Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Yates opět kormidluje lehce přes dvě hodiny dle pera i klávesnice J. K. Rowling a fanoušků, kteří chtějí spatřit své chtěné i nechtěné fantazie ze všemožných alternativních příběhů z internetů, výmysly snílků z Pottermore a bůhví odkud. Otázkou ale je – dokáže si pokračování Fantastické zvěře obhájit mimo rámec fandovského servisu vlastní existenci?

Kredenc. Naše nová celebrita.recenze napsali

Adam Hencze, Jakub Brych, Linda Keršnerová a Lukáš Červený

dne 19/11/2018


recenze filmu Fantastic Beasts: The Crimes of Grindelwald ~ Hencze
Tragédie se vyloženě nekoná (i když z perspektivy chudáka Credence noční můra pokračuje), těžko se ovšem zbavit podobného pocitu jako před dvěma lety z předstírané osudové hloubky filmové substance, která dojímá způsobem výplně, která někam směřuje – podobně jako první díl potterovského “finále” s viteály, kde bylo třeba správně rozestavět figurky do taktického závěru. Teprve tam dochází k většímu či menšímu uspokojení – stejný klíč ke strategii "závěrečného konklužé" se aplikuje i zde, otázkou zůstává, kdy (a jestli) k nějakému velkolepému roz(h)řešení dojde.

Grindelwaldovy zločiny nefungují vyloženě jako film, ale spíš do sebe vlepené tři, čtyři epizody hodně tmavého seriálu, který by mohla klidně produkovat nějaká internetová televize (a fungovalo by to lépe). Jednou z odpovědí na otázku, proč tomu tak není, je mimojiné všudypřítomná dojba (kino vám před promítáním doporučí nápad na vánoční dárek blízkým: zbrusu novou stavebnici LEGO™ s půlkou bradavického hradu). Ansámbl s Judem Law, Katherine Waterson a zbytkem se také zdaní a zaplatí lépe skrz formát celovečerního blockbusteru sponzorovaného Warnery – divák navíc u kasy své drahocenné dvoukilo používá i jako směnkovou investici do budoucna, ve kterém si za dva roky výlet do multiplexu zopakuje na pokračování číslo tři (a čtyři, pět…).

Zkrátka byznys typu zbrojního průmyslu. Narativ s audiovizuální cukřenkou okolo se podle toho chová, odbočuje a kroutí se jako ta Nagini – stihne představit tunu staronových charakterů, které ale zapomene využít (ona Nagini, Brumbál), a když už se zasnaží o nějakou zajímavou kličku nebo vnitřní konflikt, je až pedantsky předvídatelný, snaží se nenechat ani zrnko zvědavosti v hlavách okupujících sedačky kinosálu (minus honba za sebepoznáním s Ezrou Millerem). Investice do postav je navíc příliš krátká/levná na to, aby se jeden o Mloka, jeho bratra či jeho snoubenku (velice sympaticky hrající Zoë Kravitz) v souboji se zmateným zlem strachoval. Pak je tu ten čtyři hodiny budovaný černokněžník – zde je počáteční příslib zlotřilé prasby vyšší, ať už pokusem o pohlcující prolog se zaklínadlovou akcí s košťaty a vhodně využitým mnoholičným lektvarem, tak obrazově “mimochodem” vyprávěným Grindelwaldovým příchodem do Paříže, kde si pro zřízení své bytové kanceláře v pěti záběrech vyvraždí a pohřbí tamní francouzskou rodinku. "Chlapec, který přežil" tak pravděpodobně platí jen na druhé straně kanálu.
© 2018 Warner Bros

V té chvíli se ale i z Deppova legendárního čaroděje stane jen jakýsi kouzelnický turista, průvodce epizodickým dějem, který má potenciál uspokojit skalního fandu rowlingovské fantazie, vyšší mety si ale neklade. Ani ty filmové. Daří se velké odhalení třetího aktu, v němž se metodou šoku připomene přítomnost mudlovského světa meziválečných dvacátých let a celá antagonní logika dostane potřebnou druhou stranu mince, potěší i probleskávající Brumbálův coming-out, fungují dva velké flashbacky do Bradavic a do parníku na sklonku století… a to je vše. Yates jinak kočíruje rutinně v rámci “vždycky jsme dělali jako vždycky” a těžko mu to mít za zlé. Co se odpouští hůř je fakt, že žádná z předváděných “fajtek” či počítačem generovaných pirulet si nezavdá s finální dvacetiminutovkou z Fénixova řádu. Tomu je letos jedenáct let.
Ukázka další vysokorozpočtové kojby skalních fandů, z nichž pravděpodobně polovina odpadne a dalších filmových instancích se nedožije. Prosím, Warneři, udělejte s tím někdo něco.

