Bez obalu: Baby Driver se mi nelíbil. Proč, to už je těžší otázka... Dalo by se jí rozverně vyhýbat nebo před ní utíkat napříč Amerikou v luxusním bouráku, leč film Edgara Wrighta si v kinech nějakou tu chvíli pobude. Tak proč na něj nechodit?
Problém nemám ani s odvázaností ani s akcí, která šlape na pedál tak, aby 90 minut pěkně odsýpalo: mám ho ale se vším ostatním. Hudbou počínaje a plochými postavami konče. S prvním se ve filmu pracuje přímo a hojně. Ústřední hrdina Baby a jeho tinnitus můžou za to, že se zvuky okolí mísí s hudbou z jeho sluchátek. Wright však s motivem nakládá nedůsledně a vyčůraně jej ohýbá, jak je třeba: jednou si Baby sluchátko vyjme, aby slyšel nebo mluvil, podruhé najednou všechno slyší i zvládá s hudbou v obou uších.
Takováto nedůslednost je čistě funkční: její problémovost se však naplno rozvine v porovnání s prací s herci. Scott Pilgrim mohl vesele bušit do bývalých svojí holky v napůl digitálním světě, svět Baby Drivera se tváří zcela vážně, ale vážný není. Příkladem za všechny budiž seznámení Babyho s Deborou. Scéna trvající méně než 5 minut představuje zastydlou pubertální variaci na téma "láska na první objednání z menu". Takový vztah postav ma být nosný po zbytek filmu? Podobně když Babyho začne hlodat svědomí, jedná se o pouhou snahu přiřknout jeho charakteru druhý rozměr. Kde jsou ale scénářem napsáni papundekloví panáci a karikatury archetypů, tam je taková snaha houby platná.
