Yorgos Lanthimos, bard sociálního absurdna, je zpět s novou várkou osvědčených trademarků. Mrazila nás rodinná "idylka" ve Špičáku, dotkla se nás vztahová alegorie z Humra. A teď je tu Posvátný jelen. Stvořil zas Lanthimos funkční reflexi palčivého tématu? Je Jelen další podnětnou morální studií? Dostal nás, rezonoval v nás? Ne? A proč?

Stevenova volbarecenze filmu napsali

Adam Hencze, Jakub Brych a Lukáš Červený

dne 10/10/2017
Be2can


Pinbacker ~ Festivaly ~ 4th. Be2Can

recenze filmu Zabití posvátného jelena ~ Hencze
Lanthimos se v Jelenovi se vším pere. Čiší z něj sebevědomí, jasný cíl a příjemně nepříjemná forma, jejíž prostředky dělají z pozorování Jorgosova absurdna nervydrásající zážitek. Ať už jde o plíživě lekavou hudební a zvukovou složku nebo kubrickovsky nezúčastněnou kameru, která na bezmocné postavy nekompromisně shlíží z nadhledů a pronásleduje je nekonečnými nemocničními koridory. Funkční celky tam jsou, problémem je reálný svět, do kterého je nonsensí kabaret zasazen – pravidla známých prostředí se tu střetávají s démonickými ohavnostmi, které dávají v přeneseném smyslu spousty významů (symboly se tu dokonce slovně citují), střet těchto dvou světů (duchovno versus pokřivená realita) je ale divácky náročný a ve velkých dávkách způsobuje bolest břišní dutiny. Sto devět minut v sedačce kinosálu už dlouho nebylo takhle dlouhých.

Monotónními ústy hlavních postav tu Lanthimos opět prokazuje chytrost scénáře a svou vlastní vyspělost, která tu ale bojuje s topením se ve vlastních manýrách. Tvůrcova obliba ve vysvětlování odlišných metaforických pravidel fungování svých filmových světů tu naráží na jistou vyčerpanost, která je přítomna v jeho filmografii a ve snímku samotném. Rodinnou nechuť ve Špičáku ohraničovala jednota místa a pevné formální smlouvy, Humr byl opředen snovou dystopií a přístupností – naproti tomu se Jelen definuje hůře, i přes čitelné uchopení a jasný vzkaz, který se během stopáže mačká a rozevírá jako čmáranice na kousku papíru. Jestli se měla originalita Lanthimosovy režijní estetiky vyčerpat, tak se to do velké míry stalo tady – a je to škoda, protože vše ostatní v Jelenovi funguje.

Platí to především pro dramatickou složku vztahů mezi postavami a jejich hereckými představiteli – bezchybná manželská dvojice funguje s oporou v dětských představitelích a zápasí s abominací jménem Martin/Barry Keoghan. Jde o talentovaného nešťastníka z letošního blockbusterového hitu Dunkerk, který tu nuance mezi nevinně náctiletým obdivem a psychickým vydíráním bravurně smývá. Pět lidí sedí u stolu a jeden z nich je ďábel. Je silně cítit že scénáristicky se snímek rodil právě z obřího konfliktu mezi teenagerem a chirurgem – kafkovský obal se domyslel později, proto často působí jako zbytečně vyčnívající "věc navíc". Ať už jde o samozřejmou přítomnost témat první menstruace v běžných konverzacích nebo poskytování sexuálního uspokojení otcům po synových masturbačních neúspěších. Snahy o rozvedení postav tu nefungují – zásadně jim chybí jakákoliv lidskost, která většinou vítězila v předešlých filmařových světech, ať už šlo o boj s proměnou ve zvíře nebo rovnání se s incestem. A to prosím i přes robotické chování a dialogy, které do absurdna jinak perfektně sednou.
© A24

