Premiéry, 7. únor 2018 12:24Ti bohatí to ale mají těžkýRecenze filmu Happy End (2017, 107', AT/FR/DE)

RECENZE (DL) — V podstatě není co shrnovat. Na stůl je nám servírováno rodinné drama o přibližně šesti postavách, z nichž žádná nezaujímá post té hlavní. Každá si spíše jede svůj part, ke kterému je jí dán dostatek prostoru. A jelikož jsou to postavy velice sebestředné, jejich vzájemná interakce (ač mnohdy klíčová) by se snadno dala opomenout. Malá Eve si nedostatek pozornosti kompenzuje příležitostným otrávením (ať už někoho v okolí či sebe samé), její táta je chronický nevěrník, její děda se už několik let neúspěšně pokouší zabít a teta s bratrancem válčí ohledně dědění rodinného podniku – rozuměj, bratránkovi se ty rodinné byznysy moc dědit nechtějí. Jedno neštěstí plodí další neštěstí a do toho se dějou jiná neštěstí a všichni ti bohatí chudáci vlastně čekají jen na šťastný konec – svůj konec.

Za tu hodinu a čtyřicet sedm minut se toho stihne stát hodně a zároveň vůbec nic. Děj se rozhodně netáhne, je to takové vizuální příjemno, že má oko hovící si v dobré obrazové kompozici stále co sledovat, a tak lze „přetrpět“ i případnou nudu. Statické záběry i pomalá jízda kamery beze střihu jsou technicky dokonalé, Hanekeho mistrovství se v tomto rámci opravdu staví na úroveň pánům Kubrickům, Tarkovskému a spol. Zapojení technologických vymožeností – natáčení prostřednictvím mobilního telefonu či bezpečnostní kamery – kupodivu vůbec nekazí celkový dojem, a to se ze současných tvůrců daří jen málokomu. Možná Hanekeho na tyto piedestaly chvály staví i podobnost práce s hudbou (tzn. nebojí se ji nepoužít). Celkově je znát, že šikovná kamera si poradí i s momenty ticha. Zkrátka je pořád na co se dívat.

Nicméně finální pocit, že se nakonec vůbec nic nestalo, mají na svědomí právě ty již zmíněné sebestředné postavy a prostředí, do kterého je celý děj zasazen. Oproti Lásce, která se zabývá manželstvím, stářím a postupným odcházením milované osoby (bez přílišného důrazu na sociální status), je tahle krátká sága jednoho buržoazního rodu poněkud chladná a nedaří se jí správně hrát na city. Osudy protagonistů nevzbuzují mnoho lítosti, ačkoli by v mnoha případech mohly – kdyby dotyční tolik neignorovali strasti svých příbuzných navzdory tomu, že žijí všichni pod jednou střechou. Ani závěrečná konverzace Georgese s Eve nebudí pocit, že by se dědeček o svou vnučku skutečně zajímal. Jediným větším otazníkem v hlavě pak je, jaké existenciální otázky si má divák klást, když se s vyšší střední vrstvou ta nižší ztotožňuje docela těžce.☞ PINBACKER