Yorgos Lanthimos, bard sociálního absurdna, je zpět s novou várkou osvědčených trademarků. Mrazila nás rodinná "idylka" ve Špičáku, dotkla se nás vztahová alegorie z Humra. A teď je tu Posvátný jelen. Stvořil zas Lanthimos funkční reflexi palčivého tématu? Je Jelen další podnětnou morální studií? Dostal nás, rezonoval v nás? Ne? A proč?
RECENZE (AH) — Lanthimos se v Jelenovi se vším pere. Čiší z něj sebevědomí, jasný cíl a příjemně nepříjemná forma, jejíž prostředky dělají z pozorování Jorgosova absurdna nervydrásající zážitek. Ať už jde o plíživě lekavou hudební a zvukovou složku nebo kubrickovsky nezúčastněnou kameru, která na bezmocné postavy nekompromisně shlíží z nadhledů a pronásleduje je nekonečnými nemocničními koridory. Funkční celky tam jsou, problémem je reálný svět, do kterého je nonsensí kabaret zasazen – pravidla známých prostředí se tu střetávají s démonickými ohavnostmi, které dávají v přeneseném smyslu spousty významů (symboly se tu dokonce slovně citují), střet těchto dvou světů (duchovno versus pokřivená realita) je ale divácky náročný a ve velkých dávkách způsobuje bolest břišní dutiny. Sto devět minut v sedačce kinosálu už dlouho nebylo takhle dlouhých.
Monotónními ústy hlavních postav tu Lanthimos opět prokazuje chytrost scénáře a svou vlastní vyspělost, která tu ale bojuje s topením se ve vlastních manýrách. Tvůrcova obliba ve vysvětlování odlišných metaforických pravidel fungování svých filmových světů tu naráží na jistou vyčerpanost, která je přítomna v jeho filmografii a ve snímku samotném. Rodinnou nechuť ve Špičáku ohraničovala jednota místa a pevné formální smlouvy, Humr byl opředen snovou dystopií a přístupností – naproti tomu se Jelen definuje hůře, i přes čitelné uchopení a jasný vzkaz, který se během stopáže mačká a rozevírá jako čmáranice na kousku papíru. Jestli se měla originalita Lanthimosovy režijní estetiky vyčerpat, tak se to do velké míry stalo tady – a je to škoda, protože vše ostatní v Jelenovi funguje.
HODNOCENÍ (AH) — Lanthimos pokračuje v tom, co mu prozatím procházelo, a začal se vyčerpávat – i tak mu jeho poslední film se strukturou tradiční tragédie a hororu prochází, i když jde o nepřístupnou, nepříjemnou podívanou, po které i přes její vymazlenost zbýbá překvapivě prázdná skořápka. Nic pro pomatené, vše pro správně naladěné – těm náleží spoluprožití peripetií všech těch Oidipů a Antigon.
Úplně klidně by ale mohl být spíš sadista nebo kombinace obého, hraje si s divákem, předhazuje mu postavy neschopné lidského jednání a umocňuje bezmoc. V tomhle film i vážně funguje, dusí tíhou nevyhnutelného a zvládá to až do samého konce, jenže v klubku výrazových prostředků, z nichž víc než polovina je bezpředmětná, se ta pravá thrilerově psychologická hodnota ztrácí a dolehne k divákovi jen slabě. Lanthimos má fajn myšlenku, obehnává ji ale obtloustlým hávem manýrismu, aniž by si všiml, že se v něm ztrácí i on sám.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Absurdní robodrama, kde ale robotičnost nemá účel a psychologický potenciál zápletky si v dýmech laboratorních experimentů sublimuje kamsi vzhůru do nikam. Osekaný na thriller by Posvátný jelen měl šanci být údernou a drásavou podívanou, takhle je až moc strojeně WTF.
RECENZE (LČ) — Uch. Toliko moje pocity po skončení filmu. Nakolik ale můžou pocity vypovídat o skutečné hodnotě Lanthimosova výletu do mysli rodičovy? Můžou, ale ani nemusí. V tom je ten háček: Zabití posvátného jelena je spíše tím typem filmu, který protrpíme, abychom o něm později uvažovali, přičemž o čem tady vlastně uvažovat? Všechno je jasné, až do oka bijící. Od antiky po horor. Zbývá tedy dvojí: pocit protrpění (ono "uch") a totální zmatek ohledně hodnocení. Bylo to dobré nebo špatné? Pochopil jsem to? Nebo jsem úplně blbej?
Téma filmu a jeho pravidla přitom tvůrci doslova vyhrknou ústy postavy, takže z toho utrpení neplyne. Vztahy v rodině, stav hojnosti a jeho hájení taky jasnačka... Proč ale Lanthimos pojal režii stroze a vedení herců uměle? Proč přímo cituje kamerové postupy z Shining, proč nutí Colina Farrella a Nicole Kidman hrát absurdně, proč větráky přehluší nejprve Bach a potom Ligeti? K čemu to všecko, když na konci rovnice vyleze k uzoufání prázdné vyprávění?☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) —
Zabití není špatným filmem: je jenom filmem nepříjemným, protrpěným, nudným. Některé jeho myšlenky jsou nosné, zároveň se nikdy nedočkají rozvedení. Tak jako tak vyvolává otázky co do uvědomělosti postupů tvůrců. A to zdaleka není pochvala.
napsal Adam H.
napsal Jakub B.
napsal Lukáš Č.