Proč tedy ty ostychy? Těžko se to přes inteligenci, neutuchající originalitu řemesla a stylu vyprávění definuje. Na míchanici Shiningu a Sofiiny volby je v aktuálně řeckém podání něco moc špatně.
Lanthimos pokračuje v tom, co mu prozatím procházelo, a začal se vyčerpávat – i tak mu jeho poslední film se strukturou tradiční tragédie a hororu prochází, i když jde o nepřístupnou, nepříjemnou podívanou, po které i přes její vymazlenost zbýbá překvapivě prázdná skořápka. Nic pro pomatené, vše pro správně naladěné – těm náleží spoluprožití peripetií všech těch Oidipů a Antigon.
6

recenze filmu Zabití posvátného jelena ~ Brych
Lanthimos narazil. Zabití posvátného jelena je manifestem recyklovaných postupů režisérových minulých dílek, zde zbytečných a bezradných. Psycho zápletka nepotřebuje haluz postupy, jsou jí k ničemu robodialogy a roboherectví a tentokrát polovičaté vytržení settingu z reality. Pokud bylo nekonzistentní ražení odosobněnosti a zcizení záměrem, který snad měl indikovat nějaký charakterový vývoj, tak to nevyšlo. U Jelena funguje toliko thrillerová linka s jemným nakousnutím psychologie postav – jako by ale Lanthimos byl scenáristický masochista, podkopává si to všechno lpěním na bezemočnosti.
© A24

Úplně klidně by ale mohl být spíš sadista nebo kombinace obého, hraje si s divákem, předhazuje mu postavy neschopné lidského jednání a umocňuje bezmoc. V tomhle film i vážně funguje, dusí tíhou nevyhnutelného a zvládá to až do samého konce, jenže v klubku výrazových prostředků, z nichž víc než polovina je bezpředmětná, se ta pravá thrilerově psychologická hodnota ztrácí a dolehne k divákovi jen slabě. Lanthimos má fajn myšlenku, obehnává ji ale obtloustlým hávem manýrismu, aniž by si všiml, že se v něm ztrácí i on sám.
Absurdní robodrama, kde ale robotičnost nemá účel a psychologický potenciál zápletky si v dýmech laboratorních experimentů sublimuje kamsi vzhůru do nikam. Osekaný na thriller by Posvátný jelen měl šanci být údernou a drásavou podívanou, takhle je až moc strojeně WTF.
5

recenze filmu Zabití posvátného jelena ~ Červený
Uch. Toliko moje pocity po skončení filmu. Nakolik ale můžou pocity vypovídat o skutečné hodnotě Lanthimosova výletu do mysli rodičovy? Můžou, ale ani nemusí. V tom je ten háček: Zabití posvátného jelena je spíše tím typem filmu, který protrpíme, abychom o něm později uvažovali, přičemž o čem tady vlastně uvažovat? Všechno je jasné, až do oka bijící. Od antiky po horor. Zbývá tedy dvojí: pocit protrpění (ono "uch") a totální zmatek ohledně hodnocení. Bylo to dobré nebo špatné? Pochopil jsem to? Nebo jsem úplně blbej?

Téma filmu a jeho pravidla přitom tvůrci doslova vyhrknou ústy postavy, takže z toho utrpení neplyne. Vztahy v rodině, stav hojnosti a jeho hájení taky jasnačka... Proč ale Lanthimos pojal režii stroze a vedení herců uměle? Proč přímo cituje kamerové postupy z Shining, proč nutí Colina Farrella a Nicole Kidman hrát absurdně, proč větráky přehluší nejprve Bach a potom Ligeti? K čemu to všecko, když na konci rovnice vyleze k uzoufání prázdné vyprávění?
Zabití není špatným filmem: je jenom filmem nepříjemným, protrpěným, nudným. Některé jeho myšlenky jsou nosné, zároveň se nikdy nedočkají rozvedení. Tak jako tak vyvolává otázky co do uvědomělosti postupů tvůrců. A to zdaleka není pochvala.
5

Celkové hodnocení

Finální součet
5