recenze filmu Fantastic Beasts: The Crimes of Grindelwald ~ Brych
Tak a franšíza je v pytli. Finančně asi ne, ale kvalitativně bez debat. Sázka na autora učebnice z potterovského univerza sice v podstatě vyšla, sázka na její jméno coby pojící prvek řetězce filmů už ale vůbec, aneb teď je tu název, u něhož ani zvířata ani zločiny nemají takřka žádnou výpovědní hodnotu co do obsahu pojmenovávaného filmu. Protože obojího tu je rozhodně míň, než by člověk čekal, potažmo žádal. Snaha o zalidnění retro kouzelnického světa se nicméně cení, a na pochvalu je to, že se film zprvu opravdu postavám věnuje. Nejede se střemhlav vstříc smršti eskapád, ale navazuje se na rozehrané vztahovky z jedničky. Nejzajímavější díky tomu trochu paradoxně je „vedlejší” vztah Jacoba a Queenie, který jediný vystupuje z mustru nahodilé nucené společenské interakce a řeší reálný problém.

Je to ale jedno, zbytek filmu už vrší různé instance maglajzu, až dovrší cosi, co při nejlepší vůli nelze nazvat koherentním dílem. Druhá Fantastická zvířata jsou jako rosolovitá koule, z níž lze pouze při pečlivém bagrování vylovit několik solidních momentů, fungujících navzdory převládající tvůrčí nesoudnosti. Těm vévodí nástin vztahu Brumbál/Grindelwald a útržky Deppova finálního proslovu. A v podstatě i všechno, co nějakým způsobem posunuje dál linky načaté jedničkou. Protože ty postavy tehdy fungovaly, a tuna křoví bolestně očividně připsaného jen pro samoúčelné tajemno jim ubírá prostor. Milostná linie Mlok/Tina? Pche, mstící se chlápek ze Senegalu, to je jiný žrádlo, řekl nejspíš člen warneřího týmu kdesi v temné zaseačce. A bylo po ptákách.

Největším syndromem zbytečnosti tu ale trpí Ezra Miller, jehož Kredenc prostě měl skončit v propadlišti obskuriálních dějin a ve dvojce se neukazovat. Zlatá Justice League, která na Millera kladla aspoň jakés takés herecké nároky. Tady se jenom vejrá a šponuje, jen aby obecenstvo mělo nad čím si lámat hlavu do konce filmu a odejít s pocitem že „jako něco novýho odhalili”. A finále musí bezpodmínečně mít velkou trikovou scénu, která zasignalizuje dvěma hodinami znejistělému publiku, že jako už to vrcholí. I na to mají nejspíš Warneři na výplatnici chlápka, který dohlíží na správnou prasbovitost finální prasby. Holt lístky jsou drahý a vysoká cifra na účtence se obhajuje snáz byť i absolutně irelevantní digiběsem než sebelíp lidsky fungujícím a koherentním příběhem.
Škoda. Grindelwaldovy zločiny mají spoustu solidních momentů a náběh na to, aby důstojně rozvíjely vůbec ne špatně nakousnuté liniie z prvního dílu. Je cítit, že cosi tu je správně, někde hluboko v tom všem tluče reálné fanouškovské srdce. Stačilo by to jenom řádně prošmikat, zjednodušit a zacílit na funkční postavy místo připisování hordy nových. A byl by to určitě super film. Ale takhle nelze než vyřknout diagnózu akutní tvůrčí nesoudnosti s těžkým syndromem blbého blockbusterovství. A doufat, že trojka bude menší hnůj, protože potenciál je pořád veliký.

recenze filmu Fantastic Beasts: The Crimes of Grindelwald ~ Keršnerová
Vlažné nadšení. Kromě umaštěné „jednoty v rozmanitosti“, která se po právu tvůrcům šeredně vymstila (jediný asijský charakter jako objektivizovaná křehká kráska / budoucí vražedná hadí bestie: dva stereotypy za cenu jednoho), a ne úplně zdařilého sjezdu feme-vlnky (rodokmen Lestrangeů) zabolí odklon od nenápadné promyšlenosti a pestrosti retrokouzelnického univerza, když kulisou je nyní Paříž, která zůstává oproti minulému New Yorku (mrakodrapí ministerstvo, NYPD, popravčí křeslo) daleko vzadu, bez jasných pravidel, specifik, bez výrazu. Film je taky vedle svého předchůdce mnohem méně schopen stát sám o sobě, na dokončení prakticky všech dějových linek si divák bude muset počkat na pokračování, což je opět oproti jedničce, kde se aspoň pochytala všechna roztomilá zvířata, odstranila (opravdu?) aktuální největší hrozba a Katherine Waterson si na závěr poskočila ze zamilovanosti, prostě škoda (navíc tenhle konkrétní nedostatek prohlubují návraty do „starých známých“ Bradavic, které podle mě spíše škodí).
© 2018 Warner Bros

Dostáváme prostě asi typický prostřední díl, exposé příštích dějů a obsazení potom, co jsme byli lapeni minule – a s vděkem přijímáme, protože to máme vlastně rádi. Zvířata přebírají roli twitteru J. K. Rowling a Pottermore v dolidňování kouzelnického světa a dovysvětlování naťuknutých frází z knih – tak trochu na sílu, ale stále zábavně. Trvale kvalitní jsou herecké výkony, kostýmy, výprava, hudba, vše snad ještě fajnovější než klasičtí Potteři.
Pokud byl tohle nádech, příští díl bude pecka. Už jsem mu vymyslela aji název, a budu strašně ráda, když se očekávání naplní: Všechno, co jste chtěli vědět o Albusi Brumbálovi (ale báli jste se zeptat). Škoda jen, že ho neuváděli po přestávce.

recenze filmu Fantastic Beasts: The Crimes of Grindelwald ~ Červený
Největší problémy kasovních sequelů? Jak navázat, neztratit nit a nenudit. Případně jak do kina přilákat víc mudlů. Na trojku Fantastických zvířat se ale po druhém díle těší jen skalní fanoušek. Potterem netknutým divákům rozvětvené životopisy vedlejších postav ani kouzlo starých Bradavic moc neřeknou. Ještě, že Potterem je tknut snad každý…

Ale kde vlastně leží hranice mezi sebevykradačstvím a novou ságou? Zatímco první díl milý svět Zvířat představil, druhý ho vlastně opouští. Yatesovi i Rowlingové muselo být jasné, že tentokrát jeden hrabák na nikoho dojem neudělá. Dvojka proto začíná temněji a velkolepěji. Z hrabáka jsou hrabáčata, z létajících potvor plovoucí, z New Yorku Paříž. Žádné z těchto vylepšení ale nedojde obhajitelného smyslu: z čehož vyplývá i hlavní problém filmu, a sice snaha o rozvětvení jedničkou nastaveného konfliktu za každou cenu. Přibývá postav, zvratů, rodinných vazeb. Namísto lehkého tance na ledě s nosorožcem nastupují hovory o rodových kletbách protkané flashbacky. I ty odkazují k vyčerpanosti tvůrců, snaze o návrat do časů Harryho Pottera prostřednictvím nostalgických obrazů a nostalgií zajatých postav.

Nejvýraznější z nich je samozřejmě Brumbál (alias Jude Law). Jeho nonšalance táhne celou vedlejší dějovou linku a jenom díky němu a původnímu čtyřlístku (Newt, Tina, Jacob a Queenie) mají Fantastická zvířata 2 alespoň trochu charismatu. Ostatní obsazení s výjimkou Deppa totiž na minimálním jim vytyčeném prostoru nestihnou ani předestřít, o co že jim vlastně jde. Yates ponechává každému stejný počet štěků a postavy tak umírají, aniž bychom vlastně věděli, proč pro ně můžeme truchlit.
Scénář rozrostlejší než Větvík a postav jako na divadle. To jsou dva neduhy Fantastických zvířat, které by lehko daly zapomenout osobní kouzlo předešlého dílu. Nestalo se. I když hlavní postavy a staří známí vytváří jakýsi dojem světa, nevýrazná Paříž zastoupená obligátní (digitální) Eiffelovkou a ukvapené slepování dvou, tří dějových linek vytváří dojem nepodařeného pouťového triku. Snad se na další tři (achjo) díly Rowlingová vzpamatuje. Jinak to bude na pěst.

Celkové hodnocení

Průměr
5