Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Po skvělé Infinity War na kinosály útočí potřebný epický dovětek, kde se musí dořešit nerovnovážný binec vzniklý po kataklyzmickém lusknutí Thanose. Endgame má díky důkladnému bratrskému dohledu z režijní věžičky skvěle nakročeno stát se komiksovým velkofilmem století – je to vážně taková pecka?

Zítra ráno vstanu a vrátím kamenyrecenze napsali

Adam Hencze, Jakub Brych, Lukáš Červený, Linda Keršnerová a Jakub Strouhal

dne 25/4/2019


recenze filmu Avengers: Endgame ~ Hencze
Russoovi dostáli nevysloveným slibům skalních i ležérních fandů MCU, jejich absolutní finále je v mnohém absolutoriem blockbusterové pecky, která krom nenuceného fandovského servisu upokojí i obyčejnější (a proto de facto náročnější) filmové pozorovatele. Ty, co si uplynulou dekádu odžili společně s Iron Manem, Capem a dalšími superhrdiny – konečně se totiž jako kolektivní diváctvo v kinosále pouštíme jinou spirálou než tou z recyklovaných zvyklostí. Těmi byla střeva posledních dní a snímků, kde se neustále předhazovaly tytéž vlastnosti: struktura, výrazy, tonalita, téma. V jedné oblasti je těžké mít to autorům (a že se jich vystřídalo) za zlé: řádka desítek filmů mluví za své už svým rozsahem. Holt následky rychlovýrobny s rostoucí cílovkou. I tak je ale třeba ocenit tenhle krůček, kde se lacině sází na pohlednice minulosti a kudy přes logické lapsy časoprostoru tečou prvoplánové slzy nostalgie. Je to lepší cesta? Zcela určitě ne. Zkazí to kinozážitek? Těžko. Je to totiž i naše nostalgie, divácká, co tu cáká emocemi na všecky strany: jednoduše zapsaná funkce s věkem a šíří universa na dvou osách, která v Endgame tne do živého. Na plátně strávených společných minut a hodin s dobráky i zlouny od kosti bylo požehnaně a jejich konečný osud je sázkou, nad níž Russoovi tři hodiny v kuse staví kordy.

Ve finále jde totiž o propíranou logiku (která bude všude předhazována, jak už to ostatně s dramaturgickými řekami času a prostoru bývá), vesmírné bitvy emzáků a trojrozměrné CGI až na těch posledních místech. Prakticky od prvního obrazu je jasné, že léta nastavovaná a připravovaná půdička na kompostu většího či menšího kýče je hluboce shnilá v tom nejlepším slova smyslu a tudíž připravená k řádné orbě. Endgame je zároveň první film z dílen Marvelu, kde postavy na plátně vypadají, hýbou se a mluví jako lidé z masa, kostí, kovu a dalších součástek. Taky se v Endgame začíná konečně zajímavě záběrovat a používat i jiné výrazy, než obligátní roztřesenou digitální kameru, se kterou její operátor švihá ze strany na stranu pro evokaci bojové situace. Vysoký rozpočet, široká herecká plejáda (i když většinu stopáže film tráví jen s tvrdým jádrem hrdinů) a nulové úniky informací před samotnou premiérou jsou skoro utopií, která má v příštích pár dnech potenciál způsobit kasovní trhák roku, snad i doby. Supermoderní řemeslo komiksového finále je tak nejen událostí rovnou finále Her o Trůny a skvěle dramatizovanou zábavou, které se daří doručit osudový příběh se skoro až anticky rozpolcenými postavami, ale i staromilským zážitkem z dob, kdy se do kin chodilo na základě doporučení od přátel, po náhodném odkuku zajímavého plakátu či zkrátka dílem náhody.
© Walt Disney Studios Motion Pictures

Poslední díl skládačky je tak jednoznačně nejvelkolepějším snímkem z této monstrságy a pravděpodobně blockbusterem roku, a to i přes absenci velkých zvratů či opravdu markantních ujetí z hlavní (i když zdánlivě nelineární) linky... a to přitom neobstojí jako film sám o sobě. Kromě pár vtípků by v něm bez obří investice do postav takměř nic nefungovalo, takže promítačka Infinity War následovaná Endgame bude asi zážitek – přímá návaznost každopádně vyžaduje znalost všech zákonitostí, ras a rodů marvelích světů. Hodnotíme tedy „season finale“. Žádná obdoba převracování perspektiv jako ve filmařsky nejlepším Marvel filmu (Spider-man: Homecoming) se nekoná, stejně tak se dají lehce předvídat dějové odbočky i samotný finiš, který má jasně dané vyústění už zhruba hodinu před vlastním startem. Jen u něj do poslední chvíle není jasné, co všechno to bude naše milé, krásné i sešle obézní Avengers stát. V sázce bývala přátelství, aliance, říše, nyní jsou to rodiny a životy – těžko představitelné měřítko záchrany galaxií a vesmírů zůstává, postavy jsou ale menší, zranitelnější než kdy dřív. A to je klíčovým úspěchem celé téhle drahé, zábavné a konečně filmové hry, ve které by měl jeden být tím, kým doopravdy je.

