Tragédie se vyloženě nekoná (i když z perspektivy chudáka Credence noční můra pokračuje), těžko se ovšem zbavit podobného pocitu jako před dvěma lety z předstírané osudové hloubky filmové substance, která dojímá způsobem výplně, která někam směřuje – podobně jako první díl potterovského “finále” s viteály, kde bylo třeba správně rozestavět figurky do taktického závěru. Teprve tam dochází k většímu či menšímu uspokojení – stejný klíč ke strategii "závěrečného konklužé" se aplikuje i zde, otázkou zůstává, kdy (a jestli) k nějakému velkolepému roz(h)řešení dojde.
Grindelwaldovy zločiny nefungují vyloženě jako film, ale spíš do sebe vlepené tři, čtyři epizody hodně tmavého seriálu, který by mohla klidně produkovat nějaká internetová televize (a fungovalo by to lépe). Jednou z odpovědí na otázku, proč tomu tak není, je mimojiné všudypřítomná dojba (kino vám před promítáním doporučí nápad na vánoční dárek blízkým: zbrusu novou stavebnici LEGO™ s půlkou bradavického hradu). Ansámbl s Judem Law, Katherine Waterson a zbytkem se také zdaní a zaplatí lépe skrz formát celovečerního blockbusteru sponzorovaného Warnery – divák navíc u kasy své drahocenné dvoukilo používá i jako směnkovou investici do budoucna, ve kterém si za dva roky výlet do multiplexu zopakuje na pokračování číslo tři (a čtyři, pět…).
Zkrátka byznys typu zbrojního průmyslu. Narativ s audiovizuální cukřenkou okolo se podle toho chová, odbočuje a kroutí se jako ta Nagini – stihne představit tunu staronových charakterů, které ale zapomene využít (ona Nagini, Brumbál), a když už se zasnaží o nějakou zajímavou kličku nebo vnitřní konflikt, je až pedantsky předvídatelný, snaží se nenechat ani zrnko zvědavosti v hlavách okupujících sedačky kinosálu (minus honba za sebepoznáním s Ezrou Millerem). Investice do postav je navíc příliš krátká/levná na to, aby se jeden o Mloka, jeho bratra či jeho snoubenku (velice sympaticky hrající Zoë Kravitz) v souboji se zmateným zlem strachoval. Pak je tu ten čtyři hodiny budovaný černokněžník – zde je počáteční příslib zlotřilé prasby vyšší, ať už pokusem o pohlcující prolog se zaklínadlovou akcí s košťaty a vhodně využitým mnoholičným lektvarem, tak obrazově “mimochodem” vyprávěným Grindelwaldovým příchodem do Paříže, kde si pro zřízení své bytové kanceláře v pěti záběrech vyvraždí a pohřbí tamní francouzskou rodinku. "Chlapec, který přežil" tak pravděpodobně platí jen na druhé straně kanálu.
V té chvíli se ale i z Deppova legendárního čaroděje stane jen jakýsi kouzelnický turista, průvodce epizodickým dějem, který má potenciál uspokojit skalního fandu rowlingovské fantazie, vyšší mety si ale neklade. Ani ty filmové. Daří se velké odhalení třetího aktu, v němž se metodou šoku připomene přítomnost mudlovského světa meziválečných dvacátých let a celá antagonní logika dostane potřebnou druhou stranu mince, potěší i probleskávající Brumbálův coming-out, fungují dva velké flashbacky do Bradavic a do parníku na sklonku století… a to je vše. Yates jinak kočíruje rutinně v rámci “vždycky jsme dělali jako vždycky” a těžko mu to mít za zlé. Co se odpouští hůř je fakt, že žádná z předváděných “fajtek” či počítačem generovaných pirulet si nezavdá s finální dvacetiminutovkou z Fénixova řádu. Tomu je letos jedenáct let.
