Festivaly — 51st KVIFF, 7. červenec 2016 15:00 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Karlovarský The Revenant: ZPRDTVÝCHVSTÁNÍ je oslavou životaRecenze filmu Švýcarák (2016, 95', US)

RECENZE (LČ) — “Pa pa pa, pa pa pa, pa pa pa...” Prdojízda s Paulem Dano a nemrtvým Radcliffem je překvapivě poháněná emocemi na úrovni holywoodského dojáku: pánům režisérům alias Daniels se ale bizár bžundu s romancí daří kloubit skoro stejně dobře, jako masturbaci se zesnulou mámou. Swiss Army Man je zkrátka potěchou pro oko, ucho i bránici.

Nepřeberný výběr funkcí švýcarského Radcliffa pak strčí tupé velkoprodukční perořízky do kapsy jak nic – láska k řemeslu a čirá radost z prdění z plátna prostě tečou. Oslava divnosti coby myšlenkové jádro a prvky bromance prokládají sestřihy k popukání i situační vtípky v čele s Radcliffovým přiblbým úsměvem. Paul Dano už od úvodního rejdění po vodní hladině s instantně kultovním soundtrackem (“pa pa pa”) bere všechny karty do ruky a jenom vytahuje trumfy. V momentech, kdy by srandě došel dech, nastupuje vážno, které se včas v srandu obrátí. Pohár vyblité vody zkrátka nikdy nepřeteče a odšpuntované lesknoucí se půlky nepřestávají bavit (čti “prdět”).☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — Absolutní vítězství kreativní nespoutanosti, označitelné opravdu jen znechuceným “What the fuck?!” Prázdná senzace se nekoná, Švýcarák vážně přináší “svěží” metanem prostoupený vítr, díky němuž velmi tradiční trosečnická bromance dostává nový rozměr a nové možnosti vyjádření roztomile stavějící na hlavu zástup společenských tabu. Švýcarák má poměrně jasné stanovisko - doslovné nastavení pozadí racionálnímu světu a vyrovnanosti. Je vlastně hořkosladkou sondou do mysli absolutního losera a vzatý do důsledku nakonec vyznívá jako tragedie, jakkoliv absurdní.

Přesto je to film plný bezelstné komedie a radosti z žití. Daří se mu svléknout charaktery do naha, a to tím, že redukuje základ jejich interakce na nejnižší procesy a projevy lidské tělesné schránky - ty ale využívá k výstavbě vztahu, popřípadě k analogiím klasických vztahových problémů. Fekální a další humor tak neslouží k prvoplánovému pobavení diváka, nýbrž jako unikátní způsob zprostředkování emocí. Scénář odvážně odklápí víka rozličných tabu a modeluje vyvíjející se vztah chlapce a mrtvoly bez upjatosti a povrchních zábran typických pro běžné lidské interakce. Právě tím, že se při vytváření absurdních prvků vyvarovává samoúčelnosti, nesklouzne nikdy k pokleslé a ubohé řachandě, ale drží si tvář a do cíle dojíždí s jasným poselstvím a morální vrchem.☞ PINBACKER

RECENZE (LK) — Koukat na Švýcarák je podobné jako poslouchat kamarádovu profláklou historku o tom, jak se jeho otec natruc po*ral uprostřed Makra, protože hodinu nemohl najít záchody. Totiž: někde v půlce příběhu o trosečníkovi, který zatím v životě stihl akorát zjistit to, že je lepší příbuzné naučit nastavovat automatická přání k narozeninám, než čekat, až si sami vzpomenou, a dát si na mobil tapetu s úplně cizí holkou, co viděl v autobuse, trapnost nabere nádech podivné hrdosti.

Drobné lidské nechutnosti jsou pak nejenom prostředkem výborné nenucené situační srandy, ale tvůrci je – blitím počínaje a nechtěnými erekcemi konče – vytrhují z původního negativního kontextu a svérázným způsobem jim dohazují nový, lepší význam. Radcliffova multifunkční mrtvola tak hlavnímu hrdinovi dává příležitost zabývat se významem věcí jako je domov, láska nebo přátelství (ty přece k lidství patří stejně neoddělitelně) a ve filmu se začne odehrávat nejenom přehlídka absolutní kreativní dementnosti, ale i něco nepředstíraně dojemného. ☞ PINBACKER

RECENZE (AH) — Debutující duo klipařů Daniels přivezlo na letošní Vary vskutku bizár, ne typickou festivalovou artovku, nýbrž hořkosladkou tragikomedii se srdcem a dalšími orgány na těch správných místech. Demonstrují v ní filmařskou zručnost, neutuchající nápaditost a nemalou dávku odvahy – stejně jako vedení festivalu, které zařadilo snímek s nekonečnými prdy a detaily na početné erekce kouzelně ukazující směr záchrany do nejvíc exponovaného času velkého sálu. Na prvoplánovost ale rovnou zapomeňte, trefně přeložený Švýcarák vezme za srdce a kromě slz ze salev smíchu zaručí i ty opravdové. Obdobně zpracované téma odcizení, osamělosti a přátelství prostě neexistuje.

Režijní směr je po celou dobu stopáže snadno čitelný, ale ne předvídatelný – co tvůrčí dvojice stihne vymyslet a z plátna přelít do diváka, je místy k neuvěření. Zkušenosti s klipařinou se v Daniels nezapřou: právě v rychlých střihových kolážích dochází k nejzábavnějším ujetostem a nejšikovnějším zpomalovačkám souvisejícím právě s trávícím ústrojím Daniela Radcliffa. Ten hraje mrtvého jako ještě nikdo před ním, jeho Manny je zábavnou přehlídkou neustálého nepochopení lidského chování a kritikou civilizačních zvyklostí, obzvlášť co se týče tělesných zvuků. U nich naštěstí nezůstane a nemrtvá dvojice protagonistů se nestydí ponořit mnohem hloub – ať už se jedná o životní tragédie nebo dno řeky, do které oba dva spadnou jen proto, aby se z ní mohli neskutečně efektně vytorpédovat.

Autorům je ale jasné, že pouhá exhibice jejich filmových snů nestačí, a v závěrečné čtvrtině přepnou do citové tyranie, jen aby mohli skončit regulérním dojákem. Esem v rukávech jsou v tomto případě Dano s Radcliffem: oba si snímek a své postavy užívají a srdcařsky překonávají jednu smradlavou překážku za druhou. Díky nim jsou momenty, ve kterých by mohl Swiss Army Man jednoduše klamat mazáním poetiky na kýč funkční a legrační. Kromě pomrknutí na medvědí sekvenci z Revenanta potěší i dotaženě vypiplaný produkční design, který spoléhá na ručně vyrobené rekvizity a prostředí, které svou originalitou ctí zbytek filmu. Snad se jen pomocí ostatních postav k závěru až moc exponují, ale i to se dá pochopit. Když máte v jednom filmu zarostlého ztroskopsance Paula Dano a magickou mrtvolu Daniela Radcliffa, dá se pochopit už skoro všechno. Kdo by kdy řekl, že se budu u zvuku unikajících větrů cítit tak nekonečně smutně.☞ PINBACKER