recenze filmu Avengers: Endgame ~ Brych
Jako epizoda televizního seriálu by Endgame byla takovým tím návdavkovým dílem, třeba stým v pořadí, popřípadě halloweenskou epizodou Simpsonových, kde se tvůrci vyřádí bez ohledu na regulérní plynutí série. Je to takové to „co by kdyby“, velká dějová hypotéza, která z podstaty nemůže být brána úplně vážně, přinejmenším ne jako celek, protože implikace pro univerzum tu sice existují, doprovodný spektákl už ale těžko zapře samoúčelnost. Což vyloženě neva, protože samoúčelnost se v daném kontextu v podstatě výhradně rovná zábavě, aneb kdy jindy se vyžít v hovadinách než ve filmu, který se celý odvíjí jaksi mimo ústřední časovou linii.

Jenže ta druhá strana mince tu prostě pořád je. Nelze nesympatizovat s tím, jak podvratně Russoové k filmu přistupují, jak se často odvažují překročit čáru, kterou byste od Marvelu (Disneyho) nečekali, ať už bizarností zvratů, či obhroublým slovníkem. To všechno je super. O něco míň super už ovšem je celková rozháranost děje, kde probíhá i na komiksový žánr neúnosné množství vypravěčské akrobacie. Endgame se tak dostává kamsi mimo kapacitu mozkového centra pro ignorování filmových berliček, v tomhle případě spíš berlí gargantuovského rozměru, čimž jaksi klesá zájem o to, co se na plátně odehrává. A upřímně se tomu nelze moc divit. U filmu, jehož primárním účelem je negovat film předcházející, je riziko marnotratnosti sakra velké.

Nicméně… Člověk musí mít Russoovy za jejich práci rád. A lze je chápat i v rozhodnutích, která vedou k momentům pitomým či laciným. Endgame nese tíhu všech filmů, které mu přecházely, a ta se upřímně prostě unést nedá. A není to ani tak o plnění očekávání jako o smysluplné fúzi všech různých dějových linií a postav, z nichž toho hodně přijde zkrátka, a že je tu pár postav, kterým přecpanost filmu poměrně ubližuje, ty ústřední nevyjímaje. A tak, ačkoliv právě charakterové interakce jsou stejně jako v Infinity War důležitější a celkově vděčnější než superpotyčky, pisatelská zkratkovitost se negativně projevuje i na nich.
Film, který je sám o sobě absolutním nesmyslem a existuje jen a pouze proto, aby fanoušci mohli strávit o tři hodiny víc se svými komiksovými oblíbenci. Což je fér. Já to chtěl taky. Bratři Russoovic předvedli, že se nebojí do toho trochu křísnout a rozbíjet stereotypy hravou formou, na druhou stranu se jejich hra s univerzem poněkud ztrácí sama v sobě a až moc se spoléhá na benevolenci své cílové skupiny. Králem zůstává Infinity War, Endgame přináší skromné završení s velkou porcí netrvanlivého obsahu navíc.

recenze filmu Avengers: Endgame ~ Červený
Infinity War ve své epické šíři a zarážející deziluzi kladla otázku: co proboha může přijít po tomhle? Něco ještě širšího? Asi. Kde se napraví svět a bude se cestovat časem? Jo a jo. Otazník visel nad jak: jak navázat a neanulovat, jak nezesměšnit Thanose tím, že všechnu jeho snahu odčiní lusknutí prstu, jak udržet pohromadě několik časových rovin a tak dále a hlavně: jak diváka nezabít těmi třiceti třemi minutami přidané stopáže? Endgame se snaží všechny zlobivé prvky krotit. Ale jak už se říká, honit dva zajíce je risk. Natož když zajíců vyběhne deset.

