Pinbacker ~ Festivaly ~ 69th Berlinale recenze
Německá groteskní zabijačka zaujala na německém Berlinale nejednoho cine-fandu, aby taky ne, když jde i na pověstného tvůrčího hurona Fatiha Akina o přesilné kafe. Šílená přestylizace do všeobjímajícího vražedna, nechutna a červiva mokvajícího hamburského bytu na počátku 70. let se na festivalu setkala s vlažným přijetím, po němž poputuje i do tuzemských luhů a filmových hájů. Má se český divák na co těšit? Jak moc na projekci zvracelo naše trio?

Strach a hnus v Hamburkurecenze napsali

Linda Keršnerová, Jakub Brych a Adam Hencze

dne 5/3/2019


recenze filmu Der Goldene Handschuh ~ Keršnerová
Fritz Honka byl sedmdesátkový sériový vrah – zabiják z prostředí hamburské spodiny, který si svoje (minimálně) čtyři oběti vybral na dně společnosti v ušpiněním pajzlu Zlatá rukavička, který se v Akinově „trháku" stává středobodem hnusmíru nastrčeným do názvu a filmového těla asi proto, aby bylo co psát do promo textů, zatímco ti, kdo mají tu smůlu, že se skutečně ocitnou před plátnem, musí trávit dvě hodiny na Honkeho neobyvatelné obytné půdě spolu se tlejícími kusy ženských těl.

To, že Akin chce, abychom sledovali všechno – tedy to, jak Jonas Dassler pod devíti kily make upu v kostýmu z nejhoršího snu každé holky, co občas chodí v noci přes park sama, znásilňuje, mlátí, mučí a zabíjí jednu, druhou, třetí a čtvrtou paní – samo o sobě neuráží; přes čáru je to, že nás tím chce bavit.

Zlatá rukavička se totiž tváří jako groteska a snaží se jí – vždycky, když Dassler odtáhne poslední část něčího trupu do mezery mezi obložením a zateplením – opravdu být. Akin si naprosto bezostyšně myslí, že je to v pořádku, ztrácející se rukavičkové existence nechává poplakávat v rytmu hořkosladkých šlágrů, slintajícího Dasslera prostřihává s Wes Andersonovskou snovou sekvenci, v níž se gymnazistka válí v uzeninách, a z Honkeho debilní výmluvy, že pach tlení jsou výpary z vaření jeho řeckých sousedů, dělá running joke. To má být k smíchu?

Ať už záměrně nebo mimoděk, Akin vytvořil zrůdu bez kouska respektu, pokory nebo přesahu: jednorozměrný nechutný pajšl, kterému se smějí muži, kteří stejně jako on „ví, že #metoo je důležité a ládydádydá” a masturbační pomůcku pro nemocné zvrhlíky. Zařazení téhle odporné zhovadilosti do oficiálního soutěžního výběru 69. Berlinale a umožnění jejím tvůrcům ne vysvětlovat svou vizi, ale přímo přijímat gratulace a chválu, je nepochopitelné a neobhajitelné.
Stejně jako se v kině nepouští dětská pornografie, není zvykem pouštět trýznění a zabíjení zoufalých ženských a dělat, že je to vlastně sranda. Není to normální točit, není normální to promítat a není normální se na to dívat. Až bude Fatih Akin příště něco tvořit, měl by se možná zamyslet nad tím, jestli film, od kterého odvrací oči jeho kamarádi pasáci (!), měl vůbec vzniknout.

trailer 1

Ukázka obsahuje veškerou stopáž filmu, kde se nevraždí ženy.


recenze filmu Der Goldene Handschuh ~ Brych
Málokdy jsem pocítil tak silný nesouhlas s vyzněním a „poselstvím“ filmu jako právě u Zlaté rukavice. Vlastně asi nikdy. Ostatně nikdy mi u žádného druhu umění nebylo tak duševně nepříjemno. Otrlec řekne, že jsem toho prostě viděl málo, a asi bude mít pravdu, ono ale nejde o to, že je Akinův výtvor kardinální hnusárna, kde se odporným lidem dějí odporné věci. Jádrem problému je jakási potutelná hurónskost, která Rukavici prostupuje a vtiskává jí určité ironické rysy. Pak už nelze brát ohled na poučky o oddělování autora a díla, pak už se lze jenom zabývat myšlenkou, co má Akin v hlavě, o co mu kráčí, a proč proboha se čtvrtina kinosálu směje i v momentech, kdy se mně chce brečet.

