Wright je po výletu do komiksového univerza zpět ve vysokooktanové jednohubce s autistickým řidičem, který svou jízdní virtuositu odemyká iPodem a sluchátky se solidními rockovými fláky. Říká si Baby a krom širokého výběru songů a aut má rád i slečnu servírku – navíc musí dokončit "poslední job" svého extrémního taxikaření. Jak se s timhle mixem Edgar popral?

To jsou písničky?recenze filmu napsali

Lukáš Červený, Linda Keršnerová a Adam Hencze

dne 18/7/2017
Kviff


recenze filmu Baby Driver ~ Červený
Bez obalu: Baby Driver se mi nelíbil. Proč, to už je těžší otázka... Dalo by se jí rozverně vyhýbat nebo před ní utíkat napříč Amerikou v luxusním bouráku, leč film Edgara Wrighta si v kinech nějakou tu chvíli pobude. Tak proč na něj nechodit?

Problém nemám ani s odvázaností ani s akcí, která šlape na pedál tak, aby 90 minut pěkně odsýpalo: mám ho ale se vším ostatním. Hudbou počínaje a plochými postavami konče. S prvním se ve filmu pracuje přímo a hojně. Ústřední hrdina Baby a jeho tinnitus můžou za to, že se zvuky okolí mísí s hudbou z jeho sluchátek. Wright však s motivem nakládá nedůsledně a vyčůraně jej ohýbá, jak je třeba: jednou si Baby sluchátko vyjme, aby slyšel nebo mluvil, podruhé najednou všechno slyší i zvládá s hudbou v obou uších.

Takováto nedůslednost je čistě funkční: její problémovost se však naplno rozvine v porovnání s prací s herci. Scott Pilgrim mohl vesele bušit do bývalých svojí holky v napůl digitálním světě, svět Baby Drivera se tváří zcela vážně, ale vážný není. Příkladem za všechny budiž seznámení Babyho s Deborou. Scéna trvající méně než 5 minut představuje zastydlou pubertální variaci na téma "láska na první objednání z menu". Takový vztah postav ma být nosný po zbytek filmu? Podobně když Babyho začne hlodat svědomí, jedná se o pouhou snahu přiřknout jeho charakteru druhý rozměr. Kde jsou ale scénářem napsáni papundekloví panáci a karikatury archetypů, tam je taková snaha houby platná.
Podobné zjednodušování se navíc děje i v ohledu hudebním. Babyho oblíbené fláky jsou prostě fláky: jejich texty neříkají víc než jejich nálada. Ta filmu stačí, aby dosáhl coolovosti u všech náležitě cool scén. Problém s takovým rozhodnutím je zřejmý: proč se Baby Driver i přese technicky zběsilé zdrhačky čistě pro zábavu snaží působit oduševněle? Ve výsledku totiž nepřináší nic nového, naopak: recykluje staré, dávno vyvětralé šablony. Tak moc, že se z mladé letní zábavy v mžiku stává nepotřebná nuda.
4

recenze filmu Baby Driver ~ Keršnerová
Baby Driver není umělecký počin roku ani budoucí kultovka a skoro se chce říct bohužel, protože mu to prostě nejde nepřát. Vynalézavě melodický a rytmický svět pro panenky, osázený od první po poslední zábavnými postavami, z nichž každá zvládá tzv. táhnout svoji vlastní váhu, býval mohl být skutečně okouzlujícím mixem La La Landu pro kluky a Pulp Fiction pro mileniály. Místo toho nějaká neidentifikovatelná složka nebo součástka v celé stavebnici chybí a výsledný refrén vyznívá doztracena.
© Sony Pictures Entertainment

Inu, škoda. Baby Driver nicméně je, a to v tomto pořadí: příjemná jízda, která bere vážně dělání si legrace ze sebe sama, důstojné celovečerní vypnutí, pártyfilm nebo skvělá volba na první / druhé / devadesáté rande, pohádka pro dospělé, srandy kopec a konečně, evidentně něčí splněný sen, i když spíš na straně tvůrců než diváků. Ale to nevadí. On baví. 
Nemotorná catchphrase energydrinku Dominika Haška výborně vystihuje celkový pocit z Wrightova nejnovějšího filmu, v němž na svoje předchozí výborné srandy Scott Pilgrim proti zbytku světa nebo Jednotka příliš rychlého nasazení (druhá jmenovaná je právě deset let stará a pořád svěží!) jednoduše nenavázal. Se svou až návykovou jinakostí se ale Baby, byť zařazený někam kus za zmíněné, nemusí o diváka bát. Stejně tak se nemusí bát ani divák, protože při běžném vstupném do multiplexu vypadá poměr cena / výkon s Babym více než příznivě. Až by si z toho jeden začal pískat nějakou odrhovačku.
6

recenze filmu Baby Driver ~ Hencze
Wrightovo nejnovější stylistické cvičení na téma "heist filmy reagující na beats per minute" se v rámci toho, čím chce být, vydařilo. Chvála do nebes tu sice není na místě, ale jako třešnička dne v rámci půlnoční projekce v kině Čas to jede do zpraseně červenýho. Důležitá je tady míra otupění, při které lze odpustit mizernou práci s charaktery, nefungující romantickou linku s Lily James/Deborah, nezajímavou a lineární akční zápletku se ztrátou plynu v druhé půli. Na vše ostatní (čtěte písničky) se jeden naladí až příliš snadno, pro lidi tancující do rytmu na sedačkách by měla být odhlasována v případě Baby Drivera výjimka.

A je to samozřejmě rytmika a s ní spojená šílená střihová skladba, co tu voní nejvíc. Není nutno připomínat extrémně zajímavou Wrightovu kariéru: všechny jeho fičury a celý ten puntičkářský "Wright treatment" tady je, přesto je ale jeho nejnovější snímek převážnou jízdou v jednosměrce, kterou dvakrát neprojedete. A ty Bellbottoms se taky jednou ohrají.
© Sony Pictures Entertainment

Co to ale ve finále kromě akčních vynálezů a přízemních, nicméně působivých kaskadérských fint zachraňuje, je ansámbl vedlejších postav – a to všichni do jednoho, od Jona Bernthala po Jamieho Foxxe. Podobnou skupinku gaunerů budete chtít vidět díky prvoplánovým hláškám se situačním humorem víc, než tu hlavní dvojici, i když jde především o karikatury. Takže Edgare, díky bohu za ně, ta tvoje metoda se na heistí honičky hodí skvěle, vyčerpá se ale během prvních čtyřiceti minut. B-Driver je od Ant-Mana příjemnou odbočkou, v porovnání s předchozí Wrightovou tvorbou ale pořád slabou.
Wright si v Baby Driverovi očividně plní svůj klučičí/muží sen, jde snad o první snímek z jeho filmografie, kde je cítit víc sebeuspokojovací touha než otevřená náruč k diváctvu. Svěží jízda to každopádně je a dívá se na ni pěkně – v poločase po přestávce ovšem dochází pomyslné béňo a Baby začne kličkovat uličkami, které už znovu vidět nechcete.
6

Celkové hodnocení

Hodnocení
zbytku →
Finální součet
5