Ono široké rozvětvení, typické pro marvelovky poslední dekády, není problém samo o sobě. Endgame na začátku překvapivě pomalu buduje svůj svět, snaží se nám kousek po kousku představit PTSD všech zúčastněných a funguje i v rozseknutí prvního jednání. Zklamání, hněv i důchod Avengerů funguje. Co dál? Rozbují se několik epizod smrsknutých na základní oblouky. Co do emocí fungují. Co nefunguje je celková logika věci. Ta se zpravidla odbývá dialogem, kde se postavy peskují, jak je možné, že věří teorii A, když ta je přece z Návratu do budoucnosti... Jasně: nikdo nemůže chtít po filmu, kde mýval posílá maily a samy postavy se tomu smějí, aby dával smysl. Problém je s formou, jakou je smysl předkládán: aha-momenty nebo záchrany na poslední chvíli trčí a zapomíná se na ně, protože kolos se žene dál. Stejně tak informační nenáskok hrdinů zbytečně podbourává zábavu. Zábava je přece i v tom, jak vzkypělou hmotu ukočírovat. Russoovi ji nechávají vesele bublat dál a nad nezalátanými dírami v zápletce mávnou rukou.
Největším zklámáním je ale tematická rozplizlost. Tam, kde Thanos pevně svíral ústřední motiv Infinity War (obětování blízké osoby pro vyšší cíl) je teď chabá ozvěna. Zazní sice na začátku a na konci, jinak se s ní ale nepracuje. Škoda. Pro mě jako nefanouška potvrzení, že Thanos, v Endgame pěkně po záporácku zlenivělý a zdementnělý, byl hlavním tahounem předchozího spektáklu, kde se sice „mstitelé“ snažili, ale přestali jsme chápat proč a nač. Endgame jim důvody dává, to jo. A leckterým dává i završení osudu, se vším zadostiučiněním, které k tomu patří. Jenom díky tomu není celá ta CGI hostina k nepozření. Ale vlastně není výjimečná ničím jiným než svou šíří.

recenze filmu Avengers: Endgame ~ Keršnerová
Je třeba uznat, že pokud všichni vědí, co se ve filmu musí stát, chce to asi celkem dost vynalézavosti udělat z „jak se to stane“ otázku, na kterou někoho bude zajímat odpověď tři hodiny. Zde to braši R. zvládají velmi obstojně a důstojně. Setkávání s postavami trvale působí jako schůzka starých známých, které sledujeme v pošmourných časech, zápletka má dost drobných odbočiček a je prezentovaná dostatečně svižně na to, aby se neopakovalo stokrát opakované.  Pokud jde o ochotu snímat bolest a smrt, jede Endgame na stejné překvapivě reálné vlně jako předvoj.
© Walt Disney Studios Motion Pictures

Můj palec jde nahoru i za prosáknutí LGBT a feme ideologie, ať už jde o rande dvou chlápků, komentování zadku Kapitána Ameriky nebo velkolepé ženské momenty. Toto vše cením i tehdy, pokud by to měla být jenom póza (ještě pár takových a třeba se ledy skutečně hnou). Po nejvyšších známkách ale není důvod sahat: je to pořád trochu zkratka a hodně patos, hloubku střídá karikatura Thora a příjemně střízlivý pocit kompromisu degraduje natahovaný hořkosladký happyend.
„Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo; hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo,“ zpívají Svěrák s Uhlířem. Škoda, že Avengers jsou (prostě asi musí být) příliš blokbástří na to, aby se mohli řídit jen první částí verše. Comic cringe, který do sálu 
dostrkává Thor pivním bachorem, se u mě počítá za dvě mínus v jinak více než reprezentativním komiksovém finále.

recenze filmu Avengers: Endgame ~ Strouhal
Ticho po závěrečných titulcích doprovázené slabým bučením. Věc, již divák očekává spíše u filmů z DC univerza.   Samozřejmě za předpokladu, že by snad některý z diváků oněch filmů vydržel v kinosále až do konce. A přece jsem toho byl u Endgame svědkem.
© Walt Disney Studios Motion Pictures

Bylo by snadné svádět nespokojenost s epickým zakončením deset let budovaného a vypiplávaného gigantu na díry v logice. Proč si to ale neulehčit? Tvůrci jdou v tomto ohledu ukázkovým příkladem. Dělají to opatrně, jindy na diváka šibalsky mrknou, v mnoha případech však vítězí jejich obyčejná lenost. Sledujeme potom scénu, kdy největší mozky vesmíru hloubají nad taji kvantové fyziky, neváhají však do záchrany světa, na kterou mají jen jeden jediný pokus, zapojit i labilního opilce. Jenže nás tlačí čas, nezastavujeme. Lokace střídají lokace, rukavice střídá majitele a nikdo ani na chvíli nedrží pořádně otěže. To pak může být člověk rád, že takovou jízdu přežije. Nenapadá mě jediný důvod, proč být k takovému filmu shovívavý. A to jsem k tomu měl před projekcí nachystáno 3000 tun lásky.
Milovat Infinity War a nenávidět Endgame. Mít tak všechny kameny, lusknout a vymazat z povrchu zemského právě dvě sudá pokračování Avengers. Jak jinak se smířit s filmem, kde každý chvilku tahá pilku, ale třísky nelétají. Kde se v posledním okamžiku hry nepochopitelně změní její pravidla, takže není komu fandit, koho se bát a pro koho uronit slzu. Ne, děkuji. LUSK.

Celkové hodnocení

Průměr
6