To jsou písničky?recenze

Baby Driver

napsali

Lukáš Červený, Linda Keršnerová a Adam Hencze

dne 18/7/2017

Bez obalu: Baby Driver se mi nelíbil. Proč, to už je těžší otázka... Dalo by se jí rozverně vyhýbat nebo před ní utíkat napříč Amerikou v luxusním bouráku, leč film Edgara Wrighta si v kinech nějakou tu chvíli pobude. Tak proč na něj nechodit?

Problém nemám ani s odvázaností ani s akcí, která šlape na pedál tak, aby 90 minut pěkně odsýpalo: mám ho ale se vším ostatním. Hudbou počínaje a plochými postavami konče. S prvním se ve filmu pracuje přímo a hojně. Ústřední hrdina Baby a jeho tinnitus můžou za to, že se zvuky okolí mísí s hudbou z jeho sluchátek. Wright však s motivem nakládá nedůsledně a vyčůraně jej ohýbá, jak je třeba: jednou si Baby sluchátko vyjme, aby slyšel nebo mluvil, podruhé najednou všechno slyší i zvládá s hudbou v obou uších.

Takováto nedůslednost je čistě funkční: její problémovost se však naplno rozvine v porovnání s prací s herci. Scott Pilgrim mohl vesele bušit do bývalých svojí holky v napůl digitálním světě, svět Baby Drivera se tváří zcela vážně, ale vážný není. Příkladem za všechny budiž seznámení Babyho s Deborou. Scéna trvající méně než 5 minut představuje zastydlou pubertální variaci na téma "láska na první objednání z menu". Takový vztah postav ma být nosný po zbytek filmu? Podobně když Babyho začne hlodat svědomí, jedná se o pouhou snahu přiřknout jeho charakteru druhý rozměr. Kde jsou ale scénářem napsáni papundekloví panáci a karikatury archetypů, tam je taková snaha houby platná.

Baby Driver není umělecký počin roku ani budoucí kultovka a skoro se chce říct bohužel, protože mu to prostě nejde nepřát. Vynalézavě melodický a rytmický svět pro panenky, osázený od první po poslední zábavnými postavami, z nichž každá zvládá tzv. táhnout svoji vlastní váhu, býval mohl být skutečně okouzlujícím mixem La La Landu pro kluky a Pulp Fiction pro mileniály. Místo toho nějaká neidentifikovatelná složka nebo součástka v celé stavebnici chybí a výsledný refrén vyznívá doztracena.

Inu, škoda. Baby Driver nicméně je, a to v tomto pořadí: příjemná jízda, která bere vážně dělání si legrace ze sebe sama, důstojné celovečerní vypnutí, pártyfilm nebo skvělá volba na první / druhé / devadesáté rande, pohádka pro dospělé, srandy kopec a konečně, evidentně něčí splněný sen, i když spíš na straně tvůrců než diváků. Ale to nevadí. On baví. 

Wrightovo nejnovější stylistické cvičení na téma "heist filmy reagující na beats per minute" se v rámci toho, čím chce být, vydařilo. Chvála do nebes tu sice není na místě, ale jako třešnička dne v rámci půlnoční projekce v kině Čas to jede do zpraseně červenýho. Důležitá je tady míra otupění, při které lze odpustit mizernou práci s charaktery, nefungující romantickou linku s Lily James/Deborah, nezajímavou a lineární akční zápletku se ztrátou plynu v druhé půli. Na vše ostatní (čtěte písničky) se jeden naladí až příliš snadno, pro lidi tancující do rytmu na sedačkách by měla být odhlasována v případě Baby Drivera výjimka.

A je to samozřejmě rytmika a s ní spojená šílená střihová skladba, co tu voní nejvíc. Není nutno připomínat extrémně zajímavou Wrightovu kariéru: všechny jeho fičury a celý ten puntičkářský "Wright treatment" tady je, přesto je ale jeho nejnovější snímek převážnou jízdou v jednosměrce, kterou dvakrát neprojedete. A ty Bellbottoms se taky jednou ohrají.

Co to ale ve finále kromě akčních vynálezů a přízemních, nicméně působivých kaskadérských fint zachraňuje, je ansámbl vedlejších postav – a to všichni do jednoho, od Jona Bernthala po Jamieho Foxxe. Podobnou skupinku gaunerů budete chtít vidět díky prvoplánovým hláškám se situačním humorem víc, než tu hlavní dvojici, i když jde především o karikatury. Takže Edgare, díky bohu za ně, ta tvoje metoda se na heistí honičky hodí skvěle, vyčerpá se ale během prvních čtyřiceti minut. B-Driver je od Ant-Mana příjemnou odbočkou, v porovnání s předchozí Wrightovou tvorbou ale pořád slabou.