Přitom kam se člověk podívá, bafe na něho precizí řemeslo a suverénní herectví Jonase Dasslera. V nejzvrácenějším možném smyslu je Zlatá rukavice strhující, je intenzivní a neustále šlape na plyn, aniž by se zvlášť zadýchávala. Noha na pedálu ale patři vyšklebenému Akinovi, který svojí scenáristickou károu náruživě šmelcuje všechno, co má v cestě, a z autorádia k tomu smaží rádoby černěhumorná hudba. To, že si autor dovoluje se místy Honkovým řáděním pobaveně opájet, by snad mohla zachránit jakási uvědomělá satiričnost či konstruktivnější práce s motivem alkoholu, nebo klidně úplně cokoliv, co by dokázalo relativizovat ztvárňované prostředí natolik, aby ve vztahu k tvůrčímu elementu existovalo a pracovalo cosi nalevo i napravo, nahoře i dole – aby byla v pohybu komplexnější struktura, kdy se banalizováním zla třeba zvládne říct i něco o jeho protipólu, nebo postihnout i jen úplnou všední hovadinu, jen aby měl výsledek potenciálně užitečnou informaci a mohl ji předat. Místo toho je ale Akinův film v podstatě Nelsonem, co stojí opodál a jede si svoje „cháchá”.

Potenciál pro osvětu tu nicméně existuje, Honkův příběh, i příběh všech jeho obětí jsou přinejmenším dobrou výstrahou, mohlo to ale být lepší, jen by se měl prostě Akin brát víc vážně, jakkoliv konzervativně tohle mudrování zní. Jde o to, že osudy postav Zlaté rukavice prostě nejsou hra, jako když si trhlej rejža natočí pro radost vlastní vybájenou úchylnost. Pracuje se tu se skutečnými osobami, a to takovými, u nichž tragičnost života jako celku v podstatě dokonce převyšuje tragičnost brutálního skonu zde zobrazeného. Moralizovat je trapas, ale v tomhle případě mně vůbec nic jiného nejde přes pusu.
Kam se hrabe #justiceforbarb. Zlatá rukavice je hyzdivou procházkou po osudech s pekelnými konci, v nichž není ani ta nejtitěrnější kapka potenciálu pro humor, a tak nelze Akinovi lehkovážnost jeho pojetí odpustit. Být robot, objektivně teď ocením všechno to vypiplané, byť hnusné, a obecně všechno technické, neduševní. Ale jako člověk to nechci ocenit, protože si to za mě ten film nezaslouží.

recenze filmu Der Goldene Handschuh ~ Hencze
Nepamatuju si víc polarizační dílo a dost možná v mém filmovém rozhledu ještě takové nebylo. Jo, na postavy v totálním bahně Requiemu za sen (2000) se kouká dost špatně, přesto jde objektivně i subjektivně o vyjímečný snímek, co nepostrádá výpověď, téma a tedy i důvod své vlastní existence. Filmy z New French Extremity, The Holy Mountain (1973) a všecko motající se kolem této skupinky je mnohdy extrémní art – polemizovat nad funkcí tohoto žánru tu nechci a nebudu, má všeobecný respekt a nepotřebuje širší obhajobu.

