Město New York hostí mozaiku lidských osudů, které rozličně kolidují na cestě za životním určením. Kindness of Strangers funguje na bázi velmi osvědčeného receptu a režisérka Lone Sherfig se na něj nebojí vsadit takřka všechno. Osidlům líbivé příze instantní osudové poetiky ovšem jako mnoho jiných před ní neuniká...
RECENZE (AH) — Šíleně převážný dánský kýč otevírá soutěž 69. Berlinale. Těžko říct, kde byla bezradnost vyšší, jestli na straně autorky, která své filmové dílo chvíli jmenovala jako New York Winter Palace, poté Secrets from the Russian Tea Room a nakonec The Kindness of Strangers, či u komise, kterou mohla na projektu vzrušovat akorát tak ženská režijní jmenovka, což je téma, které rezonovalo festivalem ve všech jeho letošních koutech. Výsledek každopádně osciluje mezi zoufalstvím, klišé a obrovskou tíhou, která sužuje bolestivě jednorozměrné charaktery. Zoe Kazan se může snažit jak chce, když ovšem ztvárňuje nesmyslně napsanou věc, veškerá snaha letí otevřeným oknem.
Vyšší myšlenka toho, že se skupinka lidí může v rámci syžetu v osmimilionové metropoli neustále náhodně setkávat (včetně putovní židle) a s úsměvem na rtech si vždy tak nějak pomoci (tak se ten film mimochodem jmenuje) je s použitým obrazem, náladou a allenovskou městskou onanií prostě příliš. Je to jako by chtěl jeden vyprávět dramatický román ze staré ruské školy, provedl to ovšem s panenkami Barbie, postavou z osmdesátkového seriálu a Billem Nighy, kterému z východu zůstal alespoň ten přízvuk.
Lone Scherfig na filmový materiál naexponovala alespoň dvě, možná tři vedlejší role (Caleb Jones jako Jeff, právník), které poskytují minimální zábavu v jinak myšlenkově primitivním, nevyrovnaném, epizodním snímku, který se v divákově paměti automaticky samozničí podobně, jako špionážní vzkazy ve filmech s Tomem Cruisem. Ono se celkově nelze ubránit dojmu, že nasazení filmu dánské tvůrkyně s příslibem úspěchu byla zkrátka... mise: nemožná.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) —
The Kindness Of Strangers mělo zůstat u knižní předlohy – už samotná přítomnost snímku dánské autorky v soutěži a tím pádem nominace na Zlatého Medvěda podkopává serióznost jednoho z největších filmových festivalů vůbec. Dvouhodinové útrpné bloudění a opětovné nacházení několika postaviček, které nemá důvod ani srdce.
„No hele nějak sem zabloudil, hledal sem automat na kafe.“
„Aha, tak to jo. A nechceš si zahrát ve filmu? Tady teď točíme.“
„Oukej. Když dostanu to kafe, tak klidně.“
Dojem z herectví Billa Nighyho v letošním otvíráku Berlinale je přesně tenhle, a to nejen proto, že je rozevlátý Brit ještě rozevlátější než kdy dřív, ale taky proto, že Kindness of Strangers je filmem, ve kterém by jeden vážně hrát nechtěl, a to počítám i Billovy štace jako Já, Frankenstein nebo Hněv titánů. Obecně se dá účast všech herců na tomhle natáčení pochopit, pouze pokud se rozhodli na základě nejvágnějšího nástinu děje nebo při čtení scénáře trpěli bahenní zimnicí.
Poetika příběhů slepených z nahodile kolidujících epizodek je vrtkavá. Element náhody bohužel i bez přidané hodnoty, jen tak sám od sebe odvádí velký kus práce, dokonce takový, že se s ním pravděpodobně mnohý spokojí coby s jediným opodstatněním existence filmu. Kumšt je ale ten, když se vám podaří pozvednout ony propojené epizodky nad prvoplánovost nahodilosti a napsat je jako soběstačné krátké filmy, které společný kontext navíc povyšuje na cosi šířeji rezonujícího.
Kindness of Strangers tímhle případem nejsou. Ve filmu Lone Scherfigové čouhá zpoza každého rohu masivní bidlo vychtěnosti, jímž se vehementně dloube do děje a postav, aby se vše dostrkalo na kolizní kurzy a následně do destinací Cukrkandlov, Instantní Romantikovice a Prostodušice nad Spravedlivnicí.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Je zbytečné dlouze polemizovat nad hodnotou filmu, který se dere na festival s ambicí primitivně dojímat. Kindness of Strangers je derivátem derivátů městských romancí a má všechny neduhy, kterých by se tvůrce měl po zdravé úvaze vyvarovat. Díky poloslavnému herectvu a kulise New Yorku se tenhle film možná podaří slušně prodat, každá vstupenka nad 20 Kč ale bude předražená.
RECENZE (LK) — Festivalové „veledílo“ Lone Scherfig v rezervním mozkovém záhybu pro vytěsněné nudné špatné filmy střídá nejhorší šablonové kousky Woodyho Allena, s nimiž The Kindness of Strangers pojí protivná prostinkost a New York. Dominantním dojmem je extrémní scénáristická strojenost, kterou do branky nevýjimečnosti dokopou vyumělkované herecké výkony. Překvapení nebo realita z plátna dýchne jednou dvakrát, většinu času se sál otřásá sípáním obrazového i příběhového kýče, doslovnosti a primitivních metafor „made in USA“.
Téma nezištné pomoci bližnímu jistě lze zpracovat i dobře, zacílit na běžnou lidskou dobráckost citlivě. V The Kindness of Strangers ale dostáváme něco úplně jiného: sterilní ideologický plakát, náhražku prožitku, ústřední námět sežvýkaný do podoby a atmosféry reklamy na prací prášek. Vyplivnout, vypláchnout a pokračovat něčím jedlým.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LK) — Těžko říct, proč si nikdo při tvorbě filmu nevšiml, že je takový, jaký je: nefunkční, navzdory obsazení prkenný, navzdory dobré kameře a výpravě neuvěřitelný a nehezký, navzdory tématu divákovi se převážně odcizující, bez kouska jiskry.
napsal Adam H.
napsal Jakub B.
napsala Linda K.