Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Wes Anderson a jeho podivuhodný svět pitoreskní nabubřelosti, která se v extrémním přeužití formy snoubí s hravostí, roztomilostí a humorem. Co se stane, když se tyhle věci spolu nezasnoubí? Dá se donekonečna stavět stejné lešení a dodávat mu čím dál větší množství pozlátka, kterým divákovi v sále kolem úst dvě hodiny snaživě mažete medový úsměv?

Mí fandové mi rozumějí (asi)recenze napsali

Adam Hencze a Dominika Lakomá

dne 21/11/2021


recenze filmu The French Dispatch ~ Lakomá
Do řad fanoušků Wese Andersona jsem se před pár lety určitě (přiznávám, že občas z pozérství) stavěla. Nicméně s přibývajícími léty a rostoucím počtem viděných filmů uznání i zájem o jeho tvorbu upadají a French Dispatch (navzdory obsazení současnými oblíbenci, pozn. chalafanynky) tento ústup od obdivu zřejmě nezastaví. Samozřejmě už sám trailer naznačil, že nové obrazově-vypravěčské techniky se tu asi nezjeví – což nijak nevadí, pokud nejste zaujatí vůči režisérovu oblíbenému střihačskému tempu (já jo). Přesto jsem doufala, že divák zažije něco méně “wesovského”, intenzivnějšího a jinak originálního, než je u něj obvyklé, alespoň scenáristicky. Bohužel, hlavní myšlenka příběhu číhá pod přílišným množstvím historek, odboček a vsuvek.
Searchlight Pictures

Ocitáme se v metafiktivním světě složeném ze 4 článků, částečných autobiografií jejich tvůrců, které všechny jaksi navazují či odkazují na jeden “nadpříběh” – o expatriotickém periodiku, jehož šéfredaktor stihl před svou vlastní smrtí zajistit svému životnímu dílu, své Francouzské depeši, epický závěr. Epickým závěrem se stává nařízené poslední vydání novin, tudíž jej vytváří články samotné – takto je i snímek formálně zpracován. Čtyři povídky splývají v jednu. Docela zajímavý námět i provedení, že? Sedí na Andersona jak víteco na hrnec. Ale zvedne se vůbec ještě někdy z toho hrnce? Metafikce není nikdy dost a filmařských postupů si Anderson vyzkouší habaděj. Samotné články se skrze filmové médium proměňují v audiovizuální cestopis, přednášku v galerii, reportáž/dokument o politické revoluci, TV interview s food kritikem. Styly se všemožně mísí a jedna dějová odbočka překrývá druhou.

Jenže krom článku (aneb přednášce) o šíleném malíři a jeho krásné komplikované múze (Lea Seydoux navždy ❤️) pro mě French Dispatch reprezentuje jen další, a tedy už nudnou předváděčku režisérova rukopisu beze snahy dělat věci jinak. Ještě víc vrství, ještě víc dělá “to svoje”. Má–li skrytým tématem Andersonova posledního filmu být, že tvořit a žít tvorbou je slast i strast, ty vrstvy, kterými se k němu sama dostávám, ve mně nevyvolávají téměř žádné emoce či potřebu hlubšího přemýšlení. Ono hlavní sdělení mě nechává chladnou. Kýčovitost formy a přehršle dějových linek je neobohacují, spíš je až nevhodně zjednodušují. Jako by samo o sobě nemohlo obstát, protože je složeno z něčeho plytkého.
Searchlight Pictures

Jediné momenty, kdy se lze trochu snáz porozhlédnout, ba snad i cosi prožít, nastávají u již zmiňované části s malířem, kdy se díkybohu na chvíli zpomalí tempo. Zkrátka, kombinovat velkolepost výpravy a střihačský sprint tu nějak ztrácí své kouzlo. Na Wesovy filmy by od určité doby měli v kině každému individuálně zapůjčit dálkový ovladač na pozastavování a přetáčení.
Několikrát ohrávaná vizuální písnička, jejíž rádoby perfektní formou akorát vynikají příběhové nedostatky celého filmu. Děkujeme moc, stačilo.

trailer 1

recenze filmu The French Dispatch ~ Hencze
Už s Psím ostrovem jsem měl svoje vnitřní trable, a Francouzská depeše je v tomhle ohledu pomyslným vyvrcholením přeužitého andersonovského stylu novodobého hipster-varieté. To vzdává hold všemu staře oděnému a snobsky vysoustruženému, a to tentokrát ne v tom dobrém smyslu. Wes v Moonrise Kingdom uplácel mladistvou láskou, teenage nevinností s pravou romantikou, v Grandhotelu Budapešť sršel komediálním timingem a redefinoval pojem nostalgie. Teď mu došly prachy! A asi vim, za co je utratil: vše tu totiž působí tak, jako by celou dobu produkce vyjídal nekonečný tác všemožných bílých posypků, s jejichž účinky pak maloval na plátno polyptych zhýralého umělce, který na diváka vrhá do roztrhání žil vše, co může, ale jemu to stále nestačí, stále to není dost dobré. Nebo pochopil někdo sdělení oněch tří-čtyř hlavních epizodek v jeho posledním filmu jinak?
Searchlight Pictures

Ano, má to pořád ještě jistou roztomilost a dá se s tím občas i chytře zasmát a je to svým způsobem krásné. Startuje to ale jako tvrdou ranou pěstí, po které si jeden rychle uvědomí, že pokud chce fakt pochytit aspoň půlku z toho, co tam Wes čím dál zběsilejším střihem láduje a špekuje, tak musí rezignovat na čtení titulků, popř. vyzobávat jen divnoslova, kterým v angličtině není možno rozumět (a že jich tam pár je). Pomůže mu v tom alespoň spoře užitá hudba (převážně piánkové licky) a dobrý zvukový mix, který je ale úplné nic vedle olbřímí obrazové koncepce, která na těžce běžících sto minutách vystřídá všechny myslitelné poměry stran, digitální LUTy, filmové stocky, barevná spektra a typy rámů. Ta jde ruku v ruce s Andersonovou obsesí nacpat do každého kubrickovského pole jednobodové perspektivy ještě o dvacet detailů navíc, každou mizanscénu docpat ještě osmi dalšími nápady a pěti komparzisty. Francouzské Ennui, které je tu středem leporela novinářských příběhů food kritika, (ne)znalkyně umění a reportážistky studentské revoluce, se tak stane nečekaně těžko snesitelnou lepenicí sta nápadů, co jakoby nesdílely stejný film, styl. A když necháme formu stranou, tak je Wes podivně nesrozumitelný: staromilství a poctu novinařině staré školy střídá pocta i výsměch francouzské nové vlně a její kultuře obecně, tedy samoúčelná filipika proti komu přesně? Pro koho Wes tenhle film přesně točí? S kým hraje místo boje s kordy šachy a kdo ho do zcvoknutí nutí malovat další a další plátna? Já teda už ne.
Came for Léa Seydoux stuffed in prison guard uniform, stayed for naked Léa Seydoux.

Celkové hodnocení

Průměr
5