Naproti tomu Fatih Akin je prostě buďto retard, provokatér, nebo vytříbený filmový autor, jehož jazyku se mi těžko rozumí. Už jeho silně zabarvené subjektivno z Odnikud (2017) jsem přežvykoval s těžkou nechutí, letošní Zlatá Rukavice je ale totálně jiná liga – formálně naprosto precizní a o úroveň výš, než zbytek soutěžní sekce, audiovizuálně, kompozičně, choreograficky vyjímečný počin, který své herce protahuje různými kruhy pekla, nechá je padat do skla, zabíjet na třicet různých způsobů, ukazovat péra s dalšími intimními partiemi a nezřízeně chlemtat všudypřítomný schnapps. Do toho vypiplaná produkce, spousta detailů, pedantsky zpracovaný Honkův byt, jehož půdorys s celkovým rozvržením divák po projekci už z hlavy nevygumuje, i když by třeba chtěl.

Z Akinova vyjadřování a vlastního chování se nelze zbavit dojmu kalkulu z kontroverze, co má po premiéře provokovat média, diváka a prodávat tak film do zahraničí (ostatně už se koupil tuzemským Be2Can, distribuovat bude Aerofilms). Ani na tiskovce pořádané v den projekce ve slavnostním paláci se nešlo ubránit červivé pachuti – když Trier v Cannes motal své legendární souvětí o Hitlerovi, jeden by jeho sebeukájecímu zmatení v jistém smyslu rozumněl. Hamburský provokatér ovšem i přes vynechání vyloženě silných slov neskrýval aroganci a na otázky ohledně lidské důstojnosti, kterou autoři zobrazují v groteskní estetice (smějte se té spodině, ať se dusí, hohó, pak ještě chraptí, hehé, pak dostane třikrát sklem do obličejové kaše, čvacht čvacht, a pak konečně chcípne!), nedokázal odpovědět. Vlastně zvládl obhájit tuhle obzvlášť grafickou scénu, při které jedna z obětí sériového vraha umírá pomaleji než ty ostatní (což nasnímal v reálném čase) – dle slov autora přežil poslední lidský objekt mordu Osvětim a měl díky tomu větší vůli k přežití. „Důstojnost byla pro nás důležitá.“ Ve snímku se těžko hledá ba i jediná její kapka.
© Gordon Timpen

Moc rád bych Rukavici ocenil a nějakým způsobem zapomenul projekci, během které jsem vnitřně přikyvoval v očividně vyfabulovaném vzkazu o démonu alkoholu, co dělá z lidských bytostí lidské trosky. Byl Honka skutečně monstrum, jehož sexuální a zabijácký pud alkohol pouze zesiloval, nebo byla tato droga samotným důvodem, proč je exponovaná spodina německého přístavu tak zabarveně primitivní a odpudivá? Vrahoun Fritz se i přes bestiální činy snaží o nápravu, co dá společnosti i divákovi jakousi naději lepších konců. Těch se bohužel ani jedna ze stran nikdy nedočká.

Pak si ale jeden uvědomí, že se novináři kolem něj smějí na celé kolo, když by se mělo spíš... zapalovat plátno? Zkrátka totální rána vedle, absolutní hejt k samotné existenci, kterou z agresivně exploatačního zpracování neobhajuje pranic a fotografie skutečných obětí v závěrečných titulcích jsou výsměšnou fackou nepochopitelných karikatur, co snímkem prochází. Hrůzný zážitek donutí přemýšlet nad vlastní filmovou percepcí a jak moc mu tón a názor autora, co z plátna zvedá prostředník, hodnocení subjektivního umča změní. Užil bych si strach a hnus v Hamburgu víc, kdybych viděl snímek z novinářského screeneru, sám u počítačové obrazovky? Co vím s naprostou jistotou je, že mě hnusák–perverzák Honka neznechutil zdaleka tak šíleně jako Akin a národ, bavící se tlejícím masem své spodiny. Masem podle skutečné události.

Borec na konec – štáb se nechal slyšet, že měl na place externího psychologa, který byl při natáčení mordů po ruce. Bude k dispozici i psycholog do každého sálu, kde se bude Rukavice promítat?
🤮

Celkové hodnocení

Průměr
1