teenagerka vzepne k nepřesvědčivému tlachání o naději, kterou o minutu předtím ani o minutu potom zase nemá. Stejně to šije i s Cassianem Andorem; jen co s prstem v nose zabije někoho, kdo byl včera jeho kamoš, už ho hryže svědomí tak, že ze sebe prostě musí vytlačit dvě-tři-čtyři fráze. Proč to všechno?

Pokud se film skutečně přetáčel v takovém rozsahu, jak se říká, sázím se o pivo, že bych dokázala označit všechno, co v něm původně nebylo. Jakási neorganická srandy-patos-voloviny linka (ztělesněná postavou slepého jedi rytíře, redukovaného na otravného estrádního umělce) tady s obrovskou silou infikovala jinak výborný scénář a filmu, kde jsou všichni "ti dobří" ve skutečnosti teroristi a kde nezůstane mnoho živých, něco takového skutečně nesluší.
Když přejete přímý zásah prolétajícímu x-wingu a jediného jedi-e na plátně chcete vyloženě sami sejmout, je zle. Tenhle film vyhrálo těch několik pánů v oblecích, co ho viděli předtím, než ho patrně kolektivně nakázali zprasit. Tak alespoň je na koho to hodit. Díky a radšej VIII.

Celkové hodnocení

Hodnocení
zbytku →
